Pl.ÚS 40/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 40/18 ze dne 30. 6. 2020 327/2020 Sb. N 138/100 SbNU 512 Omezení dispozičního práva žalobce aneb zpětvzetí návrhu podle § 96 odst. 6 občanského soudního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 40/18 dne 30. června 2020 v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu Městského soudu v Praze, za který jedná JUDr. Aleš Šťastný, předseda senátu, na zrušení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení, takto: Návrh na zrušení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., se zamítá. Odůvodnění I. Rekapitulace průběhu dosavadního řízení 1. Návrhem ze dne 10. 10. 2018 doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2018 se navrhovatel (Městský soud v Praze, dále jen "městský soud") domáhá podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (dále jen "o. s. ř."), kdy byl do § 96 o. s. ř. vložen zákonem č. 296/2017 Sb. nový odstavec 6. 2. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") se žalobkyně (obchodní společnost Pekárna Příbram, a. s.) domáhala po žalované (obchodní společnosti Pekárna-cukrárna Hořovice, s. r. o.) úhrady nájemného ve výši 2 422 779,03 Kč podle smlouvy o nájmu nemovitého a movitého majetku. Obvodní soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2012 č. j. 38 C 4/2010-126 žalobě vyhověl a uložil žalované, aby zaplatila uvedenou částku žalobkyni (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi účastnicemi řízení nebyla uzavřena nájemní smlouva podle § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž smlouva o nájmu podniku podle § 488b zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "obch. zák."). Dovodil přitom, že smlouva byla uzavřena platně, ale nenabyla účinnosti, neboť nebyla schválena valnou hromadou žalobkyně, nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku a ani nebyla založena ve sbírce listin. Nicméně i tak byla od svého uzavření pro smluvní strany závazná, a proto soud žalobu posoudil jako důvodnou. 3. K odvolání žalované městský soud rozsudkem ze dne 9. 1. 2013 č. j. 69 Co 539/2012-176 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Proti pravomocnému rozsudku městského soudu podala žalovaná dovolání. Současně však žalovanou částku uhradila. 4. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2015 č. j. 23 Cdo 1860/2013-266 rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů bylo neúplné, a tedy i nesprávné právní posouzení věci, které bylo v rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu, a to v tom, že městský soud neprovedl výklad projevu vůle stran, zda skutečně směřovala k uzavření smlouvy o nájmu podniku, a nesprávně posoudil důsledky nezveřejnění nájemní smlouvy podle § 33 odst. 1 obch. zák. (§ 488b odst. 4 obch. zák.), dále v tom, že nesprávně posoudil důsledky neexistence písemného souhlasu podle § 67a obch. zák., a konečně při posouzení otázky, zda předmětem smlouvy byl podnik, resp. část podniku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že do nabytí účinnosti smlouvy nemají její strany práva a povinnosti, které smlouva zakládá. Vzhledem k tomu, že neúčinnost smlouvy je v tomto směru možno postavit na roveň neplatnosti či neexistence smlouvy, bylo povinností soudu posoudit v takovém případě žalobcem uplatněný požadavek na zaplacení peněžité částky podle předpisů upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. 5. Následně v průběhu dalšího řízení před obvodním soudem vznesla žalovaná v rámci procesní obrany námitku započtení částky ve výši 2 737 083,10 Kč, kterou na základě Nejvyšším soudem zrušených rozsudků uhradila a kterou považuje za plnění bez právního důvodu. Uvedenou částku žalovaná uplatnila k započtení jen do výše uplatněného nároku žalobkyně a pouze pro případ, že jiná její obrana nebude shledána důvodnou. Poté žalobkyně z důvodu učiněného započtení vzala žalobu zpět. Žalovaná vyjádřila se zpětvzetím žaloby nesouhlas, neboť má právní, morální a procesně-ekonomický zájem na tom, aby o žalobě bylo pravomocně rozhodnuto. 6. Obvodní soud se zpětvzetím žaloby zabýval z pohledu § 96 odst. 6 o. s. ř. a usnesením ze dne 29. 6. 2018 č. j. 38 C 4/2010-436 řízení zastavil. Podle obvodního soudu toto ustanovení na zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní nedopadá, neboť důvodem zpětvzetí žaloby nebylo samotné zaplacení žalované částky, k němuž došlo v době, kdy trvaly účinky zrušených rozsudků, ale námitka započtení, již žalovaná učinila až poté, co byla předchozí rozhodnutí zrušena. Obvodní soud se dále zabýval otázkou, zda žalovaná měla vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, pro něž lze zpětvzetí prohlásit za neúčinné, ty u ní ovšem neshledal, a proto řízení zastavil. 7. Proti usnesení obvodního soudu ze dne 29. 6. 2018 č. j. 38 C 4/2010-436 podala žalovaná odvolání k městskému soudu, v němž namítala, že základním důvodem zpětvzetí žaloby není započtení pohledávek, ale tvrzení žalobkyně, že od žalované již žalovanou částku obdržela. K této úhradě však došlo v době, kdy trvaly účinky citovaných pravomocných a vykonatelných rozsudků obvodního soudu a městského soudu a následné započtení nemohlo vést k zániku již zaniklého závazku. Žalovaná je toho názoru, že zpětvzetí návrhu učiněné žalobkyní není účinné, a požaduje, aby řízení nebylo zastaveno. 8. Za tohoto procesního stavu městský soud řízení o odvolání žalované přerušil a věc předložil podle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 96 odst. 6 o. s. ř. II. Rekapitulace obsahu návrhu 9. Navrhovatel v návrhu uvádí, že za dané procesní situace se musí zabývat použitím § 96 odst. 6 o. s. ř. Poukazuje na to, že ustanovení, jehož zrušení se domáhá, dopadá na plnění, které žalovaný žalobci poskytl poté, co bylo vydáno pravomocné (a vykonatelné) soudní rozhodnutí. Po zrušení pravomocného rozsudku městského soudu i obvodního soudu, za situace, kdy žalovaný na základě takovéhoto pravomocného (a vykonatelného) rozsudku žalobci v mezidobí plnil, nemůže být dále nárok na plnění uplatňovaný žalobou jako nárok ze smlouvy úspěšný. Buď závazek zanikl splněním žalovaného a již neexistuje, nebo žalobce pohledávku vůči žalovanému vůbec neměl, a proto nemůže být žaloba na plnění ze smlouvy důvodná. Obě situace vedou k zamítnutí žaloby. 10. Napadené ustanovení však nedovoluje žalobci, aby vzal za nastalé procesní situace žalobu účinně zpět. Jestliže žalovaný usiluje o vrácení poskytnutého plnění (které poskytl podle pravomocného rozsudku, jenž byl následně zrušen) a žalobce mu plnění nevrátí, nezbývá mu než nárok na vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu (samostatnou žalobou, případně vzájemnou žalobou). Není zde ale přitom žádný důvod pro to, aby se soud v probíhajícím řízení o uplatněném nároku žalobce měl (jinak) zabývat otázkou vzniku bezdůvodného obohacení, která nemá žádný vliv a význam pro výrok ve věci žaloby podané žalobcem. Relevantní význam pro posouzení (ne)důvodnosti žalobního nároku nemá ani námitka započtení případně vzniklého nároku žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení. 11. Ustanovení § 96 odst. 6 o. s. ř. tak nutí žalobce, aby vedl řízení ke konečnému meritornímu zamítavému rozhodnutí, přičemž bez jakéhokoli smysluplného podkladu omezuje dispoziční oprávnění žalobce s žalobou, na kterém stojí občanskoprávní řízení v demokratickém právním státě. Napadené ustanovení v řízení o žalobcem uplatněném nároku ani neposkytuje žádnou ochranu práv žalovaného z hlediska případného vydání bezdůvodného obohacení, i kdyby měl být takový nárok opodstatněný. Rovněž neodstraňuje problémy, kdy žalovaný plní podle pravomocného rozsudku, který je následně zrušen v dovolacím řízení. 12. Navrhovatel uzavírá, že § 96 odst. 6 o. s. ř. nelze vykládat ani ústavně konformním způsobem, který by byl v souladu s povahou občanskoprávního řízení a principy demokratického právního státu a dbal dispozičního oprávnění žalobce s žalobou a jeho právem (nikoli donucením) uplatňovat práva soudní cestou [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina")], neboť opačný výklad připouštějíc