Pl.ÚS 50/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 50/13 ze dne 18. 3. 2014 Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Janýr a ostatní proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z místopředsedkyně Milady Tomkové a soudců Stanislava Balíka, Ludvíka Davida, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Jaroslava Fenyka, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Jiřího Zemánka a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Záleského, zastoupeného JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou se sídlem Starobrněnská 13, proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008 č. j. 91 T 126/2003-5470 a Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2008 č. j. 4 To 373/2008-5643 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009 č. j. 6 Tdo 518/2009-5732, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V ústavní stížnosti stěžovatel žádal, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů v jeho trestní věci byl porušen článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na účinné právní prostředky garantované článkem 13 Úmluvy, a aby z tohoto důvodu uvedená rozhodnutí zrušil. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3050/09 a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 126/2003 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 5. 2008 č. j. 91 T 126/2003-5470 shledal stěžovatele vinným trestným činem pojistného podvodu dle ustanovení § 250a odst. 1, 3 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že u České pojišťovny a Generali pojišťovny uplatnil nárok na výplatu pojistného plnění z úrazu pravého kolena, ke kterému mělo dojít dne 31. 7. 1995, ačkoli věděl, že spoluobžalovaný MUDr. Oldřich Václavek lékařskou dokumentaci k jeho údajnému úrazu zfalšoval a úraz se ve skutečnosti nestal, za což byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s podmíněným odkladem v trvání čtyř roků a dále mu bylo uloženo ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit podle svých sil způsobenou škodu ve výši 469 000 Kč. Soud k závěru o tom, že stěžovatel úraz neutrpěl, dospěl zejména na základě znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni, výpovědí svědků MUDr. Petra Vališe a rehabilitační sestry Simony Treuové, existence rozporů ve výpovědi stěžovatele stran místa a okolností úrazu i skutečnosti, že stěžovatel při uzavírání pojistné smlouvy zamlčel předchozí úrazy a odsouzení pro trestný čin podvodu; podpůrný význam měla i výpověď MUDr. Mostera, MUDr. Kovandy a svědka Podpěry. 3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 2008 č. j. 4 To 373/2008-5643 odvolání navrhovatele zamítl pro nedůvodnost, neboť soud prvního stupně své skutkové a právní závěry přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil. 4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2009 č. j. 6 Tdo 518/2009-5732 dovolání navrhovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b trestního řádu, poněvadž navrhovatel všemi námitkami primárně vytýkal nesprávnost skutkových zjištění včetně neúplnosti dokazování a hodnocení důkazů, čímž nevystihl deklarovaný dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani jiný v zákoně taxativně stanovený důvod. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že nerozhodovaly v duchu zásady in dubio pro reo, ačkoli proti stěžovateli neexistoval jediný přímý důkaz, soudy vycházely z nejednoznačných svědeckých výpovědí, které neprokazovaly vinu ani nevinu stěžovatele, a dále ze znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni, který stěžovatel shledává jako "největší problém". Posudek totiž zpracovala jediná osoba, a to patolog, který s ostatními znalci neznalými problematiky své vývody údajně konzultoval; stěžovatelovou námitkou proti odbornosti znalce ve smyslu ustanovení § 105 odst. 3 trestního řádu se soud nezabýval. Stěžovatel poukazuje na tvrzení znalce prof. Koudely, že stěžovatele nevyšetřil, lékařskou dokumentací stěžovatele se nezabýval a neměl k dispozici magnetickou rezonanci ani rentgenový snímek. Neprovedení vyšetření stěžovatele znalcem proto, že stěžovatel odmítl popsat děj úrazu, považuje stěžovatel za absurdní a nemající oporu v zákoně, protože obviněný má výsostné právo odepřít výpověď. Konečně stěžovatel namítá, že soudy nezohlednily jím navržené důkazy, jmenovitě novinové články prokazující, že v inkriminovaný den skutečně hrál fotbal, při němž došlo k úrazu, a dále výslech trenéra, který byl přítomen okamžiku, kdy došlo k úrazu stěžovatele. Stěžovatel je názoru, že byla prokázána jeho hospitalizace s úrazem kolene a že mu nelze klást za vinu, jakým způsobem ošetřující lékař MUDr. Václavek vedl zdravotní dokumentaci. 6. Předseda senátu Městského soudu v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí, neboť nebyla porušena ústavní práva stěžovatele. Pro stručnost odkázal na skutkové a právní závěry v napadeném rozsudku tohoto soudu, zejména na str. 78 - 85, kde podrobně vyložil, proč dospěl k závěru o vině stěžovatele. Kritiku znaleckého posudku považoval za tendenční a účelovou a opakující obhajobu v řízení před obecnými soudy. Podotkl, že stěžovatel se podrobil vyšetření magnetickou rezonancí dne 24. 5. 2001 (č. l. 5275 procesního spisu), přičemž výsledky tohoto vyšetření se promítly v závěrech znaleckého posudku. Za zpracovatele byli u hlavního líčení vyslechnuti nejen MUDr. Miroslav Dvořák, ale také specialista ortoped prof. MUDr. Koudela. 7. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně uvedla, že senát, který ve věci rozhodoval, svůj názor na vinu stěžovatele vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Vyjádřila přesvědčení, že v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím nebyla porušena stěžovatelova ústavní práva. 8. Stěžovatel v replice vyslovil přesvědčení o existenci hrubého rozporu mezi skutkovým stavem zjištěným soudem a skutečným skutkovým stavem. Dle jeho názoru nebylo rozhodováno v duchu zásady in dubio pro reo, protože proti stěžovateli neexistoval jediný přímý důkaz a soud tak vycházel pouze z nejednoznačných svědeckých výpovědí, které neprokazovaly vinu ani nevinu stěžovatele. Znaleckým posudkem bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu a spravedlivý proces, protože jej zpracoval patolog, k úrazu se vyjádřil ortoped, který stěžovatele neprohlédl a neměl k dispozici stěžovatelovu lékařskou dokumentaci. Zdůraznil fakt, že z celé skupiny odsouzených se jako jediný podrobil magnetické rezonanci, která objektivně zjistila, že podstoupil operaci kolenních vazů, přičemž není vinou stěžovatele, že trestní stíhání bylo zahájeno až po několika letech, následkem čehož lékař provádějící vyšetření magnetickou rezonancí "celkem logicky" nebyl schopen uvést, že k operaci došlo v roce 1995, případně určit, v kterém měsíci. 9. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. 11. Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důka