Pl.ÚS 6/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 163/2010 Sb. N 89/57 SbNU 167 K povinnosti propuštění obviněného z vazby na svobodu po vyhlášení zprošťujícího rozsudku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela Židlická ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ve věci návrhu II. senátu Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za středníkem zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení (nález byl vyhlášen pod č. 163/2010 Sb.). I. Ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za středníkem včetně středníku zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, které zní "; jde-li o propuštění z vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný účinek jen tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti rozsudku", se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. II. Obviněný bude vždy po vydání zprošťujícího rozsudku neprodleně propuštěn na svobodu. Stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby na svobodu po vydání zprošťujícího rozsudku nemá odkladný účinek. Odůvodnění I. I. A) Vymezení věci a rekapitulace návrhu 1. V řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. II. ÚS 331/10 [pozn. red.: ukončeném posléze nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2010 (N 106/57 SbNU 371)] se stěžovatel M. Z. domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 10 To 125/2009, neboť měl za to, že jím vrchní soud porušil ústavně zaručené právo garantované čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také práva zakotvená v čl. 5 odst. 1 písm. c), čl. 5 odst. 3 a 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen " Úmluva"). Usnesením Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2009 č. j. 34 T 3/2008-9891, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu. Na základě stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni vrchní soud propouštěcí usnesení krajského soudu zrušil, stěžovatele ponechal ve vazbě a jeho žádost o propuštění na svobodu zamítl. 2. Podstatou ústavní stížnosti jsou pochybnosti stěžovatele o tom, že poté, co byl nad ním vynesen zprošťující rozsudek a bylo rozhodnuto o jeho propuštění z vazby na svobodu soudem nalézacím, rozhodl stížnostní soud o stížnosti státního zástupce, který zároveň podal i odvolání do zprošťujícího rozsudku, o ponechání stěžovatele ve vazbě. Tento postup je podle stěžovatele v rozporu s čl. 5 odst. 3 Úmluvy v interpretaci traktované Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP") od roku 1968 (rozhodnutí Wemhoff v. SRN ze dne 27. 6. 1968). Porušení základních práv spatřoval stěžovatel dále v tom, že mu nebylo vrchním soudem umožněno osobní slyšení v rámci rozhodování o trvání vazby. Podle stěžovatele bylo též rozhodnutí vrchního soudu pro své povšechné odůvodnění v podstatě nepřezkoumatelné. 3. Druhý senát Ústavního soudu nepovažoval za ústavně konformní část za středníkem věty druhé § 74 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť odporuje požadavku na přiměřenost omezení osobní svobody vazbou, když nerespektuje požadavek na prokázaní přítomnosti zesílených důvodů pro další omezení osobní svobody vazbou, který vyplývá jak z judikatury Ústavního soudu [nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)], tak z judikatury ESLP (Wemhoff v. SRN ze dne 27. 6. 1968, Labita v. Itálie ze dne 6. 4. 2000, Rokhlina v. Rusko ze dne 7. 4. 2005, dostupné na http://www.echr.coe.int), resp. tento požadavek doslova popírá. Proto plénu Ústavního soudu předložil návrh na zrušení citovaného ustanovení. I. B) Vyjádření účastníků řízení 4. Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal předmětný návrh na zrušení napadených ustanovení Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky. 5. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, zastoupená předsedou Ing. Miloslavem Vlčkem, ve svém vyjádření ze dne 12. 3. 2010 pouze rekapitulovala průběh legislativního procesu vedoucího k přijetí platného znění napadeného ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za středníkem trestního řádu. Zároveň vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání. 6. Senát Parlamentu České republiky, zastoupený předsedou MUDr. Přemyslem Sobotkou, ve vyjádření ze dne 12. 3. 2010 rovněž popsal legislativní proceduru přijetí platného znění napadeného ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za středníkem trestního řádu (novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb.) Senátem. Dále uvedl, že celá projednávaná novela představovala změny trestního řízení s reformními ambicemi a ve svém celku věcně i právně sledovala progresivní směr tzv. průchodnosti a vymahatelnosti práva. Senátní projednávání novely se přímo nedotklo inkriminované části právní úpravy; rozprava ale byla vedena k jiné, částečně porovnatelné materii dané novely, tj. k novému oprávnění státního zástupce k tzv. prodlužování vazby v přípravném řízení. Tento návrh na silnější oprávnění státního zástupce Senát po kritickém výborovém i plenárním projednávání nakonec nerevidoval. Z kontextu vedení rozpravy se lze dohadovat o příklonu Senátu k názoru předkladatele, že bylo třeba změněné postavení státního zástupce v trestním řízení náležitě promítnout i do institutu vazby. Rovněž Senát vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání. II. Podmínky aktivní legitimace navrhovatele 7. Návrh na zrušení věty druhé části za středníkem § 74 odst. 2 trestního řádu pro jeho rozpor s ústavním pořádkem České republiky byl podán II. senátem Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z. vedené pod sp. zn. II. ÚS 331/10 (viz výše), kdy podstatou ústavní stížnosti byl názor, že jakékoliv pokračování vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku soudem prvního stupně je v rozporu s Úmluvou, přičemž možnost pokračování vazby se opírá o předmětnou část napadaného ustanovení trestního řádu. Jedná se tedy o návrh podaný podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a podmínky aktivní legitimace k jeho podání byly proto splněny. III. Dikce napadeného ustanovení 8. Napadené ustanovení věty druhé části za středníkem ustanovení § 74 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zní: "jde-li o propuštění z vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný účinek jen tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti rozsudku.". IV. Popis legislativní procedury přijímání napadených ustanovení zákona 9. Ústavní soud je dále v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů povinen posoudit, zda napadený zákon, resp. jeho část byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Dotčené ustanovení bylo přijato již před rokem 1993, tedy před platností a účinností Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), která představuje referenční kritérium posouzení ústavnosti legislativní procedury přijímání právních předpisů [viz usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309)]. Protože v pozdějším období přijaté změny byly toliko formální, resp. jazykové, neboť souvisely především s nahrazením instituce prokuratury institucí státního zastupitelství, Ústavní soud legislativní proceduru přijetí tohoto ustanovení zákona nepřezkoumával. V. Referenční hlediska pro posouzení návrhu V. A) Relevantní ustanovení Ústavy a Úmluvy 10. Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V samotném základu právního státu pak stojí "princip, podle kterého je svoboda jedince předpokládána a její omezení státem je výjimkou" (srov. C. Schmitt. Constitutional Theory. Durham and London: Duke University Press, 2008, s. 204). Z myšlenky právního státu proto logicky vyrůstá i celé pojetí trestního řízení. I v trestním řízení musí být maximálně šetřeno práv a svobod jednotlivce, neboť bagatelizací účelu a způsobu vedení trestního řízení může dojít k neodůvodněným a nepřiměřeným zásahům do soukromé svobody jednotlivce [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73)]. Z ústavněprávního hlediska je vždy významné posouz