Pl.ÚS 45/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 45/13 ze dne 10. 12. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v plénu složeném ze soudců Stanislava Balíka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Jaroslava Fenyka, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jiřího Nykodýma, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Michaely Židlické a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Šárky Rýglové, zastoupené JUDr. Janou Ryšavou, advokátkou, se sídlem Slezská 108, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 51/2010-106 ze dne 11. 1. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 372/2009-128 ze dne 24. 5. 2012, v řízení o určení vlastnictví k bytové jednotce, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Jindřicha Rýgla, zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem, se sídlem U Studánky 3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. V roce 2000 se stěžovatelka stala členkou bytového družstva a uživatelkou konkrétního družstevního bytu. Dne 9. 6. 2001 uzavřela manželství s vedlejším účastníkem. Dne 4. 9. 2001 manželé společně požádali o převedení užívaného bytu do osobního vlastnictví, k čemuž došlo smlouvou o převodu vlastnictví k bytu dne 16. 10. 2001. V roce 2004 bylo manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka rozvedeno. 3. V roce 2007 podala stěžovatelka společně s bytovým družstvem žalobu o určení vlastnictví proti vedlejšímu účastníkovi, jíž se domáhala určení, že předmětný byt je ve vlastnictví bytového družstva, protože smlouva o převodu do osobního vlastnictví byla absolutně neplatná. Argumentovala ustanovením § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví k bytům, podle kterého byt ve vlastnictví bytového družstva, jehož nájemcem je fyzická osoba - člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva. 4. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem č. j. 15 C 433/2007-66 ze dne 16. 2. 2009 žalobu zamítl. Uvedl, že smlouva o převodu vlastnictví bytu není neplatná pro rozpor s § 23 zákona o vlastnictví k bytům, neboť odpovídá účelu tohoto ustanovení, jímž je zvýšená ochrana nájemců bytu. 5.Dne 12. 11. 2009 Městský soud v Praze však toto rozhodnutí změnil, žalobě vyhověl a rozhodl, že výlučným vlastníkem bytu je bytové družstvo. Rozhodnutí bylo odůvodněno odkazem na § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví k bytům, který chrání majetková práva člena družstva. Pokud tedy pouze stěžovatelka byla členkou družstva, nebylo možno byt převést do společného jmění manželů - jí a vedlejšího účastníka. 6. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud ve velkém senátu rozsudek městského soudu zrušil. Kasační rozsudek odůvodnil následovně: "Účelem [§ 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů] je poskytnout zvýšenou ochranu členu družstva, který byt na základě svého členství a uzavřené nájemní smlouvy užívá a jehož členská práva a povinnosti, vztahující se k tomuto bytu, představují majetkovou hodnotu, na jejíž cenu má převod bytové jednotky výrazný vliv. ... Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu je však - oproti závěrům přijatým v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1865/2000 - přesvědčen, že smlouvu o převodu bytové jednotky, uzavřenou za výše popsaného skutkového stavu mezi bytovým družstvem jakožto převodcem a oběma manžely jakožto nabyvateli, v níž manželé projeví vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, nelze považovat za neplatnou pro rozpor s ustanovením § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů jen proto, že v době jejího uzavření byl členem bytového družstva jen jeden z manželů. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněném pod číslem 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů, se nestává předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil. Tak je tomu v běžných případech koupě věci jedním z manželů z jeho výlučných zdrojů resp. prostředků, kdy ji od prodávajícího kupuje sám (svým jménem) pro sebe a kdy se druhý z manželů na takové koupi nijak nepodílí. Odlišné důsledky však nastávají v případě, kdy je sice kupní cena zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími jsou oba manželé a oba jasně projeví vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. V tomto případě výlučně "investující" manžel nekupuje věc pro sebe, ale projevuje vůli k pořízení věci do bezpodílového spoluvlastnictví, a druhý manžel toto akceptuje. Tato vůle obou manželů je pak rozhodující z hlediska určení, zda věc patří či nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví. ... Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že uzavřou-li (jinak bezvadnou) smlouvu o převodu bytové jednotky oba manželé a projeví-li tak vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, namísto toho, aby ji do svého vlastnictví nabyl toliko ten z manželů, který je členem družstva, jenž je výlučným majitelem tímto převodem transformované majetkové hodnoty (členských práv a povinností), nabudou bytovou jednotku oba manželé do svého společného jmění manželů. Takto uzavřenou smlouvu nelze považovat za neplatnou pro porušení ustanovení § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, neboť - jak dovolatel přiléhavě namítá - není v rozporu s jeho účelem. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není." 7. Následně napadeným rozsudkem městský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 2. 2009. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu rozhodl, že smlouva o převodu vlastnictví k bytu byla platná a předmětný byt je tedy ve spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka. II. Argumentace stran 8. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a v důsledku tak soudy neochránily její vlastnické právo. 9. Dle stěžovatelky soudy především nerozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu a v souladu s platnými zákony, neboť nevycházely ze specifické právní úpravy, kterou představuje § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví k bytům k právní úpravě společného jmění manželů. Toto specifikum nelze obejít výkladem, který po několika letech ustálené judikatury soudů všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu, nyní Nejvyšší soud provedl. 10. Tvrdí, že tímto postupem Městský soud v Praze, ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu, porušil právní jistotu občanů a porušil princip předvídatelnosti práva. Žalobu podala v době, kdy platila ustálená judikatura, která vycházela z právního názoru, že ustanovení § 23 odst. l zákona o vlastnictví k bytům je ustanovením speciálním k ustanovení § 143 občanského zákoníku s tím, že tuto zvláštní právní úpravu nelze překlenout žádným výkladem. Po sedmi letech souzení za stále stejné skutkové podstaty sporu Nejvyšší soud popřel svá předchozí rozhodnutí a změnil právní posouzení věci na zcela opačné. Takový postup rozhodně nevede k právní jistotě občanů ve spravedlivá rozhodnutí soudů. 11. Podle ní na straně vedlejšího účastníka došlo k bezdůvodnému obohacení a jeho spoluvlastnictví je v rozporu s dobrými mravy, neboť se na zaplacení členského podílu v družstvu podílel naprosto minimálně a vzhledem na zmíněnou ustálenou judikaturu nemohly být případné nároky vůči bývalému manželovi uplatněny v rámci vypořádání společného jmění manželů. Navíc lhůta pro vypořádání již uplynula. 12. Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze uvedl, že v napadeném rozhodnutí byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který posuzovat nemůže. 13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření předně uvedl, že ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu je zjevně nepřípustná, neboť nejde o konečné rozhodnutí ve věci. Tímto rozsudkem byla věc navrácena k rozhodnutí odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve vztahu k rozsudku městského soudu je ústavní stížnost rovněž nepřípustná, protože proti němu stěžovatelka nepodala dovolání. Alternativně Nejvyšší soud navrhuje odmítnutí stížnosti jako zjevně neopodstatněné. 14. V napadeném rozhodnutí byl akcentován princip smluvní autonomie, neboť podle judikatury Ústavního soudu není ústavně konformní taková praxe, kdy obecný soud upřednostňuje výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím. V tomto ohledu byla tedy předchozí judikatura Nejvyššího soudu, zejména rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1865/2000 ze dne 14. 2. 2001, spíše excesem potírajícím princip smluvní autonomie. Napadený rozsudek nyní naopak představuje ustálenou praxi a vychází z něj řada pozdějších rozhodnutí. 15. Vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost zamítnout, neboť souhlasí