Pl.ÚS 47/95 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 47/95 ze dne 2. 4. 1996 122/1996 Sb. N 25/5 SbNU 209 K otázce rovnosti - podmínky pro odškodnění obětí nacistické perzekuce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud České republiky rozhodl na neveřejném zasedání dne 2. dubna l996, ve věci návrhu A.P. zast. JUDr. A.F. na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a § 5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb., t a k t o : Návrh se z a m í t á. O d ů v o d n ě n í : I Dne 2. 11. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost paní A.P., která byla dne 4. 12. 1995 doplněna právním zástupcem stěžovatelky JUDr. A.F. V této stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. lO. 1995, č. j. 7 A 744/95-14, kterým byl zamítnut její opravný prostředek proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve věci nepřiznání jednorázového peněžního odškodnění podle zákona č. 217/1994 Sb. Spolu s touto stížností byl podán návrh na zrušení ust. § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 217/1994 Sb., a to v části vyjádřené slovy "jejichž manželství s postiženým občanem existovalo v době jeho postižení" a ust. § 5 odst. 2 téhož zákona, v části vyjádřené slovy "ode dne účinnosti tohoto zákona". Vzhledem ke zjištění, že napadená ustanovení citovaného zákona byla uplatněna ve správním rozhodnutí i v rozhodnutí soudu, která jsou napadána ústavní stížností samotnou, a že jsou tedy splněny podmínky § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, IV. senát Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 cit. zákona řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne l8. 12. 1995 přerušil a návrh na zrušení napadených ustanovení zákona č. 217/1994 Sb. postoupil k rozhodnutí plénu. II. Podle názoru navrhovatelky zakládá platné znění zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, konkrétně pak ust. § 3 odst. 1 písm. b) nerovnost občanů v důstojnosti i právech a nerespektuje zákaz diskriminace. Je tedy v rozporu s čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 26 Paktu o občanských a politických právech. Základ pro toto tvrzení spatřuje navrhovatelka v tom, že zákon vyžaduje existenci manželství s postiženým občanem v době jeho postižení a tím pomíjí, že v některých oblastech dnešní České republiky platily přísnější předpisy a krutější germanizace. Tak tomu bylo i na Těšínsku, které bylo začleněno do Německé říše a kde platily jiné předpisy. Z okruhu oprávněných osob tak jsou vylučovány ty, které v důsledku těchto skutečností manželství uzavřít nemohly. To dokládá na svém vlastním příběhu, kdy musela žádat o povolení uzavřít sňatek s J.P., který byl Polák, a kdy vlastně tato žádost, podaná v březnu l942 německým úřadům, se stala důvodem perzekuce. Při jednání o povolení manželství odmítl J.P. "přihlášku k Němcům", a to mělo za následek, že místo vyřízení žádosti byli oba uvězněni v Těšíně. Stěžovatelka, které se mezitím narodilo dítě, byla po měsíci propuštěna, její druh a otec dítěte však skončil v koncentračním táboře v Osvětimi. Odtud se vrátil 6. června l945 těžce nemocen, přesto však dne 30. 6. 1945 došlo k uzavření sňatku, kterému za okupace bránily předpisy uplatňované na území Těšínska. Manželství pak trvalo do 7. 1. 1993, kdy J.P. zemřel. Navrhovatelka konstatuje, že ač zákonodárce v preambuli zákona č. 217/1994 Sb. uvádí, že si je vědom nemožnosti zmírnit veškeré utrpení, které občanům České republiky způsobila nacistická perzekuce, nelze tento zákon interpretovat tak, že okruh osob, jimž má být odškodnění přiznáno, bude ještě zužován. Nerovnost v právech, která byla způsobena podmínkou pro odškodnění, která je vyjádřena slovy ".....jejichž manželství s postiženým občanem existovalo v době jeho postižení" pociťoval, podle názoru navrhovatelky, i Vrchní soud, když v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že situace navrhovatelky si zasluhuje odškodnění, avšak absence jakéhokoliv ustanovení k odstranění tvrdosti zákona neumožňuje soudu ani správnímu orgánu nárok přiznat. Stěžovatelka se v této souvislosti dovolává též rozhodnutí R 11/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, s jehož závěry se ztotožnil i Ústavní soud České republiky v nálezu publikovaném pod č. 132/1994 Sb., ze kterého vyplývá, že jestliže stát poskytne určité skupině méně výhod než jiné, může tak činit pouze ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Tuto nerovnost zvýraznila ještě novelizace provedená zákonem č. 77/1995 Sb., která umožnila přechod práv na peněžité plnění na dědice oprávněných osob, což ve svých důsledcích znamená, že tyto osoby jsou zvýhodněny oproti vdovám a vdovcům po postižených občanech, jejichž manželství v době postižení neexistovalo, tedy proti těm, kteří daleko bezprostředněji pociťovali následky nacistické perzekuce. Stěžovatelka má za to, že již samotná existence manželství s postiženým občanem je dostatečným důvodem pro poskytnutí odškodnění a proto navrhuje vypuštění ustanovení "jejichž manželství s postiženým manželem existovalo v době jeho postižení". Současně stěžovatelka navrhuje zrušit část ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb. vyjádřeného slovy "ode dne účinnosti tohoto zákona", a tím umožnit osobám, jejichž nárok založí teprve nález Ústavního soudu, aby mohly své nároky uplatnit (v této souvislosti poukazuje též na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/94, bod 2, ze dne 12. 7. 1994). III. Ve vyjádření, které na výzvu Ústavního soudu podala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dne 2. 2. 1996 a které je podepsáno předsedou sněmovny se uvádí, že Česká republika nemůže realizovat pomoc obětem nacistické perzekuce tak, jak by si tyto oběti zasloužily. Především z finančních důvodů byly formou humanitárního gesta poskytnuty určité jednorázové finanční částky omezenému okruhu osob a v omezené výši. Přitom okruh postižených byl vymezen tak, aby byli zahrnuti především ti občané, kteří byli postiženi mimořádně citelně. Ani rozšířením okruhu adresátů této finanční pomoci nelze postihnout všechny případy obětí nacistické perzekuce a vždy zůstane řada případů a konkrétních osudů, které by rovněž odůvodňovaly poskytnutí finanční pomoci. Z těchto důvodů zastává zákonodárný sbor názor, že napadená ustanovení nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců dne 2. 11. 1994, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Přitom zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že tento zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem. IV. Podle zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb., mají nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky dvě skupiny oprávněných osob. První skupinu představují samotní postižení, a to za podmínky, že jsou k datu účinnosti tohoto zákona občany ČR a že jim do tohoto data nebylo poskytnuto odškodnění jiným státem za stejné postižení. Druhou skupinu oprávněných osob představují pozůstalí po postižených osobách. Tato skupina je rozdělena do tří podskupin. První tvoří nároky vdov a vdovců po postižených občanech, kteří věznění přežili. Podmínkou je, že manželství s postiženým existovalo v době postižení a trvalo až do dne úmrtí postiženého. Uzavření dalšího manželství po smrti postiženého nemá na nárok vliv. Podmínkou je státní občanství ČR oprávněné osoby ke dni účinnosti zákona, tj. k l. 12. 1994. Do druhé podskupiny náleží nároky vdov a vdovců po těch postižených, kteří byli popraveni nebo zemřeli ve vězení. Také zde se vyžaduje existence manželství v době úmrtí a existence občanství ČR pozůstalého k l. 12. 1994. Třetí podskupinu pak představují nároky sirotků po osobách popravených či zemřelých ve vězení, kteří ke dni jejich úmrtí nedosáhli věku l8 let, přičemž manželství rodičů je irelevantní. Za sirotka pro tyto účely se považuje jak osvojenec, tak i pohrobek. Také zde se vyžaduje občanství ČR u oprávněného k l. 12. 1994. Za jádro návrhu lze považovat tvrzení o porušení zásady rovnosti, kterého se měl zákonodárce dopustit tím, že neposkytl stejnou výhodu (tedy finanční zadostiučinění ) všem osobám, které byly vystaveny nacistické perzekuci ve stejném nebo podobném rozsahu. Tato nerovnost je spatřována v tom, že použití institutu manželství a jeho trvání v době perzekuce jako kritéria pro určení oprávněných osob v § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 217/1994 Sb., vylučuje z nároku ty osoby, které byly ve fakticky stejné situ