Pl.ÚS 4/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 4/25 ze dne 9. 7. 2025 Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci M. proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a ze soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Jana Svatoně, Pavla Šámala a Daniely Zemanové o návrhu O. M., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, na obnovu řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 1391/15, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Navrhovatel žádá o obnovu řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1391/15, a to na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") ve věci M. proti České republice ze dne 10. 10. 2024, stížnost č. 42760/16. II. Okolnosti věci a její procesní vývoj 2. V roce 2011 bylo trestní stíhání navrhovatele zastaveno z důvodu promlčení. Navrhovatel se poté domáhal náhrady majetkové újmy způsobené trestním stíháním, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). 3. Obvodní soud pro Prahu 2 jeho žalobu zamítl. Uvedl, že "není pochyb o tom, že se [navrhovatel] jednání naplňujícího znaky trestného činu [...] dopustil". K tomuto závěru dospěly trestní soudy při zastavení trestního stíhání. V takovém případě navrhovatel nemůže mít nárok na náhradu škody (a to na základě analogického použití § 12 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Pokud byl navrhovatel přesvědčen o své nevině, měl se dle obvodního soudu domáhat pokračování trestního stíhání. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. 4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 3719/2014-86 odmítl dovolání navrhovatele, neboť neshledal naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Názor, že není nárok na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno se závěrem, že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále Nejvyšší soud uvedl, že podle trestních soudů se navrhovatel "jednání naplňujícího znaky trestného činu dopustil". 5. Ústavní soud zamítl navrhovatelovu ústavní stížnosti proti tomuto usnesení nálezem ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15. Shledal, že "dle zásad českého ústavního pořádku není v určitých případech nutné nahradit stíhané osobě újmu vzniklou v souvislosti s trestním řízením, které nebylo zahájeno svévolně a nebylo vedeno způsobem, který by vykazoval znaky libovůle. Závěr o [...] spáchání činu porušujícího trestní zákon, vyslovený soudy v občanskoprávním řízení na základě zkoumání trestních rozhodnutí, je s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci legitimním důvodem pro nepřiznání [navrhovatelem] požadované náhrady vzniklé újmy" (bod 27 nálezu). III. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva 6. ESLP ve svém rozsudku shledal, že došlo k porušení presumpce neviny zaručené v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily jednoznačný názor, že navrhovatel spáchal trestný čin, přestože navrhovatel nebyl pravomocně uznán vinným (§ 57 až 60 rozsudku). S tímto pochybením obecných soudů se nevypořádal a nenapravil je ani Ústavní soud (§ 61 rozsudku). Navrhovateli navíc soudy kladly k tíži, že nevyužil svého práva prohlásit, že trvá na pokračování trestního řízení (§ 59 rozsudku). ESLP na druhou stranu konstatoval, že z žádného ustanovení Úmluvy neplyne právo na odškodnění pro osobu, jejíž stíhání bylo tak jako v případě navrhovatele zastaveno, a že k porušení presumpce neviny došlo výlučně kvůli formulacím užitým v odůvodnění (§ 51 a 62 rozsudku). 7. Nemajetková újma, kterou navrhovatel v důsledku porušení presumpce neviny utrpěl, je podle ESLP dostatečně odčiněna konstatováním, že došlo k porušení Úmluvy (§ 67 rozsudku). Mezi tvrzenou majetkovou újmou a shledaným porušením Úmluvy pak ESLP neshledal příčinnou souvislost, a proto navrhovateli nepřiznal její náhradu (tamtéž). IV. Argumentace navrhovatele 8. V návrhu na obnovu navrhovatel zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a Ústavním soudem a shrnul rozsudek ESLP. Uvedl, že se na něj jako na osobu, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno, vztahuje presumpce neviny. Obecné soudy by při dalším rozhodování o jeho nároku na náhradu škody neměly vycházet ze závěru trestních soudů, ale měly by provést "vlastní řádné dokazování" a na jeho základě rozhodnout. V. Vyjádření účastníků řízení 9. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že si je vědom pochybení spočívajícího v tom, že odůvodněním svého usnesení porušil presumpci neviny navrhovatele. Nemajetková újma navrhovatele ale byla odčiněna již tím, že ESLP konstatoval porušení práva navrhovatele. Závěr, že navrhovatel nemá nárok na náhradu majetkové újmy, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a sám o sobě Úmluvu neporušuje, jak potvrdil i ESLP. Návrh na obnovu je tak podle Nejvyššího soudu nepřípustný dle § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu a měl by být odmítnut, případně zamítnut. 10. Ministerstvo spravedlnosti nevyužilo právo se k návrhu vyjádřit. VI. Replika navrhovatele 11. Navrhovatel v replice uvádí, že následky porušení jeho práva stále trvají a nebyly napraveny. Nepřijatelný závěr obecných soudů, že je vinen trestným činem, byl důvodem, proč se nedomohl požadovaného odškodnění. Dále uvádí, že soudní rozhodnutí porušující presumpci neviny jsou i nadále veřejně přístupná, v čemž spatřuje pokračující porušování svých práv. Takto vzniklou újmu ESLP nemohl odčinit, neboť nastala až po vydání jeho rozhodnutí a dále se prohlubuje. Namítá též, že nález Ústavního soudu, proti němuž návrh na obnovu řízení směřuje, byl překvapivým rozhodnutím. Závěr, že navrhovatel by se mohl domáhat odškodnění, pokud by prokázal svévoli při zahájení trestního stíhání, byl totiž učiněn až Ústavním soudem. Navrhovatel na toto nové právní posouzení neměl účinnou možnost reagovat, tedy tvrdit a prokazovat, že v jeho případě ke svévoli došlo. 12. Kdyby se navrhovatel nepokusil dosáhnout obnovy a následně zrušení soudních rozhodnutí, nemohl by se domáhat náhrady újmy těmito rozhodnutími i nadále působené. Navrhovatel též poukazuje na to, že vláda před ESLP argumentovala tím, že navrhovatel bude mít možnost se domáhat obnovy řízení. Proto ESLP navrhovateli nepřiznal náhradu nemajetkové újmy. Česká republika by proto měla postupovat v souladu s tím, co tvrdila před ESLP. 13. Podle navrhovatele je navíc dán veřejný zájem na obnově řízení podle § 119a odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Při výkladu tohoto ustanovení lze vycházet z judikatury k § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Přesah vlastních zájmů navrhovatele tak bude dán v případě potřeby zajištění ústavně souladného výkladu právní úpravy. Navrhovatel uvádí, že situace řešená nálezem v jeho věci se týká i mnoha dalších osob. Nález vydaný v jeho věci zůstává závazný. Navíc je Nejvyšším soudem citován v 21 dalších věcech. Ústavní soud by tak měl nález zrušit a věc znovu posoudit. 14. Navrhovatel uzavírá, že civilní soudy nebyly oprávněny posuzovat, zda se dopustil trestného činu, mohly a měly však vést dokazování k tomu, zda jednal protiprávně a přivodil si trestní stíhání. Místo toho po něm požadovaly prokázat svou nevinu, a to zprošťujícím trestním rozsudkem. Navrhovatel se však již pokračování trestního řízení nemohl domáhat. Pokračování trestního řízení by navíc prohlubovalo újmu navrhovatele. VII. Posouzení návrhu Ústavním soudem 15. Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. 16. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 1 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, § 117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy]. Návrh na obnovu řízení byl podán ve věci, v níž mezinárodní soud shledal porušení lidského práva v důsledku zásahu orgánu veřejné moci. Návrh byl podán včas, oprávněnou osobou a v zastoupení advokátem (srov. § 119 odst. 2, 3 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 17. Následně Ústavní soud