Pl.ÚS 56/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 56/13 ze dne 14. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka (soudce zpravodaj), Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele IMOS development, uzavřený investiční fond, a. s., se sídlem Gajdošova 7, 615 00 Brno, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem AK se sídlem Sladkovského 601, 530 02 Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. listopadu 2013 č. j. 1 Aos 2/2013-135 a proti usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. září 2013 č. j. 1 Aos 2/2013-116, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 16 odst. 3 a ustanovení § 21 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení ustanovení § 16 odst. 3 a ustanovení § 21 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. prosince 2013, se stěžovatel (v řízení před obecnými soudy "osoba zúčastněná na řízení") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 16 odst. 3 a ustanovení § 21 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "s. ř. s."). II 3. Ústavní soud z napadených rozhodnutí zjistil, že dne 9. prosince 2008 provedl Odbor územního plánování a rozvoje Magistrátu města Brna (dále též "OÚPR MMB") na žádost stěžovatele zvýšení indexu podlažní plochy (dále jen "IPP") pro předmětnou smíšenou plochu obchodu a služeb (dále jen "plocha SO") z 0,6 na 1,3. Důvodem žádosti stěžovatele byl záměr výstavby polyfunkčního objektu "D" na uvedené ploše, přičemž se zvýšením IPP souhlasilo zastupitelstvo městské části Brno - sever. OÚPR MMB k provedené změně mimo jiné konstatoval, že se daná lokalita nachází v okrajové části města v návaznosti na krajinu, a je proto "nutno provedené navýšení IPP na hodnotu 1,3 považovat v dané lokalitě za výjimečné a maximálně možné". 4. Index podlažní plochy vyjadřuje podle přílohy k obecně závazné vyhlášce č. 2/2004, o závazných částech Územního plánu města Brna, "intenzitu využití území (např. z hlediska utváření charakteru území, možného zatížení technické infrastruktury apod.), tj. počet m2 hrubé podlažní plochy na m2 základní plochy". S účinností od 1. srpna 2009 bylo do uvedené definice IPP opatřením obecné povahy č. 3/2009, změny Územního plánu města Brna 2006-II - 23. soubor, doplněno, že "při jeho aplikaci na pozemek nebo soubor pozemků disponibilních pro konkrétní stavební záměr je výpočet nutné vztáhnout k výměře těchto pozemků". Vyhláška č. 2/2004 dále obsahuje podrobný popis výpočtu IPP. V části 8. přílohy k vyhlášce č. 2/2004 je uvedeno, že "míra stavebního využití vyjádřená indexem podlažní plochy (IPP) ve výkrese Plán využití území 1 : 5 000 je stanovena pro návrhové stavební plochy směrně". 5. Dne 18. července 2011 požádal stěžovatel o další změnu spočívající ve "formální úpravě IPP 1,3 na hodnotu 2,2" v dotčené ploše SO. Svou žádost odůvodnil tím, že v průběhu územního řízení na umístění stavby bytového domu "D" zjistil, že Odbor územního a stavebního řízení Magistrátu města Brna (dále též "OÚSŘ MMB") používá jiný výklad výpočtu IPP než OÚPR MMB. Dle výkladu OÚSŘ MMB lze hrubou podlažní plochu vztáhnout jen k výměře pozemků, na nichž je záměr umístěn. Z tohoto důvodu požadoval stěžovatel zvýšení IPP tak, aby odpovídal výkladu OÚSŘ MMB. OÚPR MMB žádosti vyhověl dne 19. srpna 2011 tak, že předmětnou plochu SO rozdělil na dvě části, z nichž jedné (určené pro umístění objektu "D") stanovil IPP 2,2 a druhé IPP 1,0 s tím, že tak nebude překročen maximální IPP 1,3 pro celou funkční plochu SO dle platného územního plánu. 6. Stěžovatel obratem požádal o opravu provedené změny, neboť rozdělení plochy SO na dvě dílčí plochy s IPP 2,2 a 1,3 neumožňuje umístění jeho záměru. Požadoval, aby OÚPR MMB změnil IPP na hodnotu 2,2 pro celou funkční plochu SO a dokladoval, že realizací jeho záměru nemůže být překročena hodnota IPP 1,3. OÚPR MMB žádosti vyhověl dne 21. března 2012, dílčí plochy opět spojil v jednu plochu SO a stanovil pro ni IPP 2,2. Současně zohlednil novou Územní studii s regulačními prvky "Obytný soubor Lesná - aktualizace" a posunul hranici plochy SO na sever nad komunikaci a současně posunul severně též hranici sousední plochy BO, v níž se nachází i bytová jednotka Ing. Jana Patočky (v řízení před obecnými soudy "navrhovatel"), kterou vlastní ve společném jmění manželů v budově č. p. X v tzv. sídlišti M. v katastrálním území Lesná v Brně. Přibližně 50 metrů severovýchodně vzdušnou čarou od této budovy se nachází plocha, jejímž většinovým vlastníkem je stěžovatel [tato plocha byla v Územním plánu města Brna před rokem 2008 vymezena jako plocha SO (smíšená plocha obchodu a služeb) s indexem podlažní plochy 0,6]. 7. Posledně uvedenou úpravu směrné části Územního plánu města Brna napadl žalobce Ing. Jan Patočka žalobou podanou u Krajského soudu v Brně jako opatření obecné povahy podle ustanovení § 101a a násl. s. ř. s.. Tvrdil, že zvýšení IPP umožňuje umístění dalšího bytového domu v již nyní nadměrně zatíženém území, čímž dojde ke zhoršení kvality bydlení navrhovatele. Namítal, že úprava směrné části byla vydána orgánem, který k tomu neměl potřebnou pravomoc, že zcela chyběl proces projednání a schválení této změny a že IPP nemůže být stanoven směrně, nýbrž závazně. Nesouhlasil též s odůvodněním zvýšení IPP a poukazoval na nedostatky výše uvedené aktualizace územní studie. 8. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. listopadu 2012 č. j. 66 A 3/2012 - 126 žalobu zamítl. V odůvodnění vyšel krajský soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. února 2010 č. j. 4 Ao 1/2010 - 43, který se podle jeho názoru týkal obdobného případu a v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že změnou směrné části územního plánu zvýšením koeficientu podlažních ploch a snížením koeficientu zeleně nebyla dotčena hmotná práva navrhovatelky. O dotčení práv navrhovatelky by bylo možno uvažovat až po předložení projektové dokumentace konkrétního záměru v územním řízení. Krajský soud pak v projednávané věci konstatoval, že tyto závěry lze plně vztáhnout i na případ navrhovatele, který tudíž není aktivně věcně legitimován a svá práva může účinně hájit v územním řízení, což ostatně již činí. Rozsudek krajského soudu napadl navrhovatel kasační stížností. III. 10. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je podnikající právnickou osobou v oblasti stavebních developerských projektů a napadená úprava směrné části územního plánu byla přijata na jeho žádost s ohledem na plánovaný stavební projekt v dané lokalitě (jehož realizace si navýšení IPP vyžádala). Vzhledem k dosavadní, zcela konstantní a nezpochybňované praxi nemohl stěžovatel nijak předpokládat, že by snad jím iniciovaný a magistrátem následně realizovaný postup přijetí předmětné změny územního plánu měl být procesně vadný, a naopak zcela legitimně očekával (v důvěře ve správnost dosavadní praxe orgánů veřejné moci, včetně soudů), že právě Magistrát města Brna je (z pozice orgánu vykonávajícího státní správu) příslušným k přijetí dané změny na základě jím provedeného odborného posouzení (když navíc již z obecného hlediska je poměrně zřejmé, že posouzení IPP v té které lokalitě je činností vyžadující nespornou odbornou erudici a spadající tedy nepochybně spíše do kompetence odborného úředního aparátu, než zastupitelského orgánu územní samosprávy). 11. Stěžovatel zdůraznil, že magistrát v dané věci jednal v přenesené působnosti města (tj. jako orgán státní správy) a správní soudy - přestože se návrhy na zrušení směrných částí územních plánů, přijatých právě obecními či městskými úřady, resp. magistráty opakovaně zabývaly - pravomoc a příslušnost těchto orgánů územního plánování nijak nezpochybnily, tj. mlčky ji aprobovaly. Navenek (tj. i vůči stěžovateli) tedy byla dosavadní praxe všech orgánů veřejné moci v dané "procesní" otázce jednotná a stěžovatel nikterak nemohl očekávat či předpokládat, že by se snad měl v rámci realizace svých podnikatelských projektů (včetně jejich přípravy a iniciace potřebných správních procesů - včetně úprav