§ 22 Zákon, kterým se mění a doplňuje zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č. 44/1994 Sb.

§ 22 Pokud čas strávený na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů spadá do pracovní doby zaměstnance, považuje se za dobu překážky v práci na straně zaměstnavatele,7) při které se zaměstnanci mzda nekrátí. Pokud však zaměstnanci v důsledku způsobu odměňování mzda ušla, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.8) 7) § 130 zákoníku práce. 8) § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb.“. 31. V § 24 se slova „České a Slovenské Federativní Republiky, vláda České republiky a vláda Slovenské republiky“ vypouštějí. Slovo „mohou“ se nahrazuje slovem „může“. Čl. II 1. Výši průměrných cen pohonných hmot stanoví Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou poprvé s účinností od 1. července 1998. 2. Výši základních sazeb stravného v cizí měně stanoví Ministerstvo financí vyhláškou poprvé s účinností od 1. července 1998. 3. Náhrady při přeložení na žádost zaměstnance a při přijetí zaměstnance poskytované před účinností tohoto zákona podle § 6 odst. 2 může zaměstnavatel zaměstnanci poskytovat nejdéle po dobu tří let od účinnosti tohoto zákona. Čl. III Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu se zmocňuje, aby ve Sbírce zákonů České republiky vyhlásil úplné znění zákona o cestovních náhradách, jak vyplývá z pozdějších zákonů. Čl. IV Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 1998. Zeman v. r. Havel v. r. Tošovský v. r.