Pl.ÚS 47/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014 N 76/73 SbNU 351 Ústavněprávní podmínky pro použití odposlechů a provedením domovních prohlídek   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj), Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Milady Tomkové, Jiřího Zemánka a Michaely Židlické ze dne 7. května 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ve věci ústavních stížností 1. M. Š., zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem, se sídlem Sokolská 21, 702 00 Ostrava, 2. M. S. st., 3. M. S. ml. a J. S., zastoupených Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem, se sídlem Dr. Skaláka 10, 750 02 Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013 č. j. 15 Tdo 510/2013-51, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. ledna 2012 č. j. 68 To 395/2011-1883 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 21. dubna 2011 č. j. 4 T 25/2009-1835, jimž byli stěžovatelé uznáni vinnými pokračujícím trestným činem poškozování spotřebitele, pokračujícím trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu a pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Ústavní stížnosti se zamítají. Odůvodnění I. Ústavní stížnost M. Š. (dále také jen jako "stěžovatel") 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 10. 2013 a vedenou pod sp. zn. Pl. ÚS 47/13 se stěžovatel domáhal zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v jeho trestní věci. Těmito rozhodnutími mělo být porušeno jeho základní právo na uložení trestu jen na základě zákona [garantované čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8 odst. 2 větou prvou Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a jeho právo na posouzení činu dle pozdějšího zákona, pokud je tento pro stěžovatele příznivější (garantované článkem 40 odst. 6 Listiny a čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). 2. Porušení svého základního práva na posouzení činu dle pozdějšího zákona, pokud je tento pro stěžovatele příznivější, spatřuje stěžovatel především v tom, že v záhlaví uvedené soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele zcela výlučně na základě vyhodnocení záznamů telekomunikačního provozu. V době rozhodování soudu prvního stupně byl však již v účinnosti zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, podle kterého nebylo možné posuzovat skutek, pro který byla podána obžaloba, jako zvlášť závažný zločin, čímž nebyla splněna podstatná podmínka, na kterou je odposlech a záznam telekomunikačního provozu vázán. Použitím záznamu telekomunikačního provozu v době rozhodování nalézacího soudu jako důkazu bylo podle stěžovatele současně porušením jeho základního práva na uložení trestu jen na základě zákona. 3. Porušení práva na uložení trestu jen na základě zákona spatřuje stěžovatel také ve výkladu pojmu "úmyslné trestné činy, k jejichž stíhání zavazuje mezinárodní smlouva" provedený v záhlaví uvedeným krajským soudem a Nejvyšším soudem. Stěžovatel považuje za vyloučené, aby bylo možno považovat za mezinárodní smlouvu zavazující Českou republiku ke stíhání určitých trestných činů takovou smlouvu, z jejíhož textu žádný závazek České republiky ke stíhání takových trestných činů nevyplývá. II. Ústavní stížnost M. S. st., M. S. ml. a J. S. (dále také jen jako "skupina stěžovatelů") 4. Dne 15. 10. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena stížnost skupiny stěžovatelů, vedená pod sp. zn. Pl. ÚS 48/13, v níž tato skupina stěžovatelů žádala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Přerově, jež předcházely vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu, rovněž v záhlaví uvedeného. Těmito rozhodnutími mělo být dotčeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to jak právo na stíhání způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 věta prvá Listiny), tak také právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). 5. Porušení zásad spravedlivého procesu spatřuje skupina stěžovatelů v tom, že byly za důkaz použity odposlechy telekomunikačního provozu v řízení, které nebylo vedeno pro trestný čin, kde jsou tyto jako důkaz použitelné. Dále pak byly provedeny domovní prohlídky jako neodkladný úkon, byť tyto nebyly zákonným způsobem jako takový úkon povoleny. Ústavně zaručené základní právo skupiny stěžovatelů na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že došlo k porušení ustanovení o časové působnosti trestních předpisů. 6. Usnesením ze dne 5. 11. 2013 Ústavní soud spojil ústavní stížnosti M. Š. a M. S. st., M. S. ml. a J. S. (dosud vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 47/13 a sp. zn. Pl. ÚS 48/13) ke společnému řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 47/13. III. Předchozí průběh trestního stíhání stěžovatele a skupiny stěžovatelů 7. Z podání a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel spolu se skupinou stěžovatelů byli rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 4 T 25/2009 uznáni vinnými pokračujícím trestným činem poškozování spotřebitele podle § 121 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění, (dále jen "trestní zákon"), pokračujícím trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 trestního zákona a pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a c) trestního zákona. Za tyto trestné činy byli M. Š., M. S. st., M. S. ml. a J. S. odsouzeni podle § 148 odst. 3 a § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 trestního zákona jim byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 trestního zákona jim byla stanovena zkušební doba v trvání tří let. Podle § 59 odst. 2 trestního zákona jim bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradili dlužnou spotřební daň z lihu. Podle § 53 odst. 1 trestního zákona jim byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč a podle § 54 odst. 3 trestního zákona jim byl stanoven pro případ, že by v určené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Dále pak M. S. st., M. S. ml. a J. S. byl podle § 55 odst. 1 písm. a) trestního zákona uložen trest propadnutí konkrétně uvedených věcí. 8. Stěžovateli a skupině stěžovatelů bylo kladeno za vinu, že se společně a po vzájemné domluvě od blíže nezjištěné doby měsíce února 2007 do 22. 5. 2007, v rozsudku podrobně popsaným postupem, podíleli na nelegální výrobě a následné distribuci nezdaněných výrobků z lihu. K závěru, že se stěžovatel a skupina stěžovatelů jako obžalovaní dopustili jednání popsaného ve výrokové části rozsudku okresního soudu, dospěl tento soud na základě dokazování provedeného u hlavního líčení, a to mimo jiné výsledky realizované domovní prohlídky a odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu. 9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatel a skupina stěžovatelů odvolání, o nichž Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v rozhodném znění, zamítl. 10. Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spatřoval v tom, že nalézací soud dospěl k závěru o jeho vině v podstatě výlučně na základě vyhodnocení záznamů telekomunikačního provozu, které však podle stěžovatele tento soud nemohl jako důkaz provést, neboť trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 2 trestního zákoníku není zvlášť závažným zločinem, a s odkazem na ustanovení § 88 odst. 1 trestního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011) tedy nebylo možné zákonně použít odposlech telekomunikačního provozu v případě trestního stíhání pro tento zločin. Podle stěžovatele v této souvislosti neobstojí ani obecný argument odvolacího soudu, že k trestnímu stíhání trestného činu podle § 150 trestního zákona zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou má být Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví. Stěžovatel ve svém dovolání uvedl, že tato úmluva neobsahuje ustanovení, z něhož by explicitně vyplýval závazek ke stíhání uvedeného trestného činu. 11. Proti napadenému usnesení krajského soudu podala dovolání rovněž skupina stěžovatelů. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spatřovali v tom, že nalézací soud dospěl k závěru o jejich vině na základě ustanovení § 148 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a c) trestního zákona, avšak v záhlaví uvedené soudy měly jejich jednání správně kvalifikovat podle trestního zákoníku, neboť tato kvalifikace je pro ně příznivější, když z hlediska trestního zákoníku