Pl.ÚS 9/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 9/21 ze dne 2. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a ze soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa (soudce zpravodaje), Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) obchodní společnosti Darumatea s. r. o., sídlem Dittrichova 2024/5, Praha 2 - Nové Město, a b) Davida Tesaře, obou zastoupených Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. února 2021 č. j. 9 As 296/2020-69 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2020 č. j. 3 A 132/2020-85, a o s ní spojeném návrhu na zrušení: 1. usnesení o vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 30. září 2020 č. 957 a všech vydaných usnesení o prodloužení nouzového stavu, in eventum na určení, že byly v době jejich účinnosti (ev. platnosti) v rozporu s ústavním pořádkem České republiky [ev. že jejich veškerá ustanovení byla v době jejich účinnosti (ev. platnosti) v rozporu s ústavním pořádkem]; 2. nouzového stavu vyhlášeného usneseními vlády ze dne 14. února 2021 č. 125 a ze dne 26. února 2021 č. 196, jakož i těchto usnesení; 3. krizového opatření přijatého usnesením vlády ze dne 12. října 2020 č. 1021, ze dne 21. října 2020 č. 1079, ze dne 26. října 2020 č. 1103, ze dne 30. října 2020 č. 1116, ze dne 16. listopadu 2020 č. 1192, ze dne 20. listopadu 2020 č. 1201, ze dne 30. listopadu 2020 č. 1262, ze dne 7. prosince 2020 č. 1290, ze dne 14. prosince 2020 č. 1332, ze dne 23. prosince 2020 č. 1374, ze dne 23. prosince 2020 č. 1376, ze dne 18. ledna 2021 č. 53, ze dne 22. ledna 2021 č. 57, ze dne 28. ledna 2021 č. 78, ze dne 8. února 2021 č. 119 a ze dne 14. února 2021 č. 126 a ze dne 26. února 2021 č. 197, ev. pak na určení, že jejich veškerá ustanovení byla v době jejich účinnosti (ev. platnosti) v rozporu s ústavním pořádkem České republiky (ev. že jako celek byly v době své účinnosti, ev. platnosti, v rozporu s ústavním pořádkem České republiky); 4. ustanovení § 5 a 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), a dále spojených s návrhem, aby Ústavní soud zakázal vládě České republiky pokračovat v zasahování do základních práv stěžovatelů podle čl. 2, 4 a 26 Listiny základních práv a svobod vydáváním krizových opatření, která nad rámec § 5 a 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), omezují právo podnikat a právo vlastnit majetek stěžovatelů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. vlády České republiky, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 - Malá Strana, a 2. Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podanou dne 14. 2. 2021 a doplněnou dne 27. 2. 2021 domáhají zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, přičemž výslovně poukazují (viz záhlaví) na porušení čl. 2, 4 a 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K ústavní stížnosti připojili dva návrhy. V prvním požadují zrušení v záhlaví sub 1 až 4 uvedených usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu v září 2020 a únoru 2021 a krizových opatření z doby v záhlaví blíže uvedené. Obsahem druhého návrhu uvedeného v petitu ústavní stížnosti je požadavek, aby Ústavní soud zakázal vládě, tj. vedlejší účastnici, pokračovat ve vydávání krizových opatření, kterými by omezovala jejich právo podnikat a vlastnit majetek v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Listiny. Konečně stěžovatelé požadují, aby Ústavní soud rozhodl o jejich ústavní stížnosti přednostně podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 2. Stěžovatelé, z nichž první je podnikající právnickou osobou a druhý jejím jednatelem (dále jen "stěžovatelé", popř. "stěžovatelka" nebo "stěžovatel"), se ve věci vedené pod sp. zn. 3 A 132/2020 u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhali ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu žalobou na určení, že jím byl: a) zásah, ke kterému došlo dne 1. 12. 2020 v provozovně stěžovatelky a spočívající v tom, že byla ze strany policistů omezována možnost podnikání stěžovatelky, když její zákazníci byli zasahujícími policisty vykazováni ven z provozovny, a bylo jí zakazováno podnikat prostřednictvím své provozovny; b) stejný zásah v provozovně stěžovatelky, přičemž tato provozovna byla současně agitačním centrem stěžovatelem zakládané politické strany, když zejména zasahujícími policisty mu bylo zamezováno v jeho politickém působení ve vnitřních prostorách staveb, včetně realizace práva petičního; c) zásah vedlejší účastnice spočívající ve vydání a vynucování zákazu přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary), dopadající na stěžovatelku od 14. 10. 2020 do 2. 12. 2020 (viz body 1 až 3 v záhlaví uvedených akcesorických návrhů). 3. O návrhu stěžovatelů městský soud rozhodl napadeným usnesením tak, že návrhy na určení nezákonnosti zásahů uvedených sub 2 a) a 2 b) byly vyloučeny k samostatnému projednání a rozhodnutí (výrok I). Městský soud uvedl, že všechny tvrzené zásahy mohou sice vycházet z obdobných skutkových okolností, avšak to nemusí být důvodem pro společné řízení. Proto byly žaloby proti tvrzeným zásahům 2 a) a 2 b) vyloučeny z důvodu vhodnosti podle § 39 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), k samostatnému projednání. Návrh uvedený výše sub 2 c) byl odmítnut pro nepřípustnost (výrok II). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok V). Výroky III a IV bylo vysloveno, že dvě blíže individualizované osoby nejsou osobami zúčastněnými na řízení. 4. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že stěžovatelé napadají výrok II uvedeného usnesení, kterým byla odmítnuta žaloba na určení, že zásah vedlejší účastnice, spočívající ve vydání a vynucování zákazu přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary), dopadající na žalobce ad a) od 14. 10. 2020 do 2. 12. 2020, byl nezákonný. Dále byl napaden výrok o nepřiznání nákladů řízení (výrok I). Zbývající část výroku usnesení městského soudu předmětem řízení o kasační stížnosti nebyla. 5. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku zrekapituloval argumentaci městského soudu, který v napadené části žalobu stěžovatelů odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s. Skutečnost, že správně měla být odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nepovažoval Nejvyšší správní soud za důvod pro zásah, neboť šlo pouze o to, že mělo být poukázáno na to, že žaloba se odmítá pro nedostatek podmínek řízení spočívajících v nedostatku pravomoci soudu. Jinak argumentaci městského soudu přisvědčil, neboť byla správně založena na aplikaci judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, podle které mají krizová opatření vlády povahu zvláštních právních předpisů, u kterých je pravomoc jejich abstraktního přezkumu (o který v řízení před městským soudem a ve výroku II jeho rozsudku šlo) svěřena pouze Ústavnímu soudu. Proto Nejvyšší správní soud odmítl argumentaci stěžovatelů, podle které lze takové předpisy napadnout pomocí zásahové žaloby podle § 82 a násl. s. ř. s. V této souvislosti Nejvyšší správní soud popsal zvláštnosti rozhodnutí městského soudu ve věci sp. zn. 14 A 45/2020, kde sporné ustanovení krizového opatření vlády směřovalo na žalobkyně v uvedené věci, a to přímo jako členky vymezené skupiny přeshraničních zaměstnanců ve Spolkové republice Německo. Nicméně i tak Nejvyšší správní soud uvedl, že není tímto rozsudkem vázán, a ani se nemusí vyjadřovat k jeho zákonnosti, neboť to ani není třeba, protože takové okolnosti případu stěžovatelé ani v posuzované věci neprokázali, nehledě na to, že samotný zásah (viz sub 3) byl vyloučen k samostatnému projednání. Konečně Nejvyšší správní soud vypořádal námitku stěžovatelů, že nezákonný zásah lze spatřovat i ve "výzvách vládních činitelů" k dodržován krizových opatření, neboť tyto výzvy nemají právní závaznost, nehledě na absurditu samotné argumentace stěžovatelů v tomto bodě. II. Procesní předpoklady řízení před