Pl.ÚS 87/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 87/06 ze dne 12. 9. 2007 N 139/46 SbNU 313 K pravomoci prezidenta republiky jmenovat místopředsedu Nejvyššího soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 12. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 87/06 ve věci návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu na zrušení rozhodnutí prezidenta republiky, kterým byl JUDr. Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu. I. Prezident republiky je státním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu z řad soudců přidělených k Nejvyššímu soudu platným rozhodnutím ministra spravedlnosti, po předchozím souhlasu předsedy Nejvyššího soudu. II. Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 8. 11. 2006, kterým byl JUDr. Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu, se ruší. Odůvodnění I. 1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky (dále též jen „Ústava“), doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2006, se navrhovatelka – předsedkyně Nejvyššího soudu – domáhá zrušení rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 8. 11. 2006, kterým byl JUDr. Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu. Současně navrhla odložení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky za použití § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a rozhodnutí o naléhavosti věci dle § 39 tohoto zákona. 2. Navrhovatelka žádá, aby Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, rozhodl podle zásady o přímé aplikovatelnosti Ústavy o návrhu učiněném s odkazem na čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a za analogického použití § 120 a násl. zákona o Ústavním soudu. 3. Navrhovatelka tvrdí, že rozhodnutím o jmenování JUDr. Jaroslava Bureše dalším místopředsedou Nejvyššího soudu překročil prezident republiky své kompetence, neboť pouhá aplikace čl. 62 písm. f) Ústavy respektování kompetence a ústavnost nezaručuje. Citovaný článek Ústavy stanoví, že prezident republiky jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, a zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v § 15 počítá jen s jedním místopředsedou Nejvyššího soudu, a to proto, aby byla eliminována možnost ovlivňování Nejvyššího soudu jmenováním vždy dalšího místopředsedy tím kterým prezidentem. Od roku 1993 byl právě tak čl. 62 písm. f) Ústavy respektován a naplňován, čímž se tato interpretace a aplikace stala ústavní zvyklostí. Jmenováním druhého místopředsedy Nejvyššího soudu tedy překročil prezident republiky svoji kompetenci. Navrhovatelka zdůrazňuje neudržitelnost názoru o ničím nepodmíněné kompetenci prezidenta republiky dle čl. 62 písm. f) Ústavy, neboť ad absurdum by každý příští prezident měl právo jmenovat svého místopředsedu. Takový výklad, dávající a priori v závislosti na konkrétních osobách možnost průběžně ovlivňovat moc soudní mocí výkonnou, je zásadně nepřípustný vzhledem k ústavně zakotvenému zákazu libovůle a nahodilosti, platnému pro všechny státní orgány. V demokratickém právním státě není představitelné, aby interpretace Ústavy a jí odpovídající zvyklosti, v daném případě respektované po dobu třinácti let a mající zákonnou podobu, byly účelově měněny. K prolomení ústavní zvyklosti dochází díky momentální situaci, a to až v souvislosti s osobou JUDr. Jaroslava Bureše, jinak není odůvodněno. Navrhovatelka podrobně rekapituluje situaci, počínajíc odmítnutím předsedkyně Nejvyššího soudu udělit souhlas s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu, přes svoje odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, zrušující nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305) a sp. zn. Pl. ÚS 17/06 ze dne 12. 12. 2006 (N 222/43 SbNU 457) až po jmenování druhého místopředsedy Nejvyššího soudu. Argumentuje profesní mobilitou JUDr. Jaroslava Bureše, z níž dle navrhovatelky vyplývá zájem exekutivy reprezentovaný jak rozhodnutím ministra spravedlnosti o jeho přidělení k Nejvyššímu soudu, tak rozhodnutím prezidenta republiky o jeho jmenování místopředsedou Nejvyššího soudu přesto, že bylo dosud v běhu řízení u Ústavního soudu o neústavnosti samotného přidělení JUDr. Jaroslava Bureše jako soudce k Nejvyššímu soudu. 4. Prezident republiky dle navrhovatelky tímto jmenováním nejenže překročil svoje kompetence, ale současně obešel nedostatek souhlasu předsedkyně Nejvyššího soudu s přidělením soudce JUDr. Jaroslava Bureše k tomuto soudu, i názor Ústavního soudu na otázku ústavnosti přidělení tohoto soudce k Nejvyššímu soudu. Tímto postupem byl porušen ústavně zakotvený zákaz libovůle, zásada přiměřenosti, a to poměřováno významem nezávislosti moci soudní a Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, rovněž byl porušen princip dělby moci a princip soudcovské nezávislosti. 5. Rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu, rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu a jeho jmenování místopředsedou Nejvyššího soudu tvoří dle navrhovatelky jeden celek, jehož cílem je ohrožení nezávislosti Nejvyššího soudu, respektive ovládnutí moci soudní mocí výkonnou pod záminkou aplikace čl. 62 písm. f) Ústavy. Překročení pravomoci prezidenta republiky je provázané s překročením kompetence ministra spravedlnosti při přidělování jmenovaného soudce k Nejvyššímu soudu. 6. Dne 15. 1. 2007 sdělila navrhovatelka Ústavnímu soudu, že proti rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování druhého místopředsedy Nejvyššího soudu podala dne 5. 1. 2007 u Městského soudu v Praze i správní žalobu. II. 7. K návrhu podanému předsedkyní Nejvyššího soudu se vyjádřil dne 20. 4. 2007 prezident republiky, podle jehož názoru by měl být návrh Ústavním soudem odmítnut. 8. Jmenování předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu ponechává, dle názoru prezidenta republiky, Ústava zcela na jeho volném uvážení. Není vázán žádným návrhem kandidátů ani stanoviskem jiného orgánu, při výběru není omezen pouze na soudce působící u Nejvyššího soudu, rozhodnutí o jmenování místopředsedy nevyžaduje k platnosti kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. 9. Počet místopředsedů Nejvyššího soudu Ústava výslovně nestanoví, při její aplikaci je třeba zvolené ústavní koncepci podřídit výklad zákona, přičemž platí zásada, že obyčejný zákon nesmí více než Ústava. Z ustanovení obyčejného zákona nelze přeinterpretovat Ústavu do podoby, kterou zjevně nemá. Zákon o soudech a soudcích v § 15 odst. 1, který se zmiňuje o místopředsedovi Nejvyššího soudu, nelze považovat za zpřesnění Ústavy, neboť zákon je třeba vykládat pomocí Ústavy, nikoliv Ústavu pomocí prostého zákona. Jmenováním druhého místopředsedy Nejvyššího soudu naplnil prezident republiky svoji ústavní kompetenci, když vyhověl žádosti místopředsedy Nejvyššího soudu, který jako jediný stál v čele soudu v době dlouhodobé pracovní neschopnosti jeho předsedkyně a vykonával v plném rozsahu všechny činnosti při výkonu státní správy soudu. 10. Jmenování místopředsedů Nejvyššího soudu je výlučným právem prezidenta republiky, rozhoduje samostatně, aniž by byl vázán návrhem nebo souhlasem předsedy Nejvyššího soudu. Jediným limitem je dle názoru prezidenta republiky výběr z řad již ustanovených soudců, u kterých je předpoklad, že budou schopni tuto funkci zastávat. V případě jmenování druhého místopředsedy Nejvyššího soudu nelze argumentovat ani ústavní zvyklostí, ani libovůlí prezidenta, potřeba jmenovat dalšího místopředsedu nastala nově, a proto bylo poprvé využito příslušné ustanovení Ústavy. Prezident republiky dále porovnává počet místopředsedů Nejvyššího soudu ve vztahu ke krajským soudům, jejichž situaci považuje za analogickou. 11. Argumentace libovůlí nemůže obstát za situace, kdy iniciativa vzešla z potřeb Nejvyššího soudu a impulsem byla žádost jeho místopředsedy. Prezident republiky navíc požádal o stanovisko ministra spravedlnosti a předsedu vlády, kteří jmenování druhého místopředsedy doporučili. 12. Námitku navrhovatelky, že prezident republiky obešel nedostatek jejího souhlasu s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu, považuje prezident republiky za irelevantní, protože ke jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu není souhlas předsedy Nejvyššího soudu potřebný. Teoreticky se „funkcionářem“ Nejvyššího soudu může stát soudce kteréhokoliv soudu. Pouze před jmenováním soudce musí mít prezident republiky za prokázané splnění podmínek daných Ústavou, zákonem o soudech a soudcích a lustračním zákonem, přičemž jedním z předpokladů (§ 60 odst. 1 zákona o soudech a soudcích) je i souhlas uchazeče s přidělením k určitému soudu. Tento souhlas JUDr. Jaroslav Bureš dal, bylo připojeno i souhl