Pl.ÚS 6/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 6/25 ze dne 22. 10. 2025 Klimatická žaloba   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Zdeňka Kühna, Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky), Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Klimatické žaloby ČR, z. s., sídlem V Šáreckém údolí 281/54, Praha 6 - Dejvice, b) Ing. Jany Farské, c) Kaie Arne Springoruma, d) obce Svatý Jan pod Skalou, sídlem Svatý Jan pod Skalou 6, a e) České společnosti ornitologické - Jihomoravské pobočky, sídlem Lidická 971/25, Brno, všech zastoupených Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 264/2023-128 ze dne 26. listopadu 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 A 101/2021-445 ze dne 25. října 2023 a výroku I rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 116/2022-166 ze dne 20. února 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1 - Staré Město, Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, a Pavla Štorcha, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: 1. Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval ústavní stížností ve věci tzv. klimatické žaloby. Ústavní soud však hned na úvod podotýká, že se s ohledem na typ řízení a procesní postup stěžovatelů nezabýval obecnými otázkami typu, zda Česká republika jako taková činí dostatečná opatření v boji proti klimatické změně a jejím důsledkům. Ústavní soud se v této věci zabýval pouze následujícími dvěma otázkami: 1) Porušila žalovaná ministerstva životního prostředí, průmyslu a obchodu, zemědělství a dopravy jako správní orgány ve smyslu soudního řádu správního základní práva stěžovatelů způsobem, jaký stěžovatelé vymezili v zásahové žalobě? 2) Porušily správní soudy základní práva stěžovatelů při rozhodování o jejich zásahové žalobě? 2. Jak Ústavní soud podrobně vysvětlí v části VIII. tohoto nálezu, na obě otázky odpověděl záporně. Žalovaná ministerstva nebyla původcem stěžovateli vymezeného zásahu do základních práv. Správní soudy rozhodly v souladu s ústavním pořádkem. I. Vymezení věci 3. Stěžovatelé podali ústavní stížnost podle § 72 zákona o Ústavním soudu a domáhají se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6, 10, 11, 26, 31, 35 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v Preambuli, čl. 7 a 8 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2, 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 4. Stěžovatel a) je zapsaný spolek, jehož cílem je ochrana přírody a krajiny. Stěžovatelé b) a c) jsou lidé namítající zásah do práva na život (čl. 6 Listiny, čl. 2 Úmluvy) a práva na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny). Stěžovatelka b) je zemědělkyně, čelící dopadům změny klimatu na svou hospodářskou činnost. Namítá porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny) a práva vykonávat hospodářskou činnost (čl. 26 Listiny). Stěžovatel c) dokládá psychologickým vyšetřením, že nedostatečná ochrana klimatu má negativní dopad na jeho fyzické i duševní zdraví. Stěžovatelka d) namítá zásah do práva na územní samosprávu (čl. 8 Ústavy) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny) z důvodu ztížení svého běžného fungování jakožto územního samosprávného celku a snižování ekonomické i environmentální hodnoty svých pozemků. Stěžovatelka e) provozuje edukační a výzkumnou činnost, vlastní lesní pozemky a čelí ekonomickým i environmentálním škodám, v jejichž důsledku mělo být porušeno její právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny) a právo vykonávat hospodářskou činnost (čl. 26 Listiny). 5. Stěžovatelé spolu s dalšími osobami (společně též "žalobci") podali k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Jako žalovaní v řízení vystupovali Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo dopravy (společně dále jen "ministerstva") a původně i vláda České republiky (dále jen "vláda"). 6. Ústavní soud přezkoumává soudní rozhodnutí, jež se týkají výlučně mitigačních opatření. To jsou opatření s cílem zmírnit změny klimatu. Původně se řízení před obecnými soudy týkalo i adaptačních opatření, tedy takových, která reagují na skutečnou či očekávanou změnu klimatu a usilují o zvýšení odolnosti společnosti a krajiny. O této větvi žaloby již bylo rozhodnuto dříve a toto řízení se jich netýká. 7. S ohledem na závažnost stěžovateli předložené otázky týkající se vyhodnocení obsahu a plnění pozitivních závazků (povinností) státu, které vyplývají z Listiny a Úmluvy v oblasti ochrany klimatu, senát Ústavního soudu, kterému věc napadla, v souladu s čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu o atrahování působnosti ze dne 25. března 2014 (publikovaného pod č. 52/2014 Sb.) usnesením sp. zn. II. ÚS 382/25 ze dne 5. března 2025 předložil věc plénu Ústavního soudu. II. Průběh řízení před soudy 8. Městský soud rozsudkem č. j. 14 A 101/2021-248 ze dne 15. června 2022 (dále též jen "první rozsudek městského soudu") odmítl žalobu směřující proti vládě (výrok I), rozhodl, že ve věci žaloby proti vládě nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), zásah ministerstev spočívající v nestanovení konkrétních mitigačních opatření vedoucích ke snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 1990 označil za nezákonný (výrok III), zakázal ministerstvům pokračovat v porušování práv žalobců nestanovením konkrétních mitigačních opatření vedoucích ke snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 1990 (výrok IV), zamítl žalobu v části směřující vůči neprovedení dostatečných adaptačních opatření (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobci a ministerstvy (výrok VI). 9. Městský soud odmítl žalobu proti vládě, neboť nemohla při tvrzeném zásahu vystupovat jako správní orgán podle § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, protože její (ne)činnost nesměřovala vůči adresátům působením veřejné správy, ale výhradně dovnitř veřejné správy (bod 175 prvního rozsudku městského soudu). 10. Městský soud zkoumal, zda činnost ministerstev přesvědčivě směřuje ke splnění povinností mitigace a adaptace plynoucích z Pařížské dohody, vyhlášené pod č. 67/2017 Sb. m. s., a práva Evropské unie (dále jen "EU"). 11. Ohledně adaptačních opatření městský soud uvedl, že povinnost adaptace je upravena v čl. 7 odst. 1 Pařížské dohody a v čl. 5 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/1119 ze dne 30. června 2021. Povinnost adaptace spočívá ve zvyšování adaptační kapacity, nikoli v dosažení konkrétních cílů k určitému datu. Soud z předložených podkladů zjistil, že ministerstva postupují v oblasti adaptace na změnu klimatu kupředu, byť některá opatření plní s různou mírou úspěšnosti. 12. Povinnost České republiky přijímat mitigační opatření směřující k dosažení cíle národně stanoveného příspěvku (dále jen "NDC") je stanovena čl. 4 odst. 2 věty druhé Pařížské dohody. Smluvní strany Pařížské dohody mají povinnost každých pět let sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu ze dne 9. května 1992 (dále jen "Rámcová úmluva OSN") zaslat NDC. V čl. II bodu 27 prvního aktualizovaného NDC Evropské unie ze dne 18. prosince 2020 (dále jen "EU NDC") je uvedeno, že EU a její členské státy, jednající společně, se zavazují snížit emise skleníkových plynů alespoň o 55 % do roku 2030 oproti hodnotám v roce 1990. Podle str. 8 přílohy č. 1 EU NDC je tento cíl závazný pro EU jako celek a její členské státy, včetně České republiky. Závazek přijímat mitigační opatření s cílem dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů alespoň o 55 % do roku 2030 oproti hodnotám v roce 1990 je dostatečně konkrétní, aby jej soud mohl přímo aplikovat a jeho plnění přezkoumat. Skutečnost, že snížení emisí o 55 % do roku 2030 oproti hodnotám roku 1990 nebylo doposud Unií promítnuto do podoby konkrétních národních cílů, nevylučuje individuální odpovědnost jednotlivých smluvních stran Pařížské dohody. 13. Městský soud tedy v nečinnosti ministerstev shledal zkrácení žalobců na jejich právu na příznivé životní prostředí v tom, že v rozporu s čl. 4 odst. 2 větou druhou Pařížské dohody nemají konkrétní plán mitigačních opatření potřebných k dosažení 55% snížení emisí skleníkových plynů do roku 2