Pl.ÚS 44/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 44/25 ze dne 4. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Michala Bartoně, Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka (soudce zpravodaj), Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Mgr. Pavly Krejčí, advokátky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 28/2025-36 ze dne 31. října 2025, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "podnikatelské" a části ustanovení § 8a odst. 1, 2, 3 a 4 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, a to ve slovech "podnikající", za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1) Státní volební komise, 2) Ing. Mgr. Tomáše Doležala, 3) Ing. Mgr. Jana Hrnčíře, MBA, LL.M., 4) Radka Kotena, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí 1. Navrhovatelka podala k Ústavnímu soudu návrh formulovaný jako "opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance Ing. Mgr. Tomáše Doležala, Ing. Mgr. Jana Hrnčíře, MBA, LL.M. a Radka Kotena, alternativně ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 28/2025-36 ze dne 31.10. 2025". Se svým návrhem spojila návrhy na zrušení části ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "zákon o regulaci reklamy"), ve slovech "podnikatelské" a částí ustanovení § 8a odst. 1, 2, 3 a 4 zákona o regulaci reklamy, a to vždy ve slovech "podnikající". 2. Navrhovatelka ve svém podání rekapituluje, že se obrátila na Nejvyšší správní soud s návrhem na neplatnost volby tří kandidátů kandidujících na kandidátních listinách politické strany Svoboda a přímá demokracie (dále jen "SPD"), a to Tomáše Doležala, Jana Hrnčíře a Radka Kotena. Tento svůj návrh odůvodnila - stručně řečeno - tím, že se podle jejího názoru v kampani SPD objevovaly prvky, které jsou v demokratickém právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana nepřijatelné. Navrhovatelka poukazovala zejména na to, že v kampani SPD byla nepokrytě využívána zobrazení zbraní (nožů), část obyvatel byla nazývána parazity, na něž měla SPD působit jako repelent, a rovněž byla používána agresivní vyobrazení osob. 3. Navrhovatelka ve svém návrhu k Nejvyššímu správnímu soudu tvrdila, že tato nezákonná kampaň též ovlivnila výsledek voleb. K počtu osob, jež měly být tvrzeně nezákonnou kampaní ovlivněny, dospěla navrhovatelka tak, že počítala interakce s příspěvky SPD na sociálních sítích. Voliči podle ní vyjádřili svou vůli volit SPD na základě nezákonné kampaně tím, že k jednotlivým problematickým příspěvkům na sociálních sítích připojili "lajk" nebo souhlasný komentář. 4. Nejvyšší správní soud volební stížnost navrhovatelky zčásti odmítl (pokud šlo o volbu Jana Hrnčíře a Radka Kotena) a ve zbylé části zamítl (pokud šlo o volbu Tomáše Doležala). Odmítnutí návrhu ve vztahu k prvním dvěma kandidátům odůvodnil Nejvyšší správní soud tím, že navrhovatelce chyběla k podání návrhu aktivní legitimace. Volič totiž podle zákonné úpravy může napadnout toliko volbu těch kandidátů, kteří byli zvoleni v jeho vlastním volebním kraji. Jelikož byla navrhovatelka zapsána v seznamu voličů ve Středočeském kraji, nemohla dle Nejvyššího správního soudu úspěšně napadnout zvolení kandidátů za Kraj Vysočina, resp. za Pardubický kraj. 5. V rozsahu, v němž aktivně legitimována byla (tj. ve vztahu ke kandidátovi zvolenému za Středočeský kraj Tomáši Doležalovi), považoval Nejvyšší správní soud návrh za nedůvodný. Nejvyšší správní soud v tomto kontextu zrekapituloval právní úpravu a svou dřívější judikaturu. Z nich plyne, že volební stížnost může být úspěšná, je-li prokázáno porušení zákona, které hrubě ovlivnilo výsledek volby kandidáta (§ 87 odst. 5 zákona o volbách do Parlamentu). Nejvyšší správní soud v minulosti rozdělil podmínky přezkumu do tří kroků. Soud tak zkoumá, zda je dána: 1) nezákonnost, tj. porušení některých ustanovení zákona upravujícího volební proces; 2) vztah mezi touto nezákonností a výsledkem volby; 3) zásadní intenzita této nezákonnosti, která hrubě ovlivnila výsledek volby. 6. Nejvyšší správní soud sice kampaň SPD označil za "nevkusnou", "nebezpečnou" či za "faul", měl však za to, že nebyla prokázána zásadní intenzita této nezákonnosti, která hrubě ovlivnila výsledek volby. Zdůraznil, že voliči přitom měli před parlamentními volbami zachovánu možnost přístupu k různým informacím a názorům, mezi nimiž si mohli svobodně vybrat. Pokud šlo o navrhovatelčin výpočet množství ovlivněných voličů, konstatoval Nejvyšší správní soud, že není pro volební soud možné odhadnout, kolik z lidí, kteří dali jí uváděným příspěvkům "lajk" či k nim připsalo souhlasný komentář, nakonec volilo SPD, kolik by tento subjekt volilo i bez ohledu na uvedené příspěvky, a kolik jiných potenciálních voličů mohlo být touto nenávistnou kampaní naopak zhnuseno a odrazeno od volby SPD. 7. Kromě toho Nejvyšší správní soud uvedl, že navrhovatelčina volební stížnost nemohla být úspěšná ještě z jiného důvodu. Ten souvisí se skutečností, že volič může podat návrh jen ve vztahu ke kandidátům zvoleným v tom volebním kraji, kde mohl vykonat svoje aktivní volební právo. Nezákonnost kampaně SPD, na kterou navrhovatelka poukazovala, se ale nedotýká pouze volebního kraje, ve kterém volila, nýbrž voleb v celostátním měřítku. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu přitom zdůrazňuje, že pokud se podstata tvrzených důvodů neplatnosti volby kandidátů dotýká voleb na celostátní úrovni, vzniká tu nepoměr mezi procesním prostředkem daným občanovi a mezi limity pro rozhodování soudu. Jestliže občan požaduje rozhodnout o neplatnosti volby konkrétních kandidátů z důvodů týkajících se voleb jako celku (např. nekorektní vedení volební kampaně na celostátní úrovni), pak by při vyhovění návrhu nebyla uspokojivým řešením výměna těchto kandidátů za osoby jiné, kandidující za stejnou politickou stranu nebo hnutí, neboť důvod neplatnosti jejich volby by se vztahoval i na tyto náhradníky. II. Argumentace navrhovatelky 8. Navrhovatelka se v prvé řadě věnuje otázce, zda má být její návrh považován za opravný prostředek podle § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu či za ústavní stížnost. Má za to, že její návrh by měl být posouzen právě jako opravný prostředek, přičemž se opírá o usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/21 ze dne 25. 1. 2022 a sp. zn. Pl. ÚS 3/22 ze dne 15. 11. 2022. Podle nich přezkum voleb do Parlamentu České republiky probíhá v rámci speciálního řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora. Tento opravný prostředek mohou podle citované judikatury využít i osoby, které nejsou výslovně uvedeny v § 85 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Zároveň však navrhovatelka uznává, že tato judikatura není ještě zcela ustálena, a proto alternativně navrhuje, aby Ústavní soud k jejímu návrhu přistupoval jako k ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. 9. Ve věci samé pak navrhovatelka uplatňuje několik argumentů. Ztotožňuje se sice s názorem Nejvyššího správního soudu stran hodnocení kampaně SPD, nesouhlasí však s tím, jak se vypořádal s otázkou příčinné souvislosti mezi vedením kampaně a výsledkem voleb. Navrhovatelka uvádí, že možnosti přímého prokázání vlivu kampaně na volební výsledek jsou z podstaty věci omezené, neboť tajnost hlasování znemožňuje zjistit, jak konkrétní voliči hlasovali. Je proto nezbytné vycházet z důkazů nepřímých, tedy z dostupných údajů o šíření a dopadu kampaně na sociálních sítích. Má za to, že při hodnocení vlivu příspěvků na sociálních sítích a při jeho kvantifikaci postupovala zdrženlivě a uvážlivě, přičemž víc v podstatě nemohla učinit. Právní názor Nejvyššího správního soudu podle navrhovatelky vede k tomu, že není v silách voliče prokázat, jak přesně mohou být výsledky voleb nezákonným vedením kampaně ovlivněny. Přijetí takového závěru by však ve svém důsledku znamenalo, že značná část ústavně zaručených práv zůstává v rámci volební kampaně bez soudní ochrany, což je v přímém rozporu s čl. 4 Ústavy. Navrhovatelka v tomto kontextu namítá, že nezákonnou kampaní, potažmo rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla porušena celá řada základních práv a ústavních principů, konkrétně pak čl. 1 odst. 1 Ústavy (právo na život v demokratickém