Pl.ÚS 46/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 46/13 ze dne 21. 1. 2014 Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Čepek proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Ludvíka Davida, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Jaroslava Fenyka, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Milady Tomkové, Jiřího Zemánka a Michaely Židlické o návrhu stěžovatele Ing. Zdeňka Čepka, právně zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem Újezd 19, Praha 1, na obnovu řízení před Ústavním soudem vedeného pod sp. zn. I. ÚS 1589/09, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Státního fondu životního prostředí jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele, rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1589/09, se povoluje. II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1589/09 se ruší. III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 1589/09 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 46/13. Odůvodnění: I. Rekapitulace návrhu a zjištění z něj učiněná 1. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2013 se navrhovatel domáhá obnovy řízení o ústavní stížnosti, které skončilo usnesením ze dne 13. 8. 2009 č. j. I. ÚS 1589/09-18, jímž Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009 č. j. 36 Co 114/2008-137. Navrhovatel žádá, aby Ústavní soud v obnoveném řízení zrušil uvedené usnesení Ústavního soudu, přičemž se odvolává na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. září 2013 č. 9815/10, v němž Evropský soud pro lidská práva shledal porušení základního práva navrhovatele zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V uvedeném rozsudku soud také zamítl návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění. 2. Ústavní soud konstatuje, že podmínky obnovy řízení podle ustanovení § 119 až § 119b zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byly v projednávaném případě splněny. 3. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. článek 87 odst. 1 písm. i) Ústavy, ustanovení § 117 zákona o Ústavním soudu a článek 46 odst. 1 Úmluvy]. 4. Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnou osobou a včas (srov. ustanovení § 119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. září 2013 č. 9815/10 se stal konečným po uplynutí tříměsíční lhůty dle článku 44 odst. 2 písm. b) Úmluvy, tedy dne 5. prosince 2013. 5. Návrh byl shledán přípustným podle ustanovení § 119a zákona o Ústavním soudu, neboť následky porušení základního práva navrhovatele na spravedlivý proces zakotveného v článku 6 odst. 1 Úmluvy trvají a nebyly dostatečně napraveny ani Evropským soudem pro lidská práva, který ve výroku 3. svého rozsudku zamítl návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění, jež dle stěžovatele mělo spočívat v náhradě majetkové škody ve výši 2 954 360 Kč. Jde o náklady řízení stěžovatele sestávající ze zastoupení před soudem I. stupně a před soudem odvolacím a zaplaceného soudního poplatku z podaného odvolání. Ve svém rozsudku Evropský soud pro lidská práva výslovně připomenul, že "dne 1. ledna 2013 vstoupil v platnost zákon č. 404/2012 Sb., kterým byl změněn mimo jiné § 119 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení může účastník jakéhokoli řízení (nejen trestního) podat návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem, jakmile mezinárodní soud shledá, že bylo porušeno jeho lidské právo nebo základní svoboda zásahem veřejné moci. Zrušil-li Ústavní soud na základě návrhu na obnovu řízení své předchozí rozhodnutí, znovu projedná původní ústavní stížnost, přičemž vychází z právního názoru mezinárodního soudu." 6. Z ústavní stížnosti, návrhu na obnovu řízení, jeho příloh, spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/09 a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 20 C 103/2005 zjistil Ústavní soud následující. 7. Stěžovatel byl statutárním orgánem společnosti Suprex, spol. s r. o., které Státní fond ochrany životního prostředí České republiky, státní organizace (dále jen "Fond"), poskytl půjčku ve výši 37 500 000 Kč. Stěžovatel se za splacení této částky zaručil zástavní smlouvou ze dne 26. 6. 1995, kterou se zavázal, že veškeré pohledávky zástavního věřitele uspokojí, jestliže je neuspokojí dlužník, a k zajištění tohoto závazku zastavil ve prospěch zástavního věřitele nemovitosti ve smlouvě uvedené. V roce 1998 bylo se společností Suprex, spol. s r. o., zahájeno konkursní řízení. Fond se pokusil vymoci v rámci konkursního řízení splacení půjčky (včetně úroků) v celkové výši 49 943 791,66 Kč. Z pohledávky pak na základě rozvrhu zpeněženého majetku obdržel částku 4 339 707,16 Kč. 8. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi se Fond domáhal vůči stěžovateli uhrazení částky 33 160 292,84 Kč s úrokem z prodlení a penále za každý den prodlení z částky v žalobě specifikované, a to z titulu ručitelského prohlášení k zástavní smlouvě uzavřené dne 26. 6. 1999, kterým stěžovatel ručil za splnění závazku společnosti Suprex, spol. s r. o. Po vyslovení místní nepříslušnosti Okresního soudu v Mladé Boleslavi byla žaloba postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který dne 27. 4. 2007 platebním rozkazem uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 33 160 292,84 Kč s příslušenstvím. Na základě odporu podaného stěžovatelem bylo řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 ukončeno rozsudkem ze dne 30. 4. 2007 č. j. 20 C 103/2005-74, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 33 144 542,84 Kč s příslušenstvím a soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1. K odvolání stěžovatele pak Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2009 č. j. 36 Co 114/2008-137 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vyhovujícím výroku (ad I.) žalobu zamítl (z důvodu promlčení nároku), v nákladovém výroku (ad II.) povinnost k zaplacení soudního poplatku stěžovateli neuložil a konečně nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (ad III.). 9. Odvolací soud o nákladech řízení rozhodl za použití § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tedy odchylně od obecného pravidla uvedeného v § 142 odst. 1 o. s. ř. Postup dle § 150 o. s. ř. odůvodnil odvolací soud takto: "Jakkoli žalovaný byl ve výsledku řízení úspěšný a ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. by mu náleželo právo na náhradu nákladů řízení, odvolací soud je toho názoru, že s ohledem na personální propojení osoby žalovaného se společností Suprex s r. o., tj. dlužníkem, jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro které lze procesně úspěvšímu žalovanému podle § 150 a § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznat. Za situace, kdy dluh společnosti, jejímž byl žalovaný statutárním orgánem, představuje vůči žalobci několik desítek milionů korun a v konkursním řízení došlo k uspokojení žalobce jen v minimálním rozsahu, bylo by přiznání nákladů řízení žalovanému v předmětném řízení nepochybně v rozporu s dobrými mravy." 10. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ústavní stížnost. Dovolával se práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti stran a zpochybnil názor odvolacího soudu, pokud jde o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. S poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06, III. ÚS 1378/07 a IV. ÚS 215/09 si výslovně stěžoval, že mu odvolací soud předem neumožnil vyjádřit se k použití ustanovení § 150 o. s. ř. o možnosti použít moderačního práva. 11. Usnesením sp. zn. I. ÚS 1589/09 ze dne 13. 8. 2009 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud ve věci zaujal názor, že "v projednávaném případě však nelze dovodit, že by Městský soud v Praze o použití § 150 OSŘ rozhodl, aniž by se zabýval veškerými okolnostmi případu. V rámci své úvahy posuzoval jak celkovou výši nákladů řízení, tak i majetkové poměry účastníků řízení a možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka. Jeho postup je též dostatečně přesvědčivě odůvodněn, přičemž z odůvodnění jeho rozsudku srozumitelně vyplývá, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Jeho závěru, že přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli v situaci, kdy jako tehdejší statutární orgán společnosti Suprex spol. s r. o. získal od žalobce mnohamili