Pl.ÚS 40/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 40/21 ze dne 4. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Growth Gym s. r. o., sídlem Kejzlarova 2123/12, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. června 2021 č. j. 6 As 41/2021-74 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021 č. j. 8 A 134/2020-57, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a vlády jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující zjištění. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (dále jen "zásahová žaloba") podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), se stěžovatelka domáhala ochrany před krizovými opatřeními vedlejší účastnice přijatými jejími usneseními č. 1021 ze dne 12. 10. 2020, č. 1079 ze dne 21. 10. 2020, č. 1103 ze dne 26. 10. 2020, č. 1116 ze dne 30. 10. 2020, č. 1192 ze dne 16. 11. 2020, č. 1201 ze dne 20. 11. 2020, č. 1262 ze dne 30. 11. 2020 a č. 1332 ze dne 14. 12. 2020. Těmito krizovými opatřeními vydanými podle § 5 a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), byl mimo jiné zakázán či omezen provoz fitness center, v čemž stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv a svobod. Spolu se zásahovou žalobou podala stěžovatelka návrh na vydání předběžného opatření, kterým by krajský soud zakázal vedlejší účastnici znemožňovat svými opatřeními provoz fitness centra stěžovatelky a přikázal jí, aby neprodleně přijala taková opatření, která umožňují vykonávat její podnikatelskou činnost. 3. Městský soud napadeným usnesením odmítl zásahovou žalobu stěžovatelky i její návrh na vydání předběžného opatření, neboť stěžovatelkou stanovený předmět řízení není před správními soudy projednatelný. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že krizová opatření, která podle stěžovatelky představují nezákonný zásah podle § 82 s. ř. s., mají materiálně povahu jiného právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, resp. jde o právní předpisy sui generis (bod 19). Účinky bezprostředně vyvolané těmito krizovými opatřeními (právními předpisy) však pojmově nemohou představovat nezákonný zásah podle § 82 s. ř. s. Platí totiž, že "právní předpis nemůže pouhou existencí, a tedy vyvoláním právních účinků vůči adresátům, znamenat zásah orgánu veřejné moci ... Tyto pojmy musí být zhmotněny konkrétní aplikací ze strany orgánů veřejné moci, tedy zprostředkovaně" (bod 33). I pokud by byl podle krajského soudu správný závěr uvedený v rozsudku jiného senátu městského soudu ze dne 11. 11. 2020 č. j. 14 A 45/2020-141, že "za určitých výjimečných okolností (v případě prokázání užšího vztahu mezi žalobcem a krizovým opatřením a za podmínky, že nelze na základě konkrétních skutkových okolností od žalobce rozumně vyžadovat, aby se vystavil individuální aplikaci krizového opatření), je možné bránit se přímo proti účinkům samotného právního předpisu, zdejší senát nesouhlasí, že by k takovému přezkumu měly pravomoc správní soudy, neboť ta je jasně vymezena soudním řádem správním. Jelikož soudy jsou při své činnosti vázány zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu..., není přípustné, aby svoji pravomoc dotvářely nad vymezený zákonný rámec" (bod 26). 4. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatelka měla za to, že usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné, neboť se soud nevypořádal s výroky představitelů vlády, na které poukázala v žalobě a jimiž byla krizová opatření vedlejší účastnice vynucována. Výzvy k dodržování opatření činěné ve sdělovacích prostředcích pokládá stěžovatelka za pokyny nebo donucení jako jednu z možných forem nezákonného zásahu. Stejně tak nesouhlasila ani s odmítnutím návrhu na vydání předběžného opatření a poukázala na procesní pochybení městského soudu, který jí před vydáním napadeného usnesení nezaslal na vědomí vyjádření vedlejší účastnice, čímž měl městský soud porušit zásadu kontradiktornosti řízení a rovnosti účastníků řízení. 5. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku odkázal na svou judikaturu, z níž "bez pochybností vyplývá, že krizová opatření vlády jako tzv. jiné právní předpisy nemohou být zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Proti těmto předpisům, ani proti jejich přímým následkům, se proto nelze bránit zásahovou žalobou, která je obecně přípustná teprve proti konkrétním postupům správních orgánů, které se v aplikační praxi o tyto předpisy opírají ..." (bod 19). Zdůraznil též, že "argumentace stěžovatelky ohledně toho, co je třeba rozumět přímým zaměřením zásahu, není způsobilá zvrátit závěr, že správní soudy nejsou oprávněny krizová opatření vlády přezkoumávat a že absenci této pravomoci nelze obcházet připuštěním zásahových žalob proti jejich bezprostředním ´účinkům´..." (bod 23). Za nepřípadnou je podle Nejvyššího správního soudu třeba považovat též námitku, podle které jsou nezákonným zásahem výzvy vládních činitelů k dodržování krizových opatření vlády. Je totiž zřejmé, že nejde o právně závazné výzvy, ale "o politická vyjádření, jejichž účelem je přesvědčit adresáty, aby opatření dodržovali, nikoli pravidla závazně stanovovat či vynucovat. Vzhledem k tomu, že tyto výzvy nemají právní závaznost (a nejsou splněny ani další pojmové znaky), nemůže z povahy věci jít o zásah ve smyslu § 82 s. ř. s.". V návaznosti na to Nejvyšší správní soud podotkl, že "obsáhlá žaloba stěžovatelky ... byla celá, včetně petitu, obsahově zaměřena na zásah spočívající ve vydání a vynucování zákazu provozu přímo plynoucích z krizových opatření vlády, a veškerá s tím související argumentace se vztahovala k přímým dopadům opatření do práv stěžovatelky. Z jediné zmínky, že ze strany vládních činitelů zaznívaly výzvy k dodržování přijatých opatření, nelze ani náznakem dovodit, že by stěžovatelka spatřovala nezákonný zásah rovněž v těchto následných výzvách, zejména pokud v souvislosti s nimi pojmově nelze hovořit ani o vynucování" (bod 24). Z těchto důvodů nelze považovat rozhodnutí městského soudu za nepřezkoumatelné. 6. Nejvyšší správní soud ovšem přisvědčil námitce stěžovatelky, že se městský soud dopustil procesního pochybení, když jí před vydáním rozhodnutí nezaslal na vědomí vyjádření vedlejší účastnice. Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. však může úspěšná kasační námitka spočívat pouze v takové jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. V posuzovaném případě "nicméně okolnosti souzené věci vedou Nejvyšší správní soud k závěru, že procesní pochybení městského soudu a jeho následky neměly vliv na zákonnost napadeného usnesení. Je zřejmé, že stěžovatelka si byla vědoma otázek spojených s možnou nepřípustností zásahové žaloby proti přímým účinkům krizových opatření vlády a v tomto duchu také v žalobě preventivně argumentovala. Žalovaná ve vyjádření, které se nedostalo do dispozice stěžovatelky, nepřinesla nic nového, natož natolik zásadního, aby stěžovatelčina případná reakce mohla výsledek soudního řízení zvrátit. Při respektování dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, na kterou žalovaná ve svém vyjádření upozorňovala, nebylo možno očekávat, že by byl výsledek řízení před městským soudem odlišný v případě, kdy by soud neopomenul vyjádření stěžovatelce zaslat" (bod 26 odůvodnění). II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a uvádí, že krizovými opatřeními a napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích vý