Pl.ÚS 7/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 7/07 ze dne 14. 8. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci návrhu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2007 navrhl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (senát 23 Co ve složení: předseda senátu Mgr. Jan Ducháček a soudci Mgr. Lukáš Pácha a JUDr. Iva Trávníčková, Ph.D.) s odvoláním na čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavní soudu"), aby Ústavní soud zrušil část prvou zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 107/2006 Sb."). Odvolací soud (dále též "navrhovatel") s odkazem na "předchozí nálezy Ústavního soudu" sice uznává, že "cenová regulace sama o sobě nemůže být v demokratickém státě považována za neústavní", a že zákonodárce napadeným zákonem "mínil dočasnou regulací nájemného dospět k jeho postupné deregulaci", avšak aby bylo možné považovat "takovou regulaci" za ústavně konformní, měla být - podle jeho názoru - přijata již "v dřívějším období". Nečinností zákonodárce totiž "došlo k zmrazení nájemného z roku 2002", čímž byl fakticky nastolen stav jeho regulace, a proto "aktuální" regulace už prý namístě není a je naopak rozpornou s ústavním právem pronajímatelů na ochranu jejich vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a se zásadou, že nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny). Konkrétní průmět do poměrů nadále regulovaného nájemného (zákonem č. 107/2006 Sb.) je pak v odvolacím soudem posuzované věci i nadále "v hrubém nepoměru" s obvyklým nájemným "dle znaleckého posudku". II. Návrh odvolacího soudu vychází z řízení, v němž rozsudkem ze dne 14. 11. 2005, č. j. 8 C 203/2003-93, ve věci žalobkyně ELMAD, s. r. o., se sídlem Pardubice, Sladkovského 433, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem Pardubice, nám. Republiky 53, proti žalovaným 1. M. K., 2. N. K., zastoupeným Mgr. Radkou Nesvadbovou, advokátkou se sídlem Pardubice, nám. Republiky 53, uložil Okresní soud v Pardubicích žalovaným zaplatit 23 300 Kč, a naopak žalobu zamítl co do dalších 50 966 Kč. Okresní soud rozhodoval o návrhu žalobkyně, pronajímatelky označeného bytu, proti žalovaným, společným nájemcům bytu, na zaplacení rozdílu mezi obvyklým nájemným a nájemným podle nájemní smlouvy, a to za období od 1. 4. 2003 do 31. 5. 2005, jak je žalobkyně v žalobě vymezila. Částečně vyhovující výrok založil soud na zjištění, že žalovaní platí nájemné, jež nepokrývá ani náklady na údržbu bytu, který užívají; tím je podle soudu prvního stupně porušováno právo žalobkyně podle čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a co výše tomu odpovídajícího nároku vzal v úvahu nejen výši obvyklého nájemného stanoveného znaleckým posudkem, nýbrž též osobní a majetkové poměry žalovaných. Proti rozhodnutí se odvolali žalovaní; namítali, že nárok žalobkyně nemá oporu v pozitivní právní úpravě. V průběhu odvolacího řízení žalobkyně (na základě poučení soudu) změnila žalobu tak, že se domáhá "určení" povinnosti žalovaným platit jí z titulu nájmu bytu "nájemné" ve výši 4 250 Kč měsíčně, a to od 1. 4. 2003. Odvolací soud změnu žaloby usnesením ze dne 27. 11. 2006, č.j. 23 Co 38/2006-121, připustil. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 1. 2007, č. j. 23 Co 68/2006-139, poté rozhodl, že: 1/ "Rozsudek okresního soudu se mění tak, že požadavek žalobkyně na určení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně platit za nájem" označeného bytu "částku 4 250,- měsíčně, a to v období od 1. 4. 2003 do 22. 1. 2007, se zamítá" (výrok I.). 2/ "Řízení o další části požadavku žalobkyně na určení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně platit za nájem" označeného bytu "částku 4 250,- měsíčně, v období od 23. 1. 2007 nadále se do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích na zrušení části prvé zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, přerušuje". Zamítavý výrok odvolací soud odůvodnil tím, že v případě vydání konstitutivního rozhodnutí (o něž v dané věci podle jeho názoru jde) se zpětnými účinky, tj. směřujícími do období před den vydání rozsudku, "by byla založena pravá zpětná účinnost", což má za nepřípustné. III. Ústavní soud si v prvé řadě položil otázku, zda navrhovatel - odvolací soud - je k podanému návrhu, svým obsahem na zahájení řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle hlavy druhé, oddílu prvního, zákona o Ústavním soudu, oprávněným subjektem. Podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu je takový vztah zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož zrušení je navrhováno, k vlastnímu řízení, které navrhující soud vede, jenž pro rozhodnutí v něm představuje tzv. rozhodovací důvody (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/05, sp. zn. Pl. ÚS 75/04 nebo sp. zn. Pl. ÚS 38/06). Ve smyslu závěrů usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 podmínka návrhového oprávnění soudu vyslovená v čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby požadavek zrušení zákona směřoval proti tomu, "jehož má být při řešení věci použito", je splněna, "jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední ...", případně "je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti..." (srov. též sp. zn. Pl. ÚS 20/05). Jinak řečeno, o návrh podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu jde v případě, že je soud postaven do situace, kdy musí aplikovat zákon (ustanovení), o kterém je přesvědčen, že je protiústavní, přičemž tato aplikace, pokud by k ní přistoupil, by vedla k jinému výsledku řízení, než kdyby zákon (ustanovení) byl v navrženém řízení podle hlavy druhé, oddílu prvního, zákona o Ústavním soudu zrušen. Je na navrhujícím obecném soudu, aby tento důsledek doložil, a přirozeným požadavkem je též, aby snesl adekvátní argumentaci, že napadený zákon (ustanovení) vskutku v rozporu s ústavním pořádkem je. Nesplňuje-li konkrétní návrh podaný podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu uvedené podmínky, vystavuje se navrhovatel riziku, že k jeho podání není legitimován, resp. že návrh byl podán "někým zjevně neoprávněným", a to podle výslovné dikce ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona. O "nevyhnutelné" aplikaci napadeného zákona lze uvažovat samozřejmě jen tehdy, má-li k ní být přistoupeno v procesně stabilizovaném (a regulérně ustaveném) rámci; je-li naopak daná procesní situace nejistá, resp. otevřená - vzhledem k opravným prostředkům, jež jsou k dispozici - případné změně, nemůže být spolehlivě další postup soudu v řízení předjímán, a tím není ani jistoty, zda napadený zákon (ustanovení) k aplikaci vskutku přichází v úvahu. Návrh odvolávající se na § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu by pak byl návrhem předčasným. Pakliže byl návrh ve smyslu § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu za uvedených okolností přesto podán, vyvstává logicky obdobná situace, jako návrhu podaného neoprávněným subjektem ve smyslu vyloženém výše, a proto i zde musí být odmítnut podle zmíněného ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Právě tak je tomu v dané věci. Ústavní soud až teprve z dodatečně zapůjčeného procesního spisu (16. 7. 2008) zjistil, že proti zamítavému výroku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a právě tato okolnost se (pak) stala pro posouzení navrhovatelova návrhu předurčující. Postupy standardně uplatňované, k nimž Ústavní soud předtím přistoupil, pozbyly rozhodujícího významu, pročež kupříkladu stanoviska Poslanecké sněmovny, Senátu Parlamentu České republiky, Ministerstva pro místní rozvoj, Občanského sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí, jakož i repliku navrhovatele, nebylo již zapotřebí zde reprodukovat. IV. Žalobci podaným dovoláním, které je zjevně (bez dalšího) přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadený (zamítavý) výrok rozsu