Pl.ÚS 6/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 6/14 ze dne 9. 12. 2014 U 19/75 SbNU 671 Obnova řízení po rozhodnutí ESLP ve věci Jahoda proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. Pl. ÚS 6/14 ve věci návrhu stěžovatele Jana Jahody, zastoupeného JUDr. Josefem Cholastou, advokátem, se sídlem Hlavní náměstí 46/4, 794 01 Krnov, na povolení obnovy řízení před Ústavním soudem vedeného pod sp. zn. III. ÚS 1916/08. I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 1916/08 se povoluje. II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 1916/08 se ruší. III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 1916/08 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 6/14. Odůvodnění I. 1. Návrhem ze dne 31. 3. 2014 se navrhovatel (nezastoupen advokátem) domáhá podle § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") obnovy řízení a následného zrušení usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 1916/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Na základě výzvy Ústavního soudu k odstranění vad doplnil navrhovatel ve dnech 26. 5. 2014 a 24. 6. 2014 svoje podání tak, aby formálně splňovalo všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu. 2. Navrhovatel ve svém návrhu poukazuje na to, že jeho ústavní stížnost byla výše citovaným usnesením (sp. zn. III. ÚS 1916/08) odmítnuta pro opožděnost, neboť Ústavní soud nepovažoval rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 15. 5. 2008 č. j. 21 Cdo 2969/2007-216), jímž bylo jeho dovolání odmítnuto a od něhož pak odvíjel lhůtu pro podání ústavní stížnosti, za rozhodnutí, které bylo odmítnuto na základě důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu. V následném řízení před Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP") o jeho stížnosti č. 28768/09 ESLP akceptoval jednostranné prohlášení vlády, která uznala, že vzhledem k judikatuře ESLP ve věcech týkajících se obdobného problému přístupu k Ústavnímu soudu bylo porušeno právo navrhovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen "Úmluva"). ESLP pak na základě uvedeného jednostranného prohlášení rozhodl o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů. 3. Z předloženého rozhodnutí ESLP vyplývá, že věc navrhovatele byla vyškrtnuta ze seznamu případů na základě jednostranného prohlášení vlády, která uznala porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy spočívající v odmítnutí přístupu k Ústavnímu soudu a nabídla stěžovateli zaplacení částky 1 500 € jako spravedlivého zadostiučinění. K vyškrtnutí věci ze seznamu došlo i přesto, že si navrhovatel přál pokračovat v projednávání věci. K tomu ESLP ve svém rozhodnutí uvedl, že se zřetelem k povaze toho, co vláda ve svém prohlášení připouští, a k navrhované výši náhrady, jakož i s ohledem na jednoznačnou a obsáhlou judikaturu k dané problematice, dodržování lidských práv stanovených Úmluvou nevyžaduje, aby ESLP pokračoval v projednání stížnosti. II. 4. Ze spisu sp. zn. III. ÚS 1916/08 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 22. 8. 2005 č. j. 16 Co 17/2005-148 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2004 č. j. 26 C 228/99-107 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 7. 2004 č. j. 26 C 228/99-118) v části, v níž "byl žalovaný (navrhovatel) zavázán zaplatit žalobci částku 39 129,80 Kč s 26% úrokem z prodlení od 8. 10. 1997 do zaplacení"; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu ohledně "dalších 20 096,80 Kč s 26% úrokem z prodlení od 8. 10. 1997 do zaplacení", a zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008 č. j. 21 Cdo 2969/2007-216 odmítnuto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Za této situace podal navrhovatel ústavní stížnost. 5. Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 1916/08, jejíž obnovu navrhovatel nyní požaduje, po přezkoumání náležitostí podané ústavní stížnosti dospěl k závěru, že je opožděná. Svůj názor opřel o to, že posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu (tak jako v dané věci) ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatel řádně neuplatnil způsobilý dovolací důvod spočívající v tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam [stěžovatel v dovolání neuvedl, proč měla mít jím tvrzená vada řízení (neprovedení jím požadovaných důkazů) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci po hmotněprávní stránce]. Námitky dovolatele tak představovaly jen kritiku hodnocení důkazů soudy obou stupňů. S ohledem na výše uvedené a s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 ze dne 7. 3. 2006 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatoval, že stěžovateli dobrodiní vyplývající z § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí, a proto bylo třeba podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2004 č. j. 26 C 228/99-107 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2005 č. j. 16 Co 17/2005-148 počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. III. 6. Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze za podmínek stanovených tímto zákonem podat návrh na obnovu řízení proti rozhodnutí Ústavního soudu ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Akceptaci jednostranného prohlášení vlády, kterým uznala, že odmítnutím přístupu k Ústavnímu soudu bylo porušeno Úmluvou zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, lze pokládat za ekvivalentní výslovnému konstatování rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jak bylo ESLP standardně uváděno ve výrocích jeho rozsudků v podobných případech z doby před 1. 1. 2013, tj. před nabytím účinnosti novely zákona o Ústavním soudu (např. rozsudky ve věcech Harrach proti České republice, č. 40974/09, Adamíček proti České republice, č. 35836/05, Šurý proti České republice, č. 16299/10, nebo Tieze a Semeráková proti České republice, č. 26908/09 a č. 30809/10), a tedy za splnění podmínky pro obnovu řízení podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 7. Návrh byl Ústavním soudem shledán přípustným a contrario podle § 119a zákona o Ústavním soudu, neboť následky porušení základního práva navrhovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, spočívající v neprojednání jeho ústavní stížnosti, resp. v jejím odmítnutí pro formální vady (opožděnost), ve vztahu k rozsudkům Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě trvají a nebyly dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění ani nebylo nápravy dosaženo jinak. Akceptování prohlášení vlády ESLP a zadostiučinění nabídnuté vládou navrhovateli, jím ale následně odmítnuté, nelze pokládat ani z pohledu navrhovatele obnovy řízení, ani z hlediska § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu za dostatečnou nápravu následků porušení Úmluvou zaručeného práva. Vztah komplementarity mezi postupem ESLP a subsidiaritou obnovy řízení u Ústavního soudu vyznívá ve prospěch obnovy, jelikož ESLP se věcí blíže nezabýval a rozhodl - i přes nesouhlas stěžovatele - o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu právě s přihlédnutím k možnostem nápravy v České republice, avizovaným v prohlášení vlády. Nabídnuté zadostiučinění ve výši 1 500 € je pak třeba chápat jako satisfakci pro stěžovatele za jeho předchozí zbavení přístupu k Ústavnímu soudu, nikoliv jako "odstupné" za vzdání se tohoto přístupu do budoucna. Nic na tom nemění prohlášení vlády, že zaplacení této částky bude konečným řešením věci, na níž byla založena stížnost podaná k ESLP. 8. V situaci, kdy není zcela zřejmý postoj ESLP, který sice přistoupil na vládní nabídku zjednodušeného řešení věci a akceptoval jednostranné uznání porušení Úmluvy spolu s nabídkou finančního zadostiučinění, avšak nevyslovil se zřetelně k otázce, zda tímto je celá věc uzavřena s konečnou platností, anebo jen z jeho pohledu, přičemž nejenže nevylučuje, ale předpokládá i poté zachování možností nápravy pochybení na vnitrostátní úrovni (např. právě v podobě obnovy řízení), nelze důsledky z toho plynoucí nejistoty klást k