Pl.ÚS 42/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 42/17 ze dne 17. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje), Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Milana Marka, MBA, zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2017, č. j. Vol 47/2017-86, a proti sdělení Státní volební komise č. 352/2017 Sb., o vyhlášení a uveřejnění celkových výsledků voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech 20. a 21. října 2017, spojené s návrhem na zrušení § 26, § 48, § 50 odst. 1 až 3 a § 87 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu a sdělení Státní volební komise č. 352/2017 Sb., o vyhlášení a uveřejnění celkových výsledků voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech 20. a 21. října 2017 (dále jen "sdělení Státní volební komise") pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 18 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel se u Nejvyššího správního soudu návrhem ze dne 2. 11. 2017 domáhal vyslovení neplatnosti volby kandidátů - celkem 17 poslanců z různých volebních krajů - ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech 20. a 21. 10. 2017 (dále jen "volební stížnost"). Stěžovatel volební stížnost odůvodnil tím, že přepočet hlasů na mandáty byl sice proveden v souladu se zákonem č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "volební zákon"), ale ten podle stěžovatele odporuje čl. 18 odst. 1 Ústavy, podle kterého se volby do Poslanecké sněmovny konají podle zásad poměrného zastoupení. Z těchto důvodů současně v petitu volební stížnosti stěžovatel navrhl zrušení sdělení Státní volební komise. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu volební stížnost odmítl jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou v části, kterou se stěžovatel domáhal vyslovení neplatnosti volby 16 kandidátů, kteří kandidovali v jiných volebních okrscích, než ve kterém je stěžovatel ve stálém seznamu voličů zapsán, neboť podle § 87 odst. 1 volebního zákona se může neplatnosti volby kandidáta domáhat každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen. Ve vztahu ke kandidátovi, který kandidoval ve volebním okrsku stěžovatele, Nejvyšší správní soud volební stížnost jako nedůvodnou zamítl s tím, že se k otázce ústavní přijatelnosti právní úpravy přepočtu hlasů na mandáty vyjádřil již opakovaně a poukázal na usnesení sp. zn. Vol 50/2006 a uvedl, že použití d´Hondtovy metody ve volbách do Poslanecké sněmovny bylo několikrát označeno za souladné s ústavním pořádkem i Ústavním soudem (viz např. sp. zn. Pl. ÚS 57/06, sp. zn. Pl. ÚS 76/06, sp. zn. II. ÚS 512/06). K návrhu na zrušení sdělení Státní volební komise Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení uvedl, že vzhledem k tomu, že nepřisvědčil primárnímu návrhu stěžovatele, nemohl ze stejných důvodů logicky vyhovět ani těm souvisejícím. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve namítl, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu je v části, kterou byla odmítnuta jeho volební stížnost, v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu. Stěžovatelova argumentace vychází z toho, že čl. 18 odst. 1 Ústavy zakotvuje též právo občana, aby příslušná část politické reprezentace byla zformována podle zásad poměrného zastoupení. Listina sice v čl. 36 odst. 2 zakazuje vyloučení soudního přezkumu pouze u základních práv a svobod podle Listiny, stěžovatel se však domnívá, že tento zákaz musí platit i pro práva zakotvená v Ústavě. Oprávnění k podání volební stížnosti v celém jejím rozsahu tak stěžovatel opírá nikoliv o § 87 volebního zákona, ale přímo o čl. 4 Ústavy. Pokud podle stěžovatele volební zákon dává politickým stranám právo obracet se na soud ve věci přezkumu voleb na celém území státu, nemůže být voličům umenšeno nebo dokonce odejmuto právo činit totéž. Ústavní stížnost proti sdělení Státní volební komise podal stěžovatel z důvodu procesní opatrnosti, pokud by Ústavní soud přisvědčil Nejvyššímu správnímu soudu v daném názoru na nedostatek jeho aktivní legitimace. V takovém případě by bylo nutno považovat sdělení Státní volební komise za opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva stěžovatele na politickou reprezentaci. Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce neústavnosti současné právní úpravy přepočtu hlasů na mandáty podle volebního zákona, kterou stěžovatel vznášel již v řízení před Nejvyšším správním soudem, a to pro rozpor s čl. 18 odst. 1 Ústavy a rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 42/2000. Neústavnost zákonem upraveného způsobu přepočtu hlasů na mandáty spočívá podle stěžovatele především v nepředvídatelnosti výsledku přepočtu a možnosti, že rozdělení mandátů bude ve srovnání s výsledky hlasování zcela absurdní. Ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že daná metoda přepočtu může "otočit" výsledek voleb tak, že např. druhá nejúspěšnější strana, která získá o cca 1 % méně hlasů než vítěz, může získat až o 10 mandátů více než vítěz, nebo že počet mandátů získaných politickými stranami se stejným počtem obdržených hlasů se může lišit až o 50 % nebo že jasná většina hlasů odevzdaných pro tři strany se může "přetavit" v jasnou menšinu jimi získaných mandátů. Na rozdělení mandátů mají totiž obrovský vliv i velmi malé rozdíly a posuny v teritoriální struktuře podpory jednotlivých politických stran. Výsledek přepočtu hlasů na mandáty je tak podle stěžovatele do značné míry dílem náhody, což je v rozporu s principem právního státu. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel dále podrobněji věnuje neústavnosti zákonné právní úpravy přepočtu hlasů na mandáty z hlediska porušení principu rovného volebního práva, z hlediska porušení principu poměrného zastoupení (přirozenou uzavírací klauzulí a aplikací d´Hondtovy metody v krajích) a z hlediska porušení principu racionality a předvídatelnosti práva. V rámci argumentace o neústavnosti předmětné zákonné právní úpravy stěžovatel poukazuje rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 42/2000, ze kterého podle stěžovatele vyplývá názor, že systém poměrného zastoupení musí být aplikován republikově, nikoliv krajsky. Stěžovatel již v úvodu své ústavní stížnosti zdůraznil, že jejím cílem je v prvé řadě dosáhnout zrušení neústavní zákonné úpravy přepočtu hlasů na mandáty při volbách do Poslanecké sněmovny pro futuro a zabránit tak možnému vzniku politických či dokonce ústavních krizí. Za tímto účelem spojil stěžovatel stížnost s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení volebního zákona. K uvedenému dodává, že samo o sobě není neústavní ani rozdělení na volební obvody, ani jejich nestejná velikost, ani použití d´Hondtovy metody k přepočtu hlasů na mandáty, ani přidělování mandátů v krajích. Neústavnost vzniká až jejich nevhodným spojením. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud napadeným usnesením porušil rovněž jeho právo na spravedlivý proces tím, že je napadené usnesení Nejvyššího správního soudu zmatečné, neboť se v něm poukazuje na usnesení Ústavního soudu, která však Nejvyšší správní soud označuje za nálezy, a navíc kromě usnesení sp. zn. Pl. 57/06 jde o rozhodnutí, ve kterých se Ústavní soud nezabýval věcně posouzením ústavnosti přepočtu hlasů na mandáty. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel dále v tom, že Nejvyšší správní soud při svém závěru odkazuje jak na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/2000, tak i na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 57/06 a usnesení sp. zn. III. ÚS 663/06. Podle stěžovatele jsou však názory obsažené v těchto usneseních s názory obsaženými v uvedeném nálezu zcela protichůdné, a tím Nejvyšší správní soud napadené usnesení zatížil podle stěžovatele vadou, spočívající v hrubém rozporu mezi podklady rozhodnutí a učiněnými závěry. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 9. 4. 2018 stěžovatel uvádí, že nechce, aby rozhodování Ústavního soudu v jeho věci bylo případně ovlivněno předpokladem, že po vyhovění jeho návrhu na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení volebního zákona by musel Ú