Pl.ÚS 46/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 46/17 ze dne 3. 1. 2018 Volba prezidenta republiky 2018 (Terezie Holovská)   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu stěžovatelky PhDr. Terezie Holovské, zastoupené Janem Kalvodou, advokátem se sídlem Bělohorská 238/85, Praha 6, směřujícímu proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2017 č. j. Vol. 84/2017-175, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a 1) Ministerstva vnitra, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, 2) Mgr. Petra Hanniga, 3) MUDr. Bc. Marka Hilšera, Ph.D., 4) RNDr. Jiřího Hynka, 5) Ing. Vratislava Kulhánka, Dr.h.c. a 6) Ing. Mirka Topolánka, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou (dne 24. 12. 2017) ústavní stížností [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2017. Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítl návrh stěžovatelky, kterým se domáhala zrušení registrace kandidátních listin pro volby prezidenta republiky v roce 2018, a to u kandidátů Petra Hanniga, Marka Hilšera, Jiřího Hynka, Vratislava Kulhánka a Mirka Topolánka. Důvod pro zrušení registrace kandidátních listin spatřovala stěžovatelka v tom, že mezi navrhujícími poslanci či senátory kandidátů, jejichž registraci zpochybňuje, jsou tací, kteří již dříve navrhli jiného kandidáta, ačkoli jsou oprávněni podat pouze jednu kandidátní listinu, a proto v jejich případě nelze k návrhu výše zmíněných kandidátů přihlížet. Současně počet návrhů těch poslanců či senátorů, kteří navrhují kandidáta poprvé, není dostatečný ve smyslu § 21 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky), ve znění pozdějších předpisů. 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a z připojených listin, stěžovatelka se jako navrhující občan ve smyslu zákona o volbě prezidenta republiky domáhala zrušení registrace pěti kandidátů dle § 65 odst. 2 citovaného zákona a § 89 odst. 4 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Dle stěžovatelky "zásadním důvodem pro návrh i zásadním právním problémem byla otázka, zda navrhující poslanci či senátoři, o nichž zákon stanoví, že mohou podat jednu kandidátní listinu, mají ve skutečnosti jako jednotlivci k dispozici prakticky neomezený počet podání kandidátních listin". Stěžovatelka opřela svoji aktivní žalobní legitimaci především o skutečnost, že sama podala kandidátní listinu (navrhující sebe sama s podporou jediného - vlastního - hlasu), nicméně je "navrhujícím občanem" dle § 65 odst. 2 zákona o volbě prezidenta, a "občanem, který navrhl kandidáta na funkci prezidenta republiky" ve smyslu § 89 odst. 4 s. ř. s. Ačkoli byla rozhodnutím Ministerstva vnitra registrace kandidátní listiny stěžovatelky odmítnuta, stěžovatelka se ochrany před odmítnutím své vlastní kandidatury nedomáhala "z evidentního důvodu: takový postup by byl zjevně nevážný, neboť nesporně nesplnila zákonné podmínky registrace své kandidátní listiny", a vzbudil by "oprávněné podezření, že představuje jen formální podporu jejího návrhu, resp. její legitimace". Svou aktivní legitimaci stěžovatelka založila "na logice rozhodnutí" Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2012 č. j. Vol 7/2012-69 (dále jen "usnesení či věc Kesner II"). Jedna z argumentačních linií tohoto usnesení se váže k současně podanému návrhu ve věci ochrany vlastní registrace, tato skutečnost však podle stěžovatelky není zásadní. Nosná je především interpretační zásada in dubio pro libertate. Nejvyšší správní soud v usnesení Kesner II rozhodl "na základě pouhé možnosti, že kandidát uspěje s ochranou své vlastní kandidatury", a proto mu přiznal aktivní legitimaci napadnout registraci jiného kandidáta, aniž se vůbec zabýval "(ani nemohl) pravděpodobností jeho úspěchu; [kandidatura] mohla být stejně tak hypotetická. Přiznal tedy v posledku ochranu eventuálního subjektivního práva". Podle stěžovatelky proto nezahájené řízení ve věci ochrany vlastní registrace nebrání úspěšnosti návrhu na zrušení registrace jiného kandidáta. 3. Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud návrh stěžovatelky odmítl pro nedostatek její aktivní legitimace k návrhu. Nad rámec nezbytného odůvodnění (a dle Ústavního soudu nepřípustně) se pak zabýval i meritem věci. Při posuzování aktivní legitimace stěžovatelky vycházel Nejvyšší správní soud z následujících zjištění. Na kandidátní listině stěžovatelky není uvedeno, kdo ji podává. Je zde jen nečitelný podpis, zřejmě stěžovatelky. Na připojeném petičním archu je jediný podpis, a to podpis stěžovatelky. Stěžovatelka tak vystupovala současně jako navrhující občan, navrhovaný kandidát a jediný občan, který svou vlastní kandidaturu podpořil podpisem. Ministerstvo vnitra odmítlo registraci kandidátní listiny stěžovatelky, a ta se nedomáhala soudního přezkumu tohoto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud odlišil návrh stěžovatelky od věci Kesner II, v níž důvodem pro přiznání aktivní legitimace navrhovatele byla (byť i jen hypotetická) možnost být soupeřem ostatních kandidátů. Jestliže stěžovatelka soudně nenapadla rozhodnutí o odmítnutí registrace její kandidátní listiny, nemá tak ani hypotetickou šanci být kandidátkou na funkci prezidenta republiky ve volbách v roce 2018. Nemá tedy ani hypotetickou šanci být soupeřkou kandidátů, jejichž kandidátní listiny napadla. A nemá tedy ani aktivní legitimaci k podání návrhu v neprospěch registrace kandidátních listin ostatních kandidátů. Nejvyšší správní soud v této souvislosti důsledně odlišil okruh navrhovatelů v řízeních podle § 65 odst. 1, odst. 2 a § 66 zákona o volbě prezidenta republiky. Zdůraznil, že registraci nenapadl úspěšně nikdo z těch, jimž právo podat takový návrh zákon přiznává, proto je nutno na vedlejší účastníky "hledět v těchto volbách jako na řádně zaregistrované, a tudíž oprávněné zúčastnit se volby". 4. Svou ústavní stížnost stěžovatelka odůvodnila tím, že napadeným rozhodnutím byla zasažena její následující práva. Právo na soudní ochranu, a to konkrétně právo na přístup k soudu, a dále právo na zákonného soudce. Porušení práva na přístup k soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že Nejvyšší správní soud v rozporu se svou dosavadní judikaturou neuznal aktivní legitimaci stěžovatelky a její návrh odmítl. Chtěl-li se přitom od své dosavadní judikatury odchýlit, měl ve věci rozhodovat rozšířený senát (§ 17 s. ř. s.). Zásah do legitimního očekávání správnosti rozhodovacích aktů státní moci spatřovala stěžovatelka rovněž ve vybočení z ustálené rozhodovací praxe ohledně aktivní legitimace. Stěžovatelka namítala, že bylo porušeno i její právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců a právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek. Dle stěžovatelky jí byla rovnost podmínek upřena zásahem Ministerstva vnitra, které v závěru nominační fáze voleb změnilo pravidla navrhování kandidátů. 5. Rozhodnutím ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti (vyhlášeném pod č. 52/2014 Sb.), si plénum Ústavního soudu podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyhradilo rozhodovat o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutí správního soudu o neplatnosti voleb do Parlamentu, Evropského parlamentu nebo volby prezidenta republiky nebo neplatnosti hlasování nebo neplatnosti volby kandidáta v těchto volbách ve smyslu § 90 s. ř. s. [čl. 1 odst. 1 písm. g)]. Z tohoto důvodu o ústavní stížnosti rozhodlo plénum Ústavního soudu. 6. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vymezuje kategorii zjevně neopodstatněných návrhů. To dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. To je také případ návrhu nyní přezkoumávaného. 7. Napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka především vytýká, že se v otázce aktivní legitimace odchýlil od své předchozí judikatury, a to konkrétně od usnesení Kesner II. Podle Ústavního soudu však nejde o odchýlení se od předchozí judikatury, ale spíše o její rozvinutí. Jak již bylo uvedeno shora, ve věci Kesner II přiznal Nejvyšší správní soud navrhovateli aktivní legitimaci. Navrhovatel Ing. Jiří Kesner také jako kandidáta na funkci prezidenta republiky nominoval sám sebe a ke své nominaci př