Pl.ÚS 6/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 6/22 ze dne 7. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudkyně a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa (soudce zpravodaje), Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky právnické osoby Komory patentových zástupců České republiky, sídlem Gorkého 2/12, Brno, zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 20. prosince 2021 č. j. Konf 21/2021-8, v části výroku II, kterou bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2011 č. j. 31 A 68/2010-51, za účasti zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, jako účastníka řízení, a Ing. Jiřího Svobody, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Předmět řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát"), ze dne 20. 12. 2021 č. j. Konf 21/2021-8, a to v části výroku II, kterou bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 4. 2011 č. j. 31 A 68/2010-51 s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 91 odst. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Vedlejší účastník požádal stěžovatelku v roce 2007, po složení odborné zkoušky, o uznání splněné odborné praxe a dalších zákonných podmínek podle § 8 odst. 1 zákona č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o patentových zástupcích"). Stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi přípisem ze dne 8. 4. 2008 sdělila, že nedoložil doklad o výkonu odborné praxe, a proto jej nemůže pozvat ke složení slibu, resp. zapsat do seznamu patentových zástupců. 3. Vedlejší účastník se postupu stěžovatelky bránil žalobou ve správním soudnictví podanou u krajského soudu, když se domáhal ochrany proti nečinnosti stěžovatelky, kterou spatřoval v tom, že stěžovatelka nevydala rozhodnutí ve věci připuštění složení slibu a zápisu vedlejšího účastníka do seznamu patentových zástupců vedeného stěžovatelkou. Žalobu krajský soud usnesením ze dne 6. 4. 2011 č. j. 31 A 68/2010-51 odmítl pro opožděnost. 4. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2012 č. j. 4 Ans 5/2011-78 zrušil usnesení krajského soudu (výrok I) a žalobu odmítl (výrok II) s odkazem na § 46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též "soudní řád správní" nebo "s. ř. s."). Podle jeho názoru měla být věc rozhodnuta v občanském soudním řízení. Proto vedlejšího účastníka poučil, aby podal novou žalobu k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud"). 5. Ten tak učinil, nicméně městský soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2014 č. j. 45 C 30/2012-209 jeho žalobu zamítl. K jeho odvolání rozhodl krajský soud usnesením ze dne 28. 4. 2016 č. j. 18 Co 165/2015-231 tak, že rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně městský soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2017 č. j. 45 C 30/2012-256 dospěl k závěru, že předmětná činnost vedlejšího účastníka nesplnila podmínku odborné praxe podle § 8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích a žalobu opět zamítl. K odvolání vedlejšího účastníka poté krajský soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2017 č. j. 18 Co 114/2017-281 rozsudek městského soudu potvrdil. Dovolání vedlejšího účastníka proti tomuto rozsudku pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2019 č. j. 23 Cdo 1576/2018-306 odmítl. 6. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání bylo k ústavní stížnosti vedlejšího účastníka zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 2988/19 spolu s rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 11. 2017 č. j. 18 Co 114/2017-281 a rozsudkem městského soudu ze dne 14. 2. 2017 č. j. 45 C 30/2012-256, jelikož jimi byl porušen princip vázanosti výkonu státní moci zákonem zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i základní právo vedlejšího účastníka na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud konstatoval zejména, že "ve stěžovatelově případě tak v důsledcích nebyl vymezen prostor pro autonomii vůle způsobem, jenž by učinil stěžovatelovu pozici z hlediska podmínek členství v Komoře předvídatelnou. Neshledaly-li obecné soudy tento nedostatek, znamená to porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny o vázanosti výkonu státní moci zákonem." 7. Následně městský soud v pokračujícím řízení dospěl k závěru, že o nároku vedlejšího účastníka přísluší rozhodnout ve správním soudnictví, proto podal návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu ke zvláštnímu senátu. 8. Zvláštní senát rozhodl usnesením ze dne 20. 12. 2021 č. j. Konf 21/2021-8, že příslušným vydat rozhodnutí ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 45 C 30/2012, o splnění povinnosti, je soud ve správním soudnictví (výrok I), a že usnesení krajského soudu ze dne 6. 4. 2011 č. j. 31 A 68/2010-51 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2012 č. j. 4 Ans 5/2011-78 se zrušují (výrok II). II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka namítá, že zvláštní senát porušil sub 1 uvedená ustanovení Ústavy a zejména její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 38 odst. 1 Listiny. Zdůvodňuje to tím, že zvláštní senát v 1. části výroku II napadeného usnesení zrušil rozhodnutí krajského soudu ze dne 6. 4. 2011 č. j. 31 A 68/2010-51, které nepopřelo pravomoc tohoto soudu danou věc rozhodnout ve správním soudnictví a které podanou žalobu odmítlo pro její opožděnost po jejím projednání podle soudního řádu správního. Z toho vyplývá, že krajský soud neměl o tom, že věc spadá do jeho působnosti jako správního soudu ve správním soudnictví pochybnost. Proto zvláštní senát překročil svoji pravomoc danou mu zákonem, resp. rozhodl o věci, která mu nepřísluší a je mimo zákonem vymezenou oblast jeho působnosti (přisvojil si pravomoc, která mu ze zákona nepřísluší). To mimo jiné znamená, že zvláštní senát uplatnil státní moc v případě a způsobem, který není stanoven zákonem. Zrušit rozhodnutí krajského soudu je v dané věci svěřena pouze a výlučně Nejvyššímu správnímu soudu, a to na podkladě podané kasační stížnosti podle příslušných ustanovení soudního řádu správního, nikoliv zvláštnímu senátu. III. Vyjádření účastníka, vedlejšího účastníka a replika stěžovatelky 10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení. 11. Zvláštní senát ve svém vyjádření zejména uvedl, že jeho postupem nemohlo dojít k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, čemuž nasvědčuje i fakt, že stěžovatelka konkrétní dopad postupu zvláštního senátu do své právní sféry v ústavní stížnosti netvrdí a ani okrajově nezmiňuje. Stěžovatelka v řízení před správními soudy (tj. i v řízení o žalobě na ochranu proti jeho nečinnosti) vystupuje v postavení orgánu veřejné moci, nikoli tedy jako účastník soukromoprávních (nevrchnostenských) vztahů. V tomto smyslu není stěžovatelka nositelem žádných základních práv a svobod, do kterých by mohlo být jakýmkoli rozhodnutím zvláštního senátu jakkoli zasaženo. Zvláštní senát za to, že ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou, navrhuje, aby byla odmítnuta. Proto i námitky stěžovatelky k zrušení usnesení krajského soudu v 1. části II. výroku jejího usnesení jsou bez významu pro rozhodnutí o důvodnosti ústavní stížnosti, neboť tím do jejích základních práv nemohlo být zasaženo. 12. Nejvyšší správní soud, krajský soud ani městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřily. Protože byly výslovně poučeny o tom, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdávají, nebylo s nimi již dále v posuzované věci jednáno. 13. Vedlejší účastník ve svém vyjádření zejména uvedl, že stěžovatelčin výklad představuje tzv. circulus vitiosus v tom směru, že má-li být ponecháno v platnosti pouze usnesení krajského soudu, pak by se vedlejšímu účastníkovi nedostalo účinné právní ochrany, resp. by došlo k omezení přístupu vedl