Pl.ÚS 9/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 9/11 ze dne 7. 6. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj), rozhodlo dne 7. června 2011 o návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení ust. § 235 odst. 2 a ust. § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení, takto: Návrh na zrušení ust. § 235 odst. 2 a ust. § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podaný Krajským soudem v Brně, jednajícím soudcem oddělení 39 INS Mgr. Janem Kozákem, se odmítá. Odůvodnění: I. Rekapitulace návrhu a vyjádření účastníků 1. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2011 a doplněným podáním ze dne 28. 2. 2011 navrhl Krajský soud v Brně, jednající soudcem oddělení 39 INS Mgr. Janem Kozákem, zrušení ust. § 235 odst. 2 a ust. § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "IZ").Navrhovatel uvedl, že jím předkládané důvody pro zrušení uvedených ustanovení IZ mají svůj původ v prvé řadě v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 (241/2010 Sb.). Tímto nálezem zrušil Ústavní soud ust. § 192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem IZ, když se v odůvodnění současně obsáhle vyjádřil i k obecnějším principům insolvenčního řízení. Důvody, pro které Ústavní soud zrušil citované ustanovení, neumožňující insolvenčním věřitelům popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek (popěrné právo), jsou přitom do značné míry aplikovatelné i na ust. § 235 odst. 2 a ust. § 239 odst. 1 IZ, neumožňující insolvenčním věřitelům domáhat se odpůrčí žalobou vyslovení neúčinnosti dlužníkových právních úkonů (odpůrčí právo). Je-li tak shledán legitimní zájem insolvenčních věřitelů na možnosti popřít pohledávku jiného insolvenčního věřitele (tedy popěrným právem aktivně ovlivnit rozsah pohledávek, které budou v insolvenčním řízení uspokojeny), měl by být shledán legitimním i zájem insolvenčních věřitelů na možnosti domoci se vyslovení neúčinnosti dlužníkových právních úkonů, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných (tedy odpůrčím právem aktivně ovlivnit rozsah majetkové podstaty, z níž se budou pohledávky v insolvenčním řízení uspokojovat). Obě tato nepřiznání práva se obdobným způsobem dotýkají práva insolvenčního věřitele na ochranu jeho majetku, byť v podobě "legitimního očekávání" alespoň částečného uspokojení jeho majetkového práva v podobě pohledávky za dlužníkem v insolvenčním řízení ze zpeněžení majetkové podstaty dlužníka. 2. Otázka okruhu osob aktivně legitimovaných k podání odpůrčí žaloby je velice podobná otázce okruhu osob aktivně legitimovaných k popření pohledávek i v dalším aspektu. V obou případech totiž došlo novou úpravou v IZ k omezení těchto okruhů osob oproti dřívější úpravě v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání v posledním znění (dále jen "ZKV"). Stejně jako byli dříve oprávněni popírat pohledávky i konkursní věřitelé (ust. § 21 odst. 2 ZKV), byli konkursní věřitelé dříve oprávněni také podávat odpůrčí žaloby (ust. § 16 odst. 1 ZKV). Zatímco první omezení bylo Ústavním soudem shledáno protiústavním a takto zrušeno, k druhému omezení se Ústavní soud prozatím neměl příležitost vyjádřit. I v druhém případě však platí historická srovnávací argumentace Ústavního soudu v bodě 37. citovaného nálezu. Úzká příbuznost obou otázek pokračuje dále i v možnostech případné reparace pasivity insolvenčního správce při výkonu popěrného práva a odpůrčího práva. Pokud se Ústavní soud v bodě 48. citovaného nálezu vyjádřil tak, že na jeho závěru o protiústavnosti nemůže nic změnit ani možnost insolvenčních věřitelů domáhat se náhrady škody proti nekonajícímu insolvenčnímu správci, mělo by totéž platit i u obdobného případu nekonání insolvenčního správce - nepodání odpůrčí žaloby. V obou případech je navíc pro úkony insolvenčního správce stanovena lhůta, po jejímž marném uplynutí již insolvenční správce nemůže dané právo vykonat (u popření pohledávek je jím přezkumné jednání, u odpůrčího práva je jím lhůta podle ust. § 239 odst. 3 IZ). Zvlášť v případě obsáhlých insolvenčních řízení je navíc lhůta 1 roku pro výkon odpůrčího práva poměrně krátká, nejen s přihlédnutím ke všem dalším úkonům, které je insolvenční správce povinen na počátku insolvenčního řízení učinit. Není tedy nijak překvapujícím závěr, že insolvenční správce zdaleka nemusí být v zákonné lhůtě pro výkon odpůrčího práva schopen odhalit a adekvátně vyhodnotit všechny potenciálně neúčinné úkony dlužníka. Insolvenční věřitelé, kteří vstupovali s dlužníkem do právních vztahů před zahájením insolvenčního řízení, jsou mnohdy alespoň v počátcích insolvenčního řízení informováni o poměrech a minulých úkonech dlužníka podstatně více než insolvenční správce a mohou v zájmu sebe i dalších insolvenčních věřitelů účinně přispět k odhalení neúčinných právních úkonů dlužníka. Není zde důvodu, proč by tak nemohli učinit vlastní odpůrčí žalobou a museli být odkázáni na přesvědčování insolvenčního správce takovou odpůrčí žalobu podat. 3. Odpůrčí právo by přitom mělo insolvenčním věřitelům svědčit nejen zde uvedenou ústavněprávní argumentací, ale i z obecných principů insolvenčního řízení, jak jsou vyjádřeny v ust. § 1 písm. a) a ust. § 5 písm. a) IZ mimo jiného v podobě cíle co nejvyššího uspokojení věřitelů. Ústavní soud se ve svém citovaném nálezu také zabýval aspektem případné zneužitelnosti popěrného práva insolvenčního věřitele, například s cílem protahovat řízení. I v případě popěrného práva insolvenčních věřitelů Ústavní soud tomuto argumentu nepřisvědčil, když úvahy o možném zneužití popěrného práva označil za spekulativní a vinu presumující. V případě práva podat odpůrčí žalobu shledává insolvenční soud i ze své obsáhlé praxe tyto obavy jako nepoměrně méně významné než v případě popěrného práva. Napadená ustanovení IZ jsou tedy dle názoru navrhovatele v rozporu s ústavním pořádkem, a to především s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), s čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 4. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření k obsahu návrhu, po rekapitulaci průběhu přijetí IZ a legislativní geneze napadených ustanovení, pouze uvedla, že posouzení ústavnosti příslušných ustanovení IZ nechává zcela na úvaze Ústavního soudu. Senát Parlamentu České republiky pouze popsal proces přijímaní IZ, když se dále k věci nikterak nevyjádřil. II. Dikce napadených ustanovení 5. Ustanovení § 235 odst. 2 IZ zní: "Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba")." 6. Ustanovení § 239 odst. 1 IZ zní: "Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat." III. Podmínky aktivní legitimace a hodnocení Ústavního soudu 7. Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení návrhu dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 8. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny i v širším kontextu, např. v nálezu ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1302/10 konstatoval, že zmíněný ústavní imperativ se sluší pokládat za zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro růz