Pl.ÚS 50/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 50/13 ze dne 4. 3. 2014 Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Janýr a ostatní proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Ludvíka Davida, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Jaroslava Fenyka, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Milady Tomkové, Jiřího Zemánka a Michaely Židlické o návrhu stěžovatele Davida Záleského, zastoupeného JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou se sídlem Starobrněnská 13, Brno, na obnovu řízení před Ústavním soudem vedeného pod sp. zn. III. ÚS 3050/09, takto: I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 3050/09 se povoluje. II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2009 č. j. III. ÚS 3050/09-8 se ruší. III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 3050/09 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 50/13. Odůvodnění: 1. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 10. 5. 2012 se navrhovatel domáhal obnovy řízení o ústavní stížnosti, které skončilo usnesením ze dne 17. 12. 2009 č. j. III. ÚS 3050/09-8, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009 č. j. 6 Tdo 518/2009-5732 pro zjevnou neopodstatněnost a v části směřující proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008 č. j. 91 T 126/2003-5470 a Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2008 č. j. 4 To 373/2008-5643 pro opožděnost. Navrhovatel dále žádal, aby Ústavní soud následně zrušil výše uvedená rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na účinné právní prostředky garantovaného článkem 13 Úmluvy, přičemž se odvolával na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011 č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10, v němž Evropský soud pro lidská práva shledal porušení základního práva navrhovatele zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy. 2. Ústavní soud konstatuje, že podmínky obnovy řízení stanovené v části druhé, hlavě druhé, oddílu osmém [ustanovení § 119 až § 119b zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] byly v projednávaném případě splněny. 3. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. článek 87 odst. 1 písm. i) Ústavy, ustanovení § 117 zákona o Ústavním soudu a článek 46 odst. 1 Úmluvy]. 4. Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnou osobou a včas (srov. ustanovení § 119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011 č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10 se stal konečným dne 13. 1. 2012, tj. po uplynutí tříměsíční lhůty dle článku 44 odst. 2 písm. b) Úmluvy, jak plyne ze samotného rozsudku uveřejněného na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva na adrese http://www.echr.coe.int. 5. Návrh byl shledán přípustným podle ustanovení § 119a zákona o Ústavním soudu, neboť následky porušení základního práva navrhovatele na spravedlivý proces zakotveného v článku 6 odst. 1 Úmluvy spočívající v meritorním neprojednání jeho ústavní stížnosti Ústavním soudem ve vztahu k rozsudkům Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně trvají a nebyly dostatečně napraveny ani Evropským soudem pro lidská práva (dále též "Evropský soud"), který se zabýval pouze včasností ústavní stížnosti ve vztahu k těmto rozsudkům a nikoli věcí samou. 6. Z ústavní stížnosti, návrhu na obnovu řízení, jeho příloh, spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3050/09 a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 126/2003 zjistil Ústavní soud následující. 7. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 5. 2008 č. j. 91 T 126/2003-5470 shledal navrhovatele vinným trestným činem pojistného podvodu dle ustanovení § 250a odst. 1, 3 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že u České pojišťovny a Generali pojišťovny uplatnil nárok na výplatu pojistného plnění z úrazu pravého kolena, ke kterému mělo dojít dne 31. 7. 1995, ačkoli věděl, že spoluobžalovaný MUDr. Oldřich Václavek lékařskou dokumentaci k jeho údajnému úrazu zfalšoval a úraz se ve skutečnosti nestal, za což byl navrhovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s podmíněným odkladem v trvání čtyř roků a dále mu bylo uloženo ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit podle svých sil způsobenou škodu ve výši 469 000 Kč. 8. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 2008 č. j. 4 To 373/2008-5643 odvolání navrhovatele zamítl pro nedůvodnost, neboť soud prvního stupně své skutkové a právní závěry přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil. 9. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2009 č. j. 6 Tdo 518/2009-5732 dovolání navrhovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b trestního řádu, poněvadž navrhovatel všemi námitkami primárně vytýkal nesprávnost skutkových zjištění včetně neúplnosti dokazování a hodnocení důkazů, čímž nevystihl deklarovaný dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani jiný v zákoně taxativně stanovený důvod. 10. Ústavní soud usnesením ze dne 17. 12. 2009 č. j. III. ÚS 3050/09-8 navrhovatelovu ústavní stížnost odmítl v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009 č. j. 6 Tdo 518/2009-5732 pro zjevnou neopodstatněnost a v části směřující proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008 č. j. 91 T 126/2003-5470 a Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2008 č. j. 4 To 373/2008-5643 pro opožděnost. Důvody vedoucí Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání posoudil Ústavní soud jako logicky, podrobně a přesvědčivě odůvodněné a vysvětlil, že v případě námitek jiných než vycházejících z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu je posledním procesním prostředkem již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti, přičemž dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se zde uplatnit nemůže, neboť mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, nebyl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. 11. Na podkladě stížnosti navrhovatele Evropský soud rozsudkem ve věci Janýr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011 č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10 rozhodl, že došlo k porušení základního práva navrhovatele zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy, neboť výklad přijatý Ústavním soudem ohledně procesní podmínky včasnosti ústavní stížnosti zabránil stěžovatelům domoci se věcného přezkumu celých jejich ústavních stížností, a tím bylo porušeno jejich právo na přístup k soudu. 12. V uvedeném rozsudku Evropský soud neshledal rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání rozporným s jeho relevantní judikaturou ani svévolným. Přístup Ústavního soudu posoudil ve svém důsledku jako požadavek, aby stěžovatelé sami vyhodnotili - byť ve světle judikatury Nejvyššího soudu - jaké úvahy tento soud přijme, přičemž je jim přičítáno k tíži, pokud - v dobré víře, avšak chybně - mají za to, že platným způsobem vznesli jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu, což výrazně oslabuje ochranu práv jednotlivců před vrcholným vnitrostátním soudem a může vést k situaci, které je třeba se vyvarovat, totiž k situaci, kdy by stěžovatelé v pochybnostech podávali současně dovolání i ústavní stížnost. 13. Evropský soud poukázal na usnesení Ústavního soudu III. ÚS 496/03, sp. zn. I. ÚS 527/04 a sp. zn. IV. ÚS 2413/08, v nichž Ústavní soud dovolání za poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv v trestním řízení považoval mimo jiné proto, že nemohlo být odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu [na rozdíl od dovolání podaného v občanskoprávním řízení podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. V těchto věcech se Ústavní soud zabýval věcně všemi námitkami formulovanými stěžovateli ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších instancí, byť mu byly předloženy ve lhůtě šedesáti dnů od usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto - tak jako v projednávané věci - z důvodu jiného než pro zjevnou neopodstatněnost, tedy podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Z toho dovodil, že různé senáty Ústavního senátu mají na tuto problematiku různý názor, a dále také to, že nic nebrání Ústavnímu soudu v přezkoumání ústavní stížnosti jako celku, bez ohledu na to, jak předtím rozhodl Nejvyšší soud. Výklad přijatý Ústavním soudem v projednávané věci, podle něhož dovolání, které je pří