Pl.ÚS 7/02 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 349/2002 Sb. N 78/26 SbNU 273 Zákon o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. František Duchoň, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Jiří Malenovský, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Pavel Varvařovský, JUDr. Eliška Wagnerová, JUDr. Eva Zarembová, o návrhu prezidenta republiky Václava Havla, na zrušení některých ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Parlamentu České republiky, jako účastníka řízení, takto: 1.Ustanovení § 50 odst. 1 písm. f), písm. g), odst. 3 a odst. 4, § 51 odst. 1 písm. f), písm. g), odst. 3 a odst. 4, § 52 odst. 1 písm. f), písm. g), odst. 3 a odst. 4, § 53 odst. 1 písm. e), odst. 3 a odst. 4, § 71 odst. 4, § 72 odst. 2 poslední věty, § 82 odst. 2 věty druhé, § 94 písm. d), § 123 odst. 3 a odst. 4, § 124 odst. 4, § 125 odst. 3, § 126 odst. 3, § 127 odst. 3, § 130 odst. 2 ve slovech „zařazení soudců“, § 131 odst. 1 písm. a), písm. b), § 132 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 ve slovech „soudců a“ a odst. 3, § 134 – 163, § 185, § 187 ve slovech „3 advokáty za členy Rady pro odbornou způsobilost soudců a jejich 3 náhradníky a“ a § 188 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, se zrušují dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. 2.Ustanovení § 15 odst. 2 věty druhé, § 26 odst. 2 věty druhé, § 30 odst. 2 věty druhé, § 34 odst. 2 věty druhé, § 68 odst. 1 ve slovech „ministerstvu nebo“, § 74 odst. 3, § 99 odst. 1 písm. c) ve slovech „ministerstvu nebo“, § 106 odst. 1, § 119 odst. 2 a odst. 3, § 120, § 121, § 124 odst. 1, odst. 2 a odst. 3, § 125 odst. 1, odst. 2 a odst. 4, § 126 odst. 1, odst. 2 a odst. 4, § 127 odst. 1, odst. 2 a odst. 4, § 128 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), se zrušují dnem 1. 7. 2003. Odůvodnění : I. Dne 1. března 2002 obdržel Ústavní soud návrh prezidenta republiky na zrušení některých ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), (dále též „zákon“). V důvodech první části svého návrhu se prezident republiky zaměřuje na ustanovení § 134 – 163 zákona, (a ustanovení navazující), která zavádí jako nový institut povinné periodické hodnocení odborné způsobilosti s důsledkem možného skončení soudcovského mandátu. Tato ustanovení jsou podle něj v přímém rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), podle něhož Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, neboť je přesvědčen o tom, že mezi základní atributy právního státu bezesporu patří i princip dělby moci. Tato ustanovení vidí také jako stojící v rozporu s čl. 82 odst. 1 a odst. 2 a s čl. 93 Ústavy. Soudce je do své funkce jmenován prezidentem republiky bez časového omezení, pokud splňuje základní ústavní a další zákonné předpoklady včetně odborné způsobilosti. Dále již soudce nelze proti jeho vůli odvolat, s výjimkou odvolání na základě rozhodnutí kárného senátu. Ústavodárce měl na mysli, když stanovil výjimku z neodvolatelnosti soudce v čl. 82 odst. 2, jednání přinejmenším stejné intenzity, jako je kárné provinění. Za takové by bylo možno považovat pouze závažné protiprávní jednání. Tím se zaručuje nezávislost soudů na moci zákonodárné i výkonné. Zákon však umožňuje, aby ústavní postavení soudce bylo ohroženo výsledkem dodatečného hodnocení jeho odborné způsobilosti, bez níž by ani nemohl být do funkce jmenován. Pro zamezení výkonu funkce soudce osobou, která nebude dostatečně dbát o svoji odbornou úroveň, jež se projeví při jeho rozhodovací činnosti, je dostačujícím prostředkem ochrany kárné řízení. V této souvislosti poukazuje návrh na povinnost soudce se soustavně vzdělávat a prohlubovat své odborné znalosti pro řádný výkon funkce (§ 82 odst. 2 zákona), přitom porušení této povinnosti může být kárným proviněním, za které lze soudce z jeho funkce odvolat. Porušení této povinnosti však musí být konkrétní, její dopad se musí projevit v rozhodovací činnosti soudce, a svou intenzitou tak musí ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů (§ 87). V rámci kárného řízení musí být také mezi takovým porušením povinnosti a jeho následkem (ohrožení důvěry) prokázána příčinná souvislost. Navíc, zatímco kárné řízení má celou řadu sankcí odstupňovaných podle závažnosti provinění, hodnocení odborné způsobilosti zná samo pouze sankci jedinou, a to ztrátu funkce. Zákonem nově zavedené řízení – posuzování odborné způsobilosti soudců – se bude vést paušálně se všemi soudci. V jeho rámci se teprve začne zjišťovat, zda jsou dány předpoklady k tomu, aby bylo možno konstatovat, že soudce je odborně (ne)způsobilý. Tato (ne)způsobilost se vyhodnotí na základě abstraktních, vágně formulovaných a s rozhodovací činností soudce nesouvisejících hledisek (§ 136). Zákon tak presumuje příčinnou souvislost mezi negativním vyhodnocením a rozhodovací činností soudce. Jinými slovy, konstatování o nevyhovující schopnosti organizovat činnost soudního oddělení a minimální publikační, vědecká a pedagogická činnost je automaticky spojována s rozhodovací činností soudce a může vést k zániku funkce soudce. Pokud se vychází z koncepce zákona, která stanoví předsedy soudů orgánem státní správy soudů, tedy součástí moci výkonné, je tak státní správě soudů dána i kompetence hodnotit odbornou způsobilost soudce. Moc výkonná tak může zahájit proti soudci řízení o zkoumání jeho odborné způsobilosti s důsledkem možného skončení Ústavou garantovaného časově neomezeného mandátu, aniž by důvodem k jeho zahájení byla dosavadní rozhodovací činnost soudce. Výhrady prezidenta republiky dále směřují proti zásahu do principu dělby moci, kterou Ústava předpokládá. Tento princip je podle něj porušen mimo jiné rozsahem pravomocí ministra spravedlnosti v oblasti hodnocení odborné způsobilosti soudce, které dále vyjmenovává se závěrem, že takový rozsah dává výkonné moci nepřiměřeně širokou pravomoc, jež umožní ovlivňovat rozhodování soudců. V důvodech druhé části svého návrhu zaměřených na ta ustanovení, jimž zákon svěřuje výkon státní správy soudů v uvedeném rozsahu předsedům a místopředsedům soudů, kteří jsou zároveň soudci, prezident republiky tvrdí jejich rozpor s čl. 82 odst. 3 Ústavy, který stanoví neslučitelnost funkce soudce s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě. Uvádí, že z některých činností a ze způsobu jmenování a odvolávání předsedů a místopředsedů soudů plyne, že se jedná o funkci ve veřejné správě, a předsedové a místopředsedové soudů se tak zčásti stávají součástí moci výkonné. Lze mít tak vážné obavy o ohrožení jejich nezávislosti při výkonu soudcovské činnosti, zejména jestliže jejich setrvání ve funkci předsedy a místopředsedy soudu závisí na rozhodnutí představitele moci výkonné. Poukazuje na ustanovení § 106 odst. 1 zákona, podle něhož předsedové i místopředsedové soudů mohou být odvoláni ze svých funkcí, jestliže neplní řádně své povinnosti. Tato podmínka pro odvolání je podle něj vyjádřena velmi obecně a může vést k uplatnění libovůle výkonné moci při odvolávání představitelů moci soudní. Jak dále uvádí prezident republiky, je si vědom toho, že v některých evropských státech vykonávají státní správu soudů předsedové soudů z řad soudců. Naše Ústava však neumožňuje sloučení funkce soudce s výkonem jakékoliv funkce ve veřejné správě a je věcí ústavodárce, zda sloučení těchto funkcí umožní. Ústava v čl. 82 odst. 3 výslovně uvádí činnosti, které jsou neslučitelné s funkcí soudce. Zároveň umožňuje, aby zákon okruh neslučitelných činností dále rozšířil. Přijatý zákon v § 74 odst. 3 však okruh neslučitelných, Ústavou výslovně zakázaných, činností obchází tím, že funkce v něm uvedené vyjímá z režimu tohoto zákazu (a to dokonce pomocí právní fikce). V tomto případě se Ústava definuje pomocí zákona. Avšak právní norma nižší právní síly, tj. v tomto případě zákon, nemůže eliminovat okruh činností daných právní normou vyšší právní síly – Ústavou. V závěru této části návrhu pak prezident republiky napadá také možnost dočasného přidělování soudce k ministerstvu, což považuje rovněž za neslučitelné s principem dělby moci a s posláním funkce soudce. Další napadené ustanovení § 160 odst. 3 zákona, který stanoví, že jednání Nejvyššího soudu ve věcech posouzení odborné způsobilosti soudců jsou neveřejná, považuje za stojící v rozporu s čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst.