Pl.ÚS 41/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 41/13 ze dne 11. 3. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2014 v plénu složeném z Jaroslava Fenyka (předsedajícího) a soudců Stanislava Balíka, Ludvíka Davida, Vlasty Formánkové, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jana Musila (soudce zpravodaje), Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Jiřího Zemánka a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Pavla Bezstarosti, 2) Ing. Pavla Ambrože a 3) Petry Balíčkové, právně zastoupených Mgr. Janem Petříkem, advokátem se sídlem Týnská 12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2013 č. j. Ars 2/2013-59 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2013 č. j. 30 A 6/2013-144, za účasti A) Nejvyššího správního soudu, B) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení a C) Statutárního města Plzeň, D) Přípravného výboru pro účely místního referenda v Plzni, za který jedná zmocněnec Martin Marek, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení článku 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále článků 22 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Protože ústavní stížností je mj. napadeno též rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, byla věc rozhodována nikoliv senátem, nýbrž plénem Ústavního soudu (čl. 1 odst. 1 Rozhodnutí pléna Ústavního soudu o atrahování působnosti ze dne 30. října 2012 sp. zn. Org. 49/12). 3. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že postupem jak ze strany Krajského soudu v Plzni, tak i Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo garantované článkem 4 Ústavy, tedy že stěžovatelům bylo odepřeno právo na přístup k soudní ochraně. Tento zásah shledávají v tom, že jim nebylo umožněno napadnout přípustnost otázky položené v místním referendu a dále, že Nejvyšší správní soud vyloučil dle § 58 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o místním referendu") z přezkumu ta místní referenda, která byla vyhlášena soudem. Stěžovatelé zejména brojí proti závěru Nejvyššího správního soudu, který, dle stěžovatelů, nedůvodně konstatoval, že vyhlášením místního referenda soudem zaniklo právo stěžovatelů napadnout přípustnost otázky následně, tedy po vyhlášení referenda. 4. Stěžovatelé mají za to, že výsledek místního referenda má zásadní vliv na jejich život jakožto občanů města Plzně, a proto jim musí být dána možnost uvádět své argumenty k přípustnosti otázky položené v rámci místního referenda. Výsledkem postupu obecných soudů prý nastala situace, kdy samotnou přípustností vznesené otázky se v rámci celého procesu od vyhlášení místního referenda až do vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu zabýval toliko Krajský soud v Plzni při vyhlašování referenda, a to pouze v omezeném rozsahu námitek vznesených statutárním městem Plzeň. Stěžovatelům, jakožto osobám oprávněným hlasovat v místním referendu, tak bylo postupem Nejvyššího správního soudu upřeno právo se k položené otázce v místním referendu vyjádřit vůbec. Dle stěžovatelů Nejvyšší správní soud vyložil právní normu způsobem, který významně zasahuje do jejich práva na přístup k soudní ochraně. 5. Stěžovatelé dále tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé se před obecnými soudy snažili domoci vyslovení neplatnosti hlasování v místním referendu s poukazem na konání zakázané kampaně v den hlasování a na nepřípustné ovlivňování hlasování zveřejňováním průběžných výsledků. Stěžovatelé poukazují na to, že v den konání místního referenda docházelo k přesvědčování občanů k účasti na referendu a k hlasování přímo v budovách, v nichž se nacházely hlasovací místnosti. Stěžovatelé namítají, že v době konání místního referenda byly zveřejňovány průběžně údaje o účasti hlasujících osob v referendu, z čehož stěžovatelé dovozují porušení povinnosti mlčenlivosti ohledně dílčích výsledků hlasování v místním referendu ve smyslu § 26 zákona o místním referendu. Za tímto účelem stěžovatelé navrhli k prokázání jimi tvrzených skutečností dostatečné množství důkazů, zejména pak výslech předsedů volebních komisí, novinové články, čtení notářských zápisů o obsahu diskuzí občanů na sociálních sítích, nicméně obecné soudy, s poukazem na neurčitost tvrzení stěžovatelů, provedení takových důkazů zamítly. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich tvrzení byla nejen dostatečně určitá, ale také úplná a konkrétní, jak je v dané situaci možno požadovat. Soudy neprovedly stěžovateli navržené důkazy k prokázání jejich tvrzení a náležitě neodůvodnily svá rozhodnutí. Tím prý se obecné soudy dopustily porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces. 6. Stěžovatelé namítají, že postupem obecných soudů došlo k porušení článku 22 Listiny, jež garantuje umožnění a ochranu svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti. Narušení svobodné soutěže stěžovatelé shledávají v aprobování agitační kampaně, jež se měla uskutečnit v objektech, v nichž se hlasovací místnosti nacházely, agitace byla umožněna jen některým subjektům. Nedovolenou kampaní tak stěžovatelé byli omezeni na svém právu na rovnou účast v politické soutěži. II. 7. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje: 8. Na návrh Přípravného výboru pro účely místního referenda v Plzni rozhodl Krajský soudu v Plzni (dále též "krajský soud") usnesením ze dne 5. 11. 2012 č. j. 57 A 75/2012-101, že se na území statutárního města Plzně vyhlašuje místní referendum o otázce: "Souhlasíte s tím, aby město Plzeň bezodkladně podniklo veškeré kroky v samostatné působnosti, aby nemohlo dojít k výstavbě obchodního zařízení na místě Domu kultury Inwest?". 9. Místní referendum se uskutečnilo ve dnech 11. a 12. ledna 2013. Na území statutárního města Plzeň bylo ve stálém seznamu zapsáno 132.929 oprávněných osob, hlasovací lístky a úřední obálky byly vydány celkem 55.213 osobám a referenda se tak zúčastnilo 41,54 % oprávněných osob. Odevzdáno bylo 55.187 úředních obálek. Počet platných hlasů činil 54.490; z toho bylo 35.543 hlasů pro odpověď "ano" a 18.744 hlasů pro odpověď "ne". 203 hlasujících neoznačilo křížkem žádnou odpověď. Pro odpověď "ano" tedy hlasovalo 26,74 % oprávněných osob a rozhodnutí bylo učiněno platně (§ 48 odst. 1 zákona o místním referendu). 10. Stěžovatelé se následně u krajského soudu domáhali jak vyslovení neplatnosti takto přijatého rozhodnutí v místním referendu, tak vyslovení neplatnosti hlasování. Krajský soud v Plzni rozhodl o návrzích usnesením ze dne 20. 2. 2013 č. j. 30 A 6/2013-144 tak, že návrhy na vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu a na vyslovení neplatnosti hlasování zamítl jako nedůvodné podle § 91a odst. 3 věty prvé s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 7 s. ř. s. 11. Proti citovanému usnesení krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 6. 2013 č. j. Ars 2/2013-59 podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl pro její nedůvodnost. III. 12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve světle námitek stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. 13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 14. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v dané věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. 15. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního p