Pl.ÚS 42/02 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 42/02 ze dne 26. 3. 2003 106/2003 Sb. N 42/29 SbNU 389 Odepření výkonu vojenské služby s poukazem na svobodu svědomí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. března 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 ve věci ústavní stížnosti V. W. (V.) proti usnesení Nejvyššího soudu ze 17. 10. 2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona (nález byl uveřejněn pod č. 106/2003 Sb.). Výrok Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002 se ruší pro rozpor s čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2002 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 2/54 uznán vinným ze spáchání trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Tohoto činu se měl dopustit tím, že dne 1. 11. 1953 si odmítl obléci stejnokroj, převzít přidělenou zbraň a konat vojenskou službu, přičemž se odvolával na své náboženské přesvědčení. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dva a půl roku a současně s tím byla vyslovena na dobu tří let ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 trestního zákona č. 86/1950 Sb. Proti tomuto rozsudku, který nabyl právní moci dne 7. 1. 1954, podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, v níž argumentoval tím, že rozsudkem byl porušen zákon v ust. § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Příslušný senát Nejvyššího soudu projednal stížnost pro porušení zákona dne 29. 5. 2002, přičemž usnesením sp. zn. 11 Tz 205/01 rozhodl s ohledem na dosavadní rozdílnou rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu o postoupení věci velkému senátu trestního kolegia. Za klíčovou otázku označil to, zda na jednání stěžovatele lze nahlížet jako na trestný čin anebo zda jím stěžovatel jen realizoval Ústavou garantovanou náboženskou svobodu, avšak v rozporu s Ústavou uloženými povinnostmi vůči státu a společnosti. V odůvodnění napadeného usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002 velký senát především uvedl, že správnost napadeného rozhodnutí i správnost předcházejícího řízení posuzuje v řízení o stížnosti pro porušení zákona ex tunc, tj. podle skutkového a právního stavu, který existoval v době, kdy bylo rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona vydáno. Ustanovením § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci byla přímo ze zákona zrušena odsuzující rozhodnutí za takové činy, které byly prohlášeny za trestné činy v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. Trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. není uveden v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Vzhledem k tomu nelze podle odůvodnění napadeného usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu považovat odsouzení stěžovatele za nezákonné jen proto, že se při jeho spáchání odvolával na své náboženské přesvědčení. Jestliže zákonodárce nepovažoval za nutné takové odsouzení zrušit přímo ze zákona, pak nejde o čin, jehož prohlášení za trestný čin by samo o sobě odporovalo mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a principům demokratické společnosti respektující zaručená občanská politická práva a svobody. Proto podle Nejvyššího soudu ani odsouzení pro uvedený trestný čin nelze samo o sobě pokládat za neslučitelné s demokratickými a právními principy a bez dalšího v něm spatřovat porušení zákona. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že Nejvyšší soud se nezabýval konkrétním trestním případem, nýbrž vyslovoval obecné úvahy o tom, zda v dané době mohlo dojít k oprávněnému trestnímu postihu za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti, že zcela přehlédl právní názor Ústavního soudu vyjádřený zejména v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 285/97, zcela pominul otázku speciálního subjektu a skládal se i ze soudců, kteří měli být z jednání vyloučeni. Podle názoru stěžovatele není existence zákonné povinnosti sama o sobě dostatečným důvodem k omezení náboženské svobody. Podle stěžovatele musí být splněny další předpoklady, tj. že vojenská služba by musela sloužit k zajištění práv a svobod ostatních lidí a musela by odpovídat spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti. Těmto požadavkům však vojenská služba v komunistickém režimu nemohla vyhovět. Vojenská služba, jak stěžovatel uvedl, vůbec nesloužila k zajištění práv a svobod ostatních lidí, ale měla sloužit k ozbrojené ochraně režimu, který systematicky a trvale porušoval lidská práva, byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Z tohoto hlediska byla podle názoru stěžovatele jeho náboženská svoboda nadměrně omezena nejen ve smyslu čl. 18 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace"), ale také čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel se dále domnívá, že pro posouzení jeho případu není rozhodující, zda ministr spravedlnosti podal nebo nepodal stížnost i v jiných případech ve prospěch osob, které jednaly stejně jako on, nicméně z jiných pohnutek. Nejvyšší soud sice ve svém rozhodnutí odkazuje na čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nicméně podle názoru stěžovatele svým rozhodnutím právě tato ustanovení porušil, když je aplikoval tak, jako by se stěžovatel domáhal výhod na úkor jiných subjektů. Naopak stěžovatel se cítí být diskriminován, přičemž v ústavní stížnosti poznamenal, že žádná mezinárodní smlouva ani vnitrostátní úprava nerozlišují, zda někdo odmítl vojenskou službu kvůli tomu, že má určité náboženské přesvědčení, či nikoliv. Stěžovatel se rovněž domnívá, že Nejvyšší soud porušil napadeným rozhodnutím právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle jeho názoru měl velký senát, jemuž byla věc předložena za účelem sjednocení právního názoru zastávaného různými senáty Nejvyššího soudu, analyzovat právní závěry v obdobných dřívějších rozhodnutích, nikoliv jen "opsat" předchozí zamítavá rozhodnutí 5. senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož mu postupem náčelníka Vojenského obvodového soudu v Brně, který na dotaz stěžovatelovy právní zástupkyně uvedl zavádějící informaci o soudní rehabilitaci, nebylo bráněno v uplatnění jeho práva na soudní rehabilitaci. Stěžovatel se domnívá, že jeho tehdejší právní zástupkyně neučinila neformální dotaz, ale dotaz oficiální, a povinností náčelníka bylo jednat podle ustanovení § 52 trestního řádu, tj. jednat tak, jak to vyžaduje význam a výchovný účel trestního řízení. Stěžovatel proto jednal v dobré víře, že náčelníkova odpověď je správná, a návrh na soudní rehabilitaci nepodal. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti se stěžovatel domnívá, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva podle čl. 18 a čl. 29 Deklarace, čl. 9 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podáním ze dne 17. 3. 2003 doplnil stěžovatel svou ústavní stížnost tak, že vytkl také porušení práva na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny, a to z důvodů, které jsou rozvedeny v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 29, č. 36. III. Na výzvu Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil jako účastník řízení Nejvyšší soud. Předseda velkého senátu ve svém vyjádření uvedl, že stížnost pro porušení zákona ve prospěch V. W. (V.) byla postoupena k rozhodnutí velkému senátu z důvodu sjednocení rozhodovací praxe senátů trestního kolegia. Senáty Nejvyššího soudu zaujímají k dané otázce dva názory. Podle jednoho nelze odsouzení za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. pokládat samo o sobě za neslučitelné s demokratickými a právními principy a bez dalšího v něm shledávat porušení zákona, třebaže k původnímu odsouzení došlo v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 za skutek spáchaný po 5. květnu 1945. Žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností vůči státu, včetně povinnosti vojen