Pl.ÚS 6/2000 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 6/2000 ze dne 31. 1. 2001 77/2001 Sb. N 22/21 SbNU 195 Práva poškozeného v adhézním řízení - návrh na zrušení § 44 odst. 2 trestního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v plénu ve složení: JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Jiří Malenovský, JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Pavel Varvařovský a JUDr. Eva Zarembová, ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, spojeného s ústavní stížností stěžovatelky N. K., zastoupené advokátem JUDr. Janem Peterem se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1999, sp. zn. 1 T 45/98, takto : Ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Odůvodnění: I. V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Praze v trestní věci obžalovaného L. Š. nepřipustil podle ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu účast poškozených -Komerční banky, Banky Bohemia, M. Č., ing. R. V. a stěžovatelky u hlavního líčení Krajského soudu v Praze. V odůvodnění tohoto usnesení Krajský soud v Praze zejména uvedl, že Krajský státní zástupce v Praze podal na L. Š. obžalobu pro čtyři trestné činy podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Těchto trestných činů se měl dopustit - mimo jiné - tím, že si od stěžovatelky dne 25. 3. 1993 vypůjčil částku 25.000 Kč proti slibu zajistit půjčku zastavením z ní pořízených pozemků v katastrálním území Karlovy Vary. Tuto půjčku však nezajistil a pozemky dal následně do zástavy Agrobance, a.s., Příbram k zajištění dalších úvěrů. Protože však usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1996, č.j. 92K 39/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 1997, sp. zn. 4 Ko 396/96, byl na majetek dlužníka L. Š. prohlášen konkurz a v konkurzním řízení své pohledávky v postavení konkurzních věřitelů přihlásili všichni výše uvedení poškození, nepřipustil Krajský soud v Praze jejich účast u hlavního líčení s ohledem na ustanovení § 14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. (Pozn.: z ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) tohoto zákona o prohlášení konkurzu plyne – mimo jiné – že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení, „v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody“.) II. V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému usnesení stěžovatelka zejména namítla, že jím byla porušena její ústavní práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1, z čl. 37 odst. 3 a z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 1 Ústavy ČR. K protiústavnosti prý došlo „v důsledku ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu“, které je s citovanými ustanoveními Listiny a Ústavy v rozporu. Stěžovatelka v prvé řadě poukázala na ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu, podle něhož ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (poškozený), má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Podle odst. 2 téhož ustanovení je poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu. Podle (napadeného) ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu v řízení o trestných činech, náležejících do příslušnosti krajského soudu, rozhodne o účasti poškozeného soud podle povahy projednávané věci. Z žádného ustanovení trestního řádu prý nelze zjistit, proč zákon „umožňuje soudu ve věcech náležejících do příslušnosti krajského soudu libovolným a nepřezkoumatelným způsobem rozhodovat o tom, zda připustí či nepřipustí účast poškozeného v trestním řízení, což se děje bez předem stanovených jakýchkoliv kritérií pro takové rozhodnutí, navíc bez možnosti opravného prostředku“ (§ 141 odst. 2 trestního řádu). Stěžovatelka v napadeném ustanovení spatřuje i určitou nekonzistentnost, neboť možnost nepřipustit účast poškozeného se týká toliko řízení před krajským soudem po podání obžaloby, zatím co do podání obžaloby nelze práva poškozeného omezovat. Stěžovatelka připouští, že podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání (pozn.: jehož se krajský soud in fine napadeného usnesení dovolal) po prohlášení konkurzu nelze v trestním řízení rozhodnout o náhradě škody, nicméně „toto omezení se nijak nedotýká ostatních práv poškozeného podle § 43 odst. 1 trestního řádu, která takovým rozhodnutím zůstávají nedotčena.“ Práva podle tohoto ustanovení totiž přísluší každému poškozenému bez ohledu na to, zda může či nemůže uplatňovat nárok na náhradu škody. I když tedy poškozený neučiní návrh na náhradu škody, musí mu být soudem poskytnuta plná procesní možnost (srov. Sborník NS č. II/62, R 8/74 Sb. tr. r.). Napadené usnesení krajského soudu prý neobsahuje žádné přesvědčivé důvody, pro které by poškození v souzené věci nemohli vykonávat práva uvedená v ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu, a to navíc za situace, kdy zákon toto rozhodnutí vylučuje z možnosti přezkumu soudem vyššího stupně na základě řádného opravného prostředku. Proto stěžovatelka navrhla, aby v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze bylo zrušeno a spolu s tím navrhla i zrušení ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů. III. Podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala podle tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu, a že uplatněním tohoto ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, Ústavní soud podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení citovaného ustanovení předmětného zákona postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. IV. K návrhu na zrušení citovaného ustanovení se vyjádřil účastník řízení, jímž je podle ustanovení § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Poslanecká sněmovna PČR ve svém vyjádření k návrhu uvedla, že podle ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu by krajský soud - v praxi - neměl připustit poškozeného k řízení jen z důležitého důvodu, např. je-li to nutné v zájmu ochrany utajovaných skutečností nebo jedná-li se o věc, v níž mohou být stovky nebo tisíce poškozených a jestliže by respektování všech procesních práv poškozených mohlo nepřiměřeně ztížit nebo až zmařit průběh celého trestního řízení. Určitých problémů s aplikací citovaného ustanovení v praxi si je prý vědoma i vláda, neboť ve svém návrhu novely trestního řádu navrhla zrušit omezení vztahující se k účasti poškozeného ve věcech projednávaných v prvém stupni krajským soudem. Podle tohoto návrhu by o uvedeném omezení mohlo být rozhodnuto pouze v řízeních s mimořádně vysokým počtem poškozených, kde by tito poškození mohli svá práva vykonávat pouze prostřednictvím omezeného počtu společných zmocněnců. Proto Poslanecká sněmovna připouští, že napadené ustanovení „vyžaduje určité změny“, jež by však měly být eventuálně provedeny až v návaznosti na přijetí odpovídající nové právní úpravy této problematiky. Ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu bylo podle sdělení Poslanecké sněmovny schváleno potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů. Závěrem Poslanecká sněmovna uvádí, že je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení citovaného ustanovení posoudil jeho ústavnost a vydal o tom příslušné rozhodnutí. Ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu požádal dále Ústavní soud o vyjádření k předmětnému návrhu Ministerstvo spravedlnosti – legislativní odbor. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření uvedlo, že stěžovatelka svůj návrh na zrušení ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu blíže nezdůvodnila, takže prý „lze na toto obecné tvrzení reagovat pouze tak, že ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu není