Pl.ÚS 8/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 8/26 ze dne 20. 5. 2026 Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Michala Bartoně, Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Pavla Šámala a Jana Wintra o návrhu Suverénního řádu Maltézských rytířů - Českého velkopřevorství, sídlem Velkopřevorské nám. 485/4, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, na obnovu řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2662/21, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Petra Školy, zastoupeného JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem, sídlem Hlavní náměstí 35/1a, Krnov, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Povoluje se obnova řízení ve věci ústavní stížnosti vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2662/21 a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. listopadu 2021 sp. zn. IV. ÚS 2662/21 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Navrhovatel žádá o obnovu řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2662/21 po rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství proti České republice ze dne 11. 9. 2025, stížnost č. 15440/22 (dále jen "rozsudek ESLP"). II. Shrnutí dosavadního procesního průběhu 2. Navrhovatel se domáhal žalobou u Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") proti vedlejším účastníkům určení, že vedlejší účastnice 2) je vlastnicí v žalobě vymezených nemovitostí. Požadovaného určení se domáhal na základě § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMV"). 3. Okresní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2019 č. j. 15 C 276/2013-576 žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že navrhovatel je aktivně věcně legitimován, neboť v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) utrpěl majetkovou křivdu, když mu byly bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen "zákon č. 142/1947 Sb."), odňaty žalobou vymezené pozemky. Mimo jiné uzavřel, že žádnou z předložených konfiskačních vyhlášek nedošlo ke konfiskaci majetku navrhovatele před rozhodným obdobím. 4. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 1. 2021 č. j. 11 Co 150/2020-871 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že majetek navrhovatele byl konfiskován ex lege účinností dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."), a případná majetková křivda byla spáchána před tzv. rozhodným obdobím. Navrhovatel proto postrádá aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby podle § 18 odst. 1 ZMV. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 7. 2021 č. j. 28 Cdo 1802/2021-933 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud shrnul závěry Ústavního i Nejvyššího soudu k účinkům konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a připomněl, že civilní soudy nemohou přezkoumávat věcnou správnost správních aktů. Nejvyšší soud také uvedl, že následné podrobení majetku navrhovatele postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. nemohlo zrušit účinky dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a že není významné, zda majetek navrhovatele byl dotčen právními úkony z doby nacistické okupace ve prospěch nacistické říše. 6. Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu podal navrhovatel ústavní stížnost s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud ústavní stížnost navrhovatele (napadeným) usnesením sp. zn. IV. ÚS 2662/21 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Dospěl k závěru, že obecné soudy se v projednávané věci podmínkami provedení konfiskace majetku navrhovatele zabývaly ústavně konformním způsobem; poukázal zejména na podrobné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Neshledal přitom důvod odchýlit se od ustálených závěrů týkajících se účinnosti konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., a tedy ani pro předložení věci plénu podle § 23 zákona o Ústavním soudu. 7. Navrhovatel následně podal stížnost k ESLP, který svým rozsudkem shledal porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. ESLP uzavřel, že Ústavní soud v napadeném usnesení nezohlednil relevantní vývoj své judikatury započatý v lednu 2021, zejména nálezy ze dne 25. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1920/20 (N 14/104 SbNU 117) a ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 1975/20 (N 58/105 SbNU 153), přestože na něj byl navrhovatelem výslovně upozorněn; současně Ústavní soud nevysvětlil důvody svého odchýlení od této judikatury a nevyužil postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu k zajištění jednotnosti rozhodovací praxe Ústavního soudu. III. Argumentace navrhovatele 8. Navrhovatel nejprve zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a Ústavním soudem. Od počátku namítal, že jeho majetek nebyl konfiskován podle dekretů z roku 1945, nýbrž přešel na stát až v rozhodném období podle zákonů č. 142/1947 Sb. a č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Soudy podle něj mimo jiné nezohlednily, že navrhovatel byl v poválečných řízeních opakovaně označen za osobu národně a státně spolehlivou; že nikdy nebyl kategorizován jako zrádce a nepřítel republiky; že konfiskační vyhlášky byly buď zrušeny pro nezákonnost, nebo se jeho majetku vůbec netýkaly, případně šlo o jejich zneužití; že konfiskace podle dekretů nebyla reálně provedena a že ani komunistický režim závěr o konfiskaci na základě dekretů nezastával. 9. V ústavní stížnosti dále namítal, že obecné soudy svévolně aplikovaly podústavní právo v rozporu s judikaturou Ústavního soudu; že soudy měly pouze posuzovat, zda byl převod majetku mezi vedlejšími účastníky platný, přičemž otázku konfiskace nebyly soudy oprávněny řešit v tomto řízení, ale až případně v navazujícím řízení o restitučním nároku navrhovatele; že jsou rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelná a že v restitučních věcech rozhoduje pouze jeden senát Nejvyššího soudu. 10. Ústavní soud napadeným usnesením odmítl ústavní stížnost navrhovatele, přičemž zcela pominul sp. zn. II. ÚS 1920/20 sp. zn. I. ÚS 1975/20, na které odkazoval. Navrhovatel zdůrazňuje, že v paralelní věci bylo nálezem ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 361/21 (N 210/109 SbNU 268) konstatováno porušení jeho práva na soudní ochranu a potvrzeny závěry zmiňovaných dřívějších nálezů, podle nichž nelze činit závěr o konfiskaci, pokud nebyla fakticky provedena a majetek přešel na stát až podle zákona č. 142/1947 Sb. Tento právní názor byl podle něj dále potvrzen nálezem ze dne 21. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3918/19 (N 219/109 SbNU 402), a jde tedy o ustálenou judikaturu. 11. Navrhovatel v návrhu cituje klíčové závěry rozsudku ESLP, který konstatoval porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a současně mu přisvědčil v tom, že čtvrtý senát Ústavního soudu v napadeném usnesení nezohlednil nový vývoj judikatury, aniž by takové odchýlení blíže odůvodnil, a aniž by využil zákonný mechanismus předložení věci plénu k zajištění konzistence judikatury, přestože si musel být vědom odlišné linie rozhodování jiných senátů v obdobných případech. IV. Vyjádření účastníků řízení, vedlejších účastníků řízení a replika navrhovatele 12. Nejvyšší soud ve vyjádření předně odkázal na dosavadní průběh řízení a v něm vydaná rozhodnutí. Návrh na obnovu řízení považuje za předvídatelnou reakci na rozsudek ESLP. Současně zdůrazňuje, že Nejvyššímu soudu nepřísluší předjímat výsledek řízení o povolení obnovy řízení, neboť to náleží výlučně Ústavnímu soudu. K věci samé se Nejvyšší soud blíže vyjádří případně až v návaznosti na rozhodnutí o povolení obnovy. 13. K vlastní obhajobě svého rozhodnutí Nejvyšší soud již předeslal, že vycházelo z dlouhodobé a ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu v otázkách konfiskace majetku podle poválečných dekretů prezidenta republiky, formované zejména stanoviskem pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), na něž Ústavní soud navazoval i v judikatuře týkající se církevních restitucí. Z této linie přímo vychází i závěr o konfiskaci majetku ex lege bez ohle