Pl.ÚS 8/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 8/17 ze dne 5. 9. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa (soudce zpravodaj), Jaromíra Jirsy, Jana Musila, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Český rozhlas, sídlem Vinohradská 1409/12, Praha 2 - Vinohrady, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. srpna 2016 č. j. 5 Afs 124/2014-178 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2016 č. j. 9 Af 21/2010-153, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení základních práv garantovaných v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel prostřednictvím dodatečných daňových přiznání k dani z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období od března až do prosince roku 2006 uplatňoval dodatečně zvýšení nároku na odpočet daně v důsledku opravy vypořádání odpočtu dle § 76 odst. 10 zákona cˇ. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění relevantním pro tato zdaňovací období (dále jen "zákon o DPH"). Z výpočtu koeficientu používaného při vypořádání odpočtu daně u krácených plnění vyloučil původně uvedená plnění odpovídající nároku na odpočet daně v celkové výši 72 783 Kč. Stěžovatel argumentoval tím, že vybírané rozhlasové poplatky nejsou úplatou za poskytovanou službu veřejnoprávního rozhlasového vysílání. Správcem daně, tj. Finančním úřadem pro Prahu 10, však toto vyloučení nebylo uznáno. Finanční úřad tak deseti dodatečnými platebními výměry na daň z přidané hodnoty stěžovateli doměřil daňovou povinnost ve výši 0 Kč v každém ze zdaňovacích období. 3. Stěžovatel proti těmto dodatečným platebním výměrům podal odvolání, které Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutími ze dne 9. 2. 2010 č. j. 1480/10-1300-101206, č. j. 1622/10-1300-101206, č. j. 1623/10-1300-101206, č. j. 1624/10-1300-101206, č. j. 1625/10-1300-101206, č. j. 1627/10-1300-101206, č. j. 1628/10-1300-101206, č. j. 1629/10- 1300-101206, č. j. 1630/10-1300-101206, a ze dne 11. 2. 2010 č. j. 1621/10-1300-101206 zamítlo. 4. Proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu podal stěžovatel správní žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). V průběhu řízení před městským soudem došlo s účinností od 1. 1. 2013 dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ke zrušení dosavadních finančních ředitelství a jejich právním nástupcem se dle § 7 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb. stalo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně (dále jen "vedlejší účastník"), s nimž městský soud v řízení podle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), nadále pokračoval namísto zrušeného Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu. 5. Rozsudkem ze dne 6. 6. 2014 č. j. 9 Af 21/2010-105 (dále jen "rozsudek MS č. 1") městský soud jednotlivá žalobou napadená rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu zrušil a věc vrátil vedlejšími účastníkovi k dalšímu řízení. 6. Městský soud v rozsudku č. 1 vyšel zejména z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010 č. j. 9 Afs 112/2009-185 a ze dne 8. 3. 2012 č. j. 9 Afs 35/2011-296, ve kterých Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelnými a uložil mu, aby se v dalším řízení důkladně zabýval judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SD EU"), kterou uváděl žalobce ve své žalobě k tomuto řízení. Uváděná judikatura SD EU se týkala výkladu pojmu "poskytování služby za protiplnění" ve smyslu čl. 2 bodu 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daně z obratu - Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (dále jen "Šestá směrnice"). 7. Na základě těchto rozsudků Nejvyššího správního soudu se městský soud ve věci žaloby stěžovatele zabýval zejména rozsudkem SD EU ze dne 5. 2. 1981 ve věci Coöperatieve Aardappelenbewaarplaats (C-154/80, EU:C:1981:38), ve kterém byla stanovena tři základní kritéria pojmového vymezení "poskytovaní služby za protiplnění" dle Šesté směrnice - 1) musí existovat přímá a bezprostřední vazba mezi poskytnutím služby a obdrženým protiplněním, 2) protiplnění musí být vyjádřitelné v penězích a 3) úplata musí mít subjektivní hodnotu, kterou jí přisuzují obě strany transakce. 8. Aplikací uvedených kritérií městský soud dospěl k závěru, že rozhlasové poplatky dle § 10 odst. 1 zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, v relevantním znění (dále jen "zákon o ČRo"), nenaplňují všechny znaky "protiplnění" ve smyslu Šesté směrnice či "úplaty" ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o DPH, neboť rozhlasové poplatky nesplňují požadavek přímé a bezprostřední vazby mezi poskytnutím služby a obdrženým protiplněním a nesplňují ani požadavek subjektivní hodnoty tak, aby tuto hodnotu přisuzovaly poplatkům obě strany transakce. Argumentaci finančních orgánů odkazující na specifické rysy rozhlasového vysílání, jež se projevují ve zvláštní úpravě § 51 odst. 1 písm. b) zákona o DPH a čl. 13 části A odst. 1 písm. q) Šesté směrnice městský soud odmítl s tím, že tato otázka je s ohledem na názor vyslovený ve zmiňovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu až druhořadá a předchází jí posouzení, zda jsou rozhlasové poplatky "protiplněním" nebo "úplatou" ve smyslu výše uvedených předpisů. 9. Pochybnosti, zda rozhlasové poplatky jsou "protiplněním" nebo "úplatou" (tj. zda jsou předmětem daně), a tedy zda vnitrostátní úprava osvobození od daně bez nároku na odpočet správně reflektuje příslušné ustanovení Šesté směrnice, je dle městského soudu potřebné promítnout do způsobu krácení nároku stěžovatele na odpočet daně dle § 72 odst. 4 zákona o DPH. Krácení nároku se děje za použití výpočtu určeného koeficientem dle § 76 odst. 2 zákona o DPH, v němž se odráží hodnota plnění s nárokem na odpočet a bez nároku na odpočet. Vzhledem k tomu, že v dané věci existují pochybnosti o tom, zda činnosti veřejnoprávního rozhlasu jsou předmětem daně a v jakém rozsahu, městský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že česká právní úprava je nejasná a na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že interpretace zákonných ustanovení o povaze rozhlasového vysílání a úplaty za toto vysílání pro účely daně z přidané hodnoty nevede k jednoznačnému závěru, že by hodnota plnění spočívajícího ve veřejnoprávním vysílaní byla dána výší rozhlasových poplatků, a proto nevede ani k jednoznačnému závěru o krácení odpočtu tím, že bude v příslušném koeficientu při výpočtu nároku na odpočet daně zohledněna hodnota těchto poplatků. Proto městský soud v rozsudku MS č. 1 rozhodl s odkazem na základní principy výkladu veřejnoprávních ustanovení tak, že v pochybnostech je třeba postupovat ve prospěch daňového subjektu a žalobě stěžovatele vyhověl. 10. Proti rozsudku MS č. 1 podal vedlejší účastník kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. 11. Nejvyšší správní soud při předběžném hodnocení věci dospěl k závěru, že pro rozhodnutí o kasační stížnosti je třeba posoudit, zda je provozování veřejnoprávního rozhlasového vysílání službou poskytovanou za protiplnění (úplatu) ve formě rozhlasových poplatků, která je osvobozena od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet, nebo jde o neekonomickou činnost, která vůbec není předmětem daně z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud vyšel z úvahy, že § 2 odst. 1 písm. b) a § 51 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 53 zákona o DPH je třeba pojímat jako transpozici odpovídajících ustanovení čl. 2 bodu 1 a čl. 13 části A odst. 1 písm. q) Šesté směrnice, což odpovídá potřebě plně respektovat povinnost tzv. eurokonformního výkladu ustanovení vnitrostátního práva, jež obsahují autonomní pojmy práva Evropské unie. Nicméně Nejvyššímu správnímu soudu se jevilo sporným, zda je veřejnoprávní rozhlasové vysílání vzhledem k modelu jeho financování i z veřejnoprávních rozhlasových poplatků vůbec předmětem daně ve smyslu čl. 2 bodu 1 Šesté směrnice, a současně, zda je vůbec osvobozeno od daně, jak je upraveno v čl. 13 části A odst. 1 písm. q) Šesté směrnice. Ve věci tak vyvstala otázka výkladu práva Evropské unie, a jelikož Nejvyšší správní soud po analýze dosavadní judikatury SD EU dospěl k závěru, že tuto otázku není možné pos