§ 10 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/24 ve věci návrhu na zrušení § 10 odst. 5 věty druhé zákona č. 594/2004 Sb., jímž se provádí režim Evropských společenství pro kontrolu vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití – Věcný přezkum ústavnosti napadeného ustanovení

§ 10 Věcný přezkum ústavnosti napadeného ustanovení (…) (5) Proti rozhodnutí ministerstva o udělení, neudělení, zrušení, pozastavení, změně nebo odvolání individuálního vývozního povolení nebo souhrnného vývozního povolení nebo povolení k poskytnutí zprostředkovatelských služeb nelze podat rozklad. Rozhodnutí se vylučuje z rozhodování soudu.24) 24) Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění zákona č. 192/2003 Sb. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Čl. 9 bod 2 nařízení Rady (ES) č. 1334/2000, v platném znění. VII. VII./a 23. Soudní kontrola aktů orgánů veřejné správy představuje nejvýznamnější složku vnější kontroly veřejné správy. Na ústavní úrovni je v čl. 36 odst. 2 větě první Listiny zakotvena tzv. generální klauzule pro soudní přezkum jejich rozhodnutí. Podle tohoto ustanovení Listiny platí, že „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak“. Listina umožňuje, aby zákonodárce přistoupil k zakotvení výluky ze soudního přezkumu, avšak (vedle omezení implicitně plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy – viz níže bod 26) z pravomoci soudu „nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny“. Ústavodárce tak v čl. 36 odst. 2 Listiny reflektoval nezbytnost pravidla soudní kontroly správních orgánů, které sice autoritativně rozhodují o právech a povinnostech osob, avšak podle Ústavy nejsou, na rozdíl od soudů (srov. čl. 81 Ústavy), nezávislé. To, zda správní akt bude přezkoumán soudy ve správním soudnictví, nebo soudy v občanském soudním řízení, je však z ústavněprávního hlediska již nerozhodné, jelikož případné „rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitost práva jednoduchého, nikoliv základních lidských práv a svobod“ (nález ze dne 28. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 120/06 (N 90/45 SbNU 317)]. 24. Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 9/14 (N 228/75 SbNU 539; 14/2015 Sb.), kterým pro rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny zrušil zákonné ustanovení vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí o výplatě nemocenského po uplynutí podpůrčí doby, zdůraznil, že je-li zákonem stanovena výluka ze soudního přezkumu správního rozhodnutí, které se „týká“ základních práv a svobod „podle Listiny“, jde o výluku odporující ústavnímu pořádku. Taková výluka by přitom vedle rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny byla ústavně neslučitelná mimo jiné s výhradou soudní pravomoci v oblasti základních práv a svobod podle čl. 4 Ústavy (bod 37 odůvodnění). Podmínkou však je, že musí být identifikováno konkrétní základní právo nebo svoboda [např. nález ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 112/20 (N 133/107 SbNU 94; 305/2021 Sb.), body 35 a násl.], kterého se bude rozhodnutí orgánu veřejné správy vydané ve správním řízení skutečně týkat. Podle judikatury Ústavního soudu však dostačuje, když se rozhodnutí orgánu veřejné správy „bude týkat základního práva (např. stanovení podrobností, povinností při zachování základních práv a svobod); zásah nebo dokonce porušení není podmínkou, neboť nejde o ústavní stížnost“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 9/14, bod 37 ad c)]. Týká-li se správní rozhodnutí některého ze základních práv a svobod, nemožnost uplatnění procesní záruky v podobě soudního přezkumu je bez dalšího neústavní (srov. KMEC, J. In: KÜHN, Z., KRATOCHVÍL, J., KMEC, J., KOSAŘ, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 1425). 25. Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny nestanoví, jakých konkrétních práv nebo svobod podle Listiny se musí rozhodnutí orgánu veřejné správy dotýkat. Toto ustanovení je však nutné vykládat ve prospěch (ústavní záruky) soudního přezkumu, a to již vzhledem k ústavní kautele zakotvené v čl. 4 odst. 4 větě první Listiny, podle níž „při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu“. Z čl. 4 odst. 4 Listiny lze ostatně dovodit požadavek minimalizace zásahu do základního práva a svobody a princip zachování maxima každého ústavně zaručeného práva (srov. např. HEJČ, D. In: HUSSEINI, F., BARTOŇ, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 195). Byť se v rozhodovací praxi Ústavního soudu v minulosti objevila usnesení, která přímou aplikaci čl. 36 odst. 2 Listiny ve vztahu k právům zakotveným v hlavě čtvrté Listiny (hospodářská, sociální a kulturní práva) s ohledem na čl. 41 odst. 1 Listiny vylučovala [viz např. usnesení ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. III. ÚS 233/01 (U 25/23 SbNU 335) nebo ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 524/06], pozdější nálezová judikatura Ústavního soudu zdůraznila, že „není rozhodující, k jakému základnímu právu se správní rozhodnutí vztahuje ..., neboť nic takového čl. 36 odst. 2 Listiny jako sedes materiae nestanoví“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/14, bod 39), pročež čl. 36 odst. 2 Listiny dopadá i na práva zakotvená v její hlavě čtvrté. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud také v nálezu ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 10/07 (N 239/55 SbNU 311; 5/2010 Sb.), v němž konstatoval rozpor výluky ze soudního přezkumu obsažené v zákoně č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, (dále jen „zákon o BIS“), ve znění před účinností novelizace provedené zákonem č. 362/2003 Sb., a to mimo jiné pro rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). 26. Ustanovení čl. 36 odst. 2 věty druhé Listiny však nepředstavuje jedinou „limitaci“ pro zakotvení výluky ze soudního přezkumu vůči rozhodnutím orgánů veřejné správy. Nedotýká-li se správní rozhodnutí základních práv a svobod, má zákonodárce určitou dispozici pro to, u jakých rozhodnutí orgánu veřejné správy a v jakém konkrétním rozsahu k omezení soudního přezkumu přistoupí, ale ani ta nemůže být absolutní. Zákonodárce je totiž ve svém uvážení vždy vázán čl. 1 odst. 1 Ústavy, který garantuje zachování základních principů demokratického právního státu [nálezy ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 12/14 (N 109/77 SbNU 577; 177/2015 Sb.) nebo sp. zn. Pl. ÚS 39/17, bod 38 odůvodnění]. Zákonodárcem přijaté omezení práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy v takovém případě musí sledovat legitimní cíl a být přiměřené (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 39/17, bod 70 odůvodnění). 27. Právo na soudní ochranu poskytovanou „nezávislým a nestranným“ soudem lze jako součást širšího práva na spravedlivý proces dovodit také z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to za předpokladu, že řízení v konkrétní věci spadá do jeho působnosti. Úmluva zaručuje právo na spravedlivý proces nejen vůči řízením „o trestním obvinění“, ale také u řízení „o občanských právech a závazcích“. Mezi tato řízení patří různá řízení dotýkající se převážně majetkových práv majících svůj základ ve vnitrostátním právu; nezáleží však na tom, podle jakého předpisu má být o věci rozhodováno (může jít i o předpis správněprávní), ani jaký orgán je pro rozhodnutí prioritně příslušný (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 16. 7. 1971 ve věci Ringeisen proti Rakousku č. 2614/65, § 94; FRUMAROVÁ, K. a kol. Správní soudnictví. Praha: Leges, 2022, s. 64-65; KMEC, J. In: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 591). Typicky může jít i o nejrůznější správní povolení (viz rozsudky ESLP ze dne 27. 10. 1987 ve věci Pudas proti Švédsku č. 10426/83, § 37, a ze dne 25. 10. 1989 ve věci Allan Jacobsson proti Švédsku č. 10842/84, § 66 a násl.), podstatné je, aby byl výsledek řízení rozhodující pro soukromá práva a povinnosti adresáta takového aktu. Sama skutečnost, že o občanském právu či závazku rozhodují správní orgány v řízení nenaplňujícím požadavky plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy (zejména jde-li o jejich nezávislost a veřejnost jednání), není porušením Úmluvy, v takovém případě však musí být zajištěn „dostatečný soudní přezkum“ (sufficient review), který tyto požadavky naplní [z nauky viz např. HARRIS, D., O´BOEYLE, M., BATES, E., BUCKLEY, C. The Application of Art.6(1) in the context of administrative decisions. In: HARRIS, D. et al. Law of the European Convention on Human Rights. 5th edition. Oxford: Oxford University Press, 2023, s. 397 a 398]. VII./b 28. Ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona č. 594/2004 Sb., zakotvující výluku ze soudního přezkumu, z hlediska své meritorní (věcné) působnosti dopadá na veškerá správní rozhodnutí ministerstva o udělení, neudělení, zrušení, pozastavení, změně nebo odvolání individuálního vývozního povolení nebo souhrnného vývozního povolení nebo povolení k poskytnutí zprostředkovatelských služeb vydaná podle tohoto zákona. Navazuje přitom na první větu téhož odstavce, která u všech shora uvedených rozhodnutí vylučuje podání rozkladu jakožto řádného opravného prostředku proti rozhodnutí ministerstva ve správním řízení (§ 152 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). Navrhovateli lze tudíž přisvědčit v tom, že napadené ustanovení (vztaženo k věci projednávané před městským soudem) nerozlišuje, z jakého důvodu došlo k neudělení vývozního povolení zboží dvojího užití; totéž pak platí i vůči ostatním z výše uvedených správních rozhodnutí. Jinak vyjádřeno, podle současné právní úpravy není rozhodné, zda k vydání deterioračního správního rozhodnutí (jimiž jsou z výše uvedeného výčtu všechna s výjimkou rozhodnutí o udělení povolení) došlo kupříkladu pro nesplnění podmínek vyplývajících z příslušných ustanovení unijního nařízení, nebo například proto, že „je to odůvodněno zahraničněpolitickými nebo bezpečnostními zájmy České republiky“ [§ 9 odst. 2 písm. d) zákona č. 594/2004 Sb.], byť podmínky podle unijních nařízení splněny jsou. Všechny zákonné důvody pro neudělení povolení (§ 9 odst. 2 a 3 téhož zákona), jeho zrušení, změnu nebo odvolání (§ 10 odst. 1 a 3) jsou tak pro účely výluky ze soudního přezkumu postaveny naroveň a soudní přezkum je vyloučen en bloc. 29. Napadené ustanovení, resp. celá právní úprava obsažená v zákoně č. 594/2004 Sb., rovněž nerozlišuje, jaká je cílová země vývozu – podstatné je, že jde o jakoukoliv třetí zemi. Nad rámec argumentace navrhovatele Ústavní soud upozorňuje na to, že povolovacímu režimu podléhá také přeprava některého zboží dvojího užití mezi členskými státy Evropské unie. Zákonem č. 594/2004 Sb. je povolení k přepravě zboží dvojího užití uvnitř Evropské unie upraveno v § 13, přičemž jeho odstavec 2 stanoví, že pro podání žádosti a pro postup ministerstva se použije § 10 téhož zákona „obdobně“, tj. na vymezené právní vztahy – mezi nimiž však není výslovně zmíněn soudní přezkum – se použije v plném rozsahu (srov. čl. 41 legislativních pravidel vlády). 30. Vzhledem k východiskům uvedeným v bodu 24 výše je podstatné, zda se správní rozhodnutí o udělení, neudělení, zrušení, pozastavení, změně nebo odvolání individuálního vývozního povolení nebo souhrnného vývozního povolení nebo povolení k poskytnutí zprostředkovatelských služeb podle zákona č. 594/2004 Sb. „týkají“ základních práv a svobod. Ústavní soud na tuto otázku odpověděl kladně. Výše uvedená rozhodnutí (byť každé z nich v jiné intenzitě) se bezpochyby „týkají“ především práva svobodně podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť těmito rozhodnutími se v zásadě „individualizují“ zákonné meze, v nichž lze toto právo uplatňovat (srov. čl. 41 odst. 1 Listiny). Neudělení povolení, jeho zrušení, pozastavení, změna nebo odvolání sice nepředstavuje samo o sobě (a bez dalšího) neústavní zásah do svobody podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny [což nicméně není pro použití čl. 36 odst. 2 věty druhé Listiny podmínkou (viz shora bod 24 in fine)], plně však postačuje, že se rozhodnutí tohoto práva bezpochyby „týká“. Nezíská-li totiž dotyčný podnikatel povolení k vývozu, na jehož vydání nadto existuje v případě splnění zákonných podmínek veřejné subjektivní právo, má to za následek (typicky) nemožnost realizace podnikatelské činnosti spojené se zbožím dvojího užití na území třetích států. Skutečnost, že právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26 odst. 1 Listiny) je systematicky řazeno mezi práva hospodářská, sociální a kulturní a že se jej lze domáhat pouze v mezích zákonů, které ho provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny), je pro založení působnosti čl. 36 odst. 2 věty druhé Listiny (zákazu výluky ze soudního přezkumu) vzhledem k výše uvedeným východiskům (bod 25) nerozhodná. 31. Ústavní soud z tohoto důvodu nepřisvědčuje argumentaci vlády (ministerstva), že správní rozhodnutí vyloučená podle § 10 odst. 5 věty druhé zákona č. 594/2004 Sb. ze soudního přezkumu se nedotýkají práv a svobod podle Listiny. Rozhodnutí o neudělení vývozního povolení se ostatně také dotýká (byť ve spojení s právem podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny) vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Není přitom podstatné, že rozhodnutími vypočtenými v § 10 odst. 5 zákona č. 594/2004 Sb. nedochází k odnětí vlastnického práva ke zboží dvojího užití (v takovém případě by ostatně šlo o vyvlastnění ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny). Jak správně naznačil navrhovatel, složkou vlastnického práva není pouze právo věc držet (ius possidendi), užívat a případně i požívat (ius utendi et fruendi), ale také právo s věcí nakládat (ius disponendi). Není-li vyhověno žádosti o vývoz zboží do třetí země, rozhodnutí se „týká“ práva vlastnit majetek, neboť důsledkem neudělení povolení (došlo-li přitom ke splnění všech zákonných podmínek pro vydání povolení), resp. jeho zrušení, pozastavení nebo odnětí, je zúžení jedné ze složek vlastnického práva ex actu. Znemožnění vývozu nebo přepravy zboží ještě nemusí být samo o sobě rozporné s čl. 11 odst. 1 Listiny, protože nejde o právo neomezitelné (vlastník má ostatně právo s věcí nakládat v mezích právního řádu; srov. dále čl. 11 odst. 3 Listiny, podle kterého vlastnictví zavazuje). Pro posouzení souladnosti výluky ze soudního přezkumu s čl. 36 odst. 2 Listiny je však podstatné (a postačující) již to, že se rozhodnutí „týká“ základních práv a svobod, nemusí docházet k jejich porušení (viz bod 24 výše). 32. Obzvláště pak rozhodnutím o zrušení, pozastavení, změně nebo odvolání již uděleného (a pravomocného) povolení k vývozu, které je podle napadeného ustanovení rovněž vyloučeno ze soudního přezkumu (viz bod 28 výše), může nadto docházet ke kolizi rozhodnutí s ochranou dobré víry a legitimního očekávání. Jak přitom zdůraznil Ústavní soud již v nálezu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01 (N 117/31 SbNU 57) „podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu, nebo z aktu aplikace práva“. Judikatura Ústavního soudu chrání rovněž legitimní očekávání, a to nejen jako jeden z principů vyplývajících z principu právního státu [viz např. nález ze dne 22. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 287/04 (N 174/35 SbNU 331)], ale také v souvislosti s ochranou vlastnického práva [nálezy ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) nebo ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.)]. S odkazem na možný zásah do legitimního očekávání Ústavní soud konstatoval protiústavnost výluky ze soudního přezkumu například ve vztahu k rozhodnutím o pozastavení výplaty části dotace (nález sp. zn. Pl. ÚS 12/14). V tomto nálezu Ústavní soud zdůraznil, že „i kdyby posléze poskytovatel dospěl k závěru, že nedošlo k porušení povinností příjemce, a následně pozastavené finanční prostředky příjemci vyplatil, prodlení v čerpání finančních prostředků z přiznané dotace způsobené státem může být vážným zásahem do majetkových práv příjemce, neboť může vyvolat ... zmaření celé plánované investice. Tedy i v důsledku pozastavení čerpání dotace zpravidla dojde k zásahu do majetku příjemce tím, že mu bude způsobena majetková škoda“ (bod 52 odůvodnění). Zejména ve vztahu k rozhodnutí o zrušení či pozastavení již uděleného a pravomocného povolení k vývozu zboží dvojího užití lze přitom přiměřeně použít závěry stran možného zmaření investice a vzniku škody, plynoucí z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/14. Především za takové situace se jeví argumentace vlády (ministerstva) o tom, že se rozhodnutí vyloučená ze soudního přezkumu nedotýkají práv a svobod podle Listiny, jako neudržitelná. 33. V posuzované věci neobstojí ani odkaz vlády na nález sp. zn. Pl. ÚS 39/17 týkající se posouzení vyloučení soudního přezkumu u rozhodnutí, kterým není uděleno státní občanství cizinci z důvodu bezpečnosti státu. Ústavní soud v dané věci totiž uzavřel, že neexistuje ústavně zaručené právo cizince na udělení státního občanství (a nárok neexistuje ani podle zákona o státním občanství, viz dále) a že rozhodnutí o neudělení státního občanství se nedotýká základních práv a svobod podle Listiny. V nynější věci naproti tomu Ústavní soud dospěl k závěru, že se rozhodnutí vyloučená ze soudního přezkumu na základě napadeného ustanovení „týkají“ základních práv a svobod podle Listiny (viz body 30 až 32 výše). Týkají-li se přitom rozhodnutí orgánů veřejné správy základních práv a svobod podle Listiny, není podle čl. 36 odst. 2 Listiny přípustná výluka ze soudního přezkumu, a to ani pro existenci konkurujících „statků“ ústavní povahy. V nyní posuzované věci pak v případě splnění všech podmínek vyplývajících z příslušných unijních nařízení a ze zákona č. 594/2004 Sb. existuje veřejné subjektivní právo na udělení povolení k vývozu zboží dvojího užití. Z právní úpravy obsažené v zákoně č. 594/2004 Sb., jakož ani z příslušných aktů unijního práva nelze žádným způsobem dovodit, že by povolení k vývozu zboží dvojího užití bylo jakousi „nenárokovou“ koncesí. Při vydání rozhodnutí o neudělení vývozního povolení z důvodu podle § 9 odst. 2 písm. d) zákona č. 594/2004 Sb. (jako tomu bylo ve věci projednávané městským soudem – viz bod 2 výše) jde v prvé řadě o výklad neurčitých právních pojmů „zahraničněpolitický“ a „bezpečnostní“ zájem [k neurčitým právním pojmům ve správním právu viz např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); z nauky např. VOPÁLKA, V., STAŠA, J. In: HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 54 a násl., SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 4. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 151 a násl.; k „bezpečnosti“ jako neurčitému právnímu pojmu např. RAMEŠOVÁ, K. Právní regulace kybernetické bezpečnosti a její meze. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 77]. Nebude-li rozpor s těmito „pojmy“ shledán a budou-li splněny i všechny další předpoklady a podmínky vyplývající ze zákona a unijních nařízení, je povinností správního orgánu žádosti o vývoz vyhovět (pozn. obdobné důvody se mohou týkat také dalších rozhodnutí týkajících se individuálního vývozního povolení nebo souhrnného vývozního povolení nebo povolení k poskytnutí zprostředkovatelských služeb podle zákona č. 594/2004 Sb.). Naproti tomu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 39/17 žádné veřejné subjektivní právo (ani podle podústavního práva) neexistovalo, neboť „na udělení státního občanství České republiky není právní nárok“ (§ 12 zákona o státním občanství). 34. Jelikož Ústavní soud shledal výluku ze soudního přezkumu obsaženou v § 10 odst. 5 větě druhé zákona č. 594/2004 Sb. rozpornou s čl. 36 odst. 2 Listiny, což samo o sobě postačuje k derogaci tohoto ustanovení, není již nutné posouzení právní úpravy rovněž z hledisek uvedených v bodech 26 a 27 výše. Ústavní soud se proto níže pouze stručně vypořádá především s další argumentací vlády (ministerstva) k návrhu. 35. Vláda ve svém vyjádření dále argumentuje tím, že výluka ze soudního přezkumu je odůvodněna požadavkem na ochranu utajovaných informací. V této souvislosti však Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že ani případná existence utajovaných informací, o které bude opřeno rozhodnutí ministerstva, nemůže vzhledem k čl. 36 odst. 2 Listiny (jenž se ve věci sp. zn. Pl. ÚS 39/17, kterého se dovolává vláda, neuplatnil) vést k vyloučení soudního přezkumu (viz výše bod 24 in fine, bod 33). V obecné rovině lze uvést, že zájem na soudním přezkumu správních rozhodnutí založených na utajovaných informacích může být dokonce vyšší, než je tomu v případě rozhodnutí vydávaných v řízeních, v nichž správní orgán z utajovaných informací nevychází. Účastník řízení se totiž s podklady rozhodnutí obsahujícími utajované informace nemůže seznámit, neboť jsou vyloučeny z nahlížení do spisu (byť s výjimkou obsaženou v § 38 odst. 6 správního řádu), přičemž (závazná) stanoviska či vyjádření dotčených orgánů samostatně přezkoumatelná nejsou, neboť nejde o správní rozhodnutí [srov. kompetenční výluku podle § 70 písm. a) s. ř. s.]. Výše uvedené samozřejmě neznamená, že by v navazujícím soudním řízení správním bylo možné rezignovat na ochranu utajovaných informací, k níž ostatně slouží mimo jiné vyloučení části spisu z nahlížení (§ 45 odst. 3 s. ř. s.) nebo vyloučení veřejnosti zjednání (§ 49 odst. 2 s. ř. s.). Přiměřeně lze v této souvislosti odkázat na nález sp. zn. Pl. ÚS 10/07, v němž Ústavní soud konstatoval protiústavnost výluky ze soudního přezkumu zakotvené v zákoně o BIS (srov. bod 25 výše). V tomto nálezu uvedl, že „si je vědom specifických rysů rozhodování o služebních záležitostech týkajících se příslušníků zpravodajských služeb. Informace vyšlé najevo v průběhu takového rozhodování se dotýkají oblasti bezpečnostních rizik a zájmů státu, což se může projevit v omezení garancí některých běžných procesních záruk ... jako je například veřejnost jednání. Obdobnou situaci posuzoval ... v nálezu ze dne 6. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 377/04 (N 136/46 SbNU 283) v souvislosti s projednáváním ústavní stížnosti napadající rozhodování ve věcech utajovaných skutečností a zde zdůraznil, že ,i v takovém typu řízení je úkolem zákonodárce umožnit zákonnou formou realizaci přiměřených záruk na ochranu soudem, byť podle povahy věci ... na ochranu zvláštní a diferencovanou‘. Z hlediska ochrany základních práv a svobod nemůže veřejný zájem na nezveřejňování těchto konkrétních okolností znamenat úplnou rezignaci na ochranu základních lidských práv a svobod, zejména na soudní přezkum správních rozhodnutí“ (bod 46 odůvodnění). 36. Vzhledem k výše uvedenému je již z ústavněprávního pohledu nerozhodné, zda ve věci posuzované městským soudem obsahovala stanoviska (vyjádření) Ministerstva zahraničních věcí a ÚZSI utajované informace, nebo nikoliv. Nad rámec toho Ústavní soud pouze uvádí, že nelze přisvědčit vládě ani v tom, že by rozhodnutí vyloučená podle napadeného rozhodnutí ze soudního přezkumu byla (musela být) na základě zákonného požadavku vždy vydávána „na základě stanovisek určených státních orgánů, včetně zpravodajských služeb, která jsou s ohledem na jejich obsah zpravidla utajovanými informacemi“. Jak správně upozornil navrhovatel, zákon č. 594/2004 Sb. pouze v obecné rovině zakotvuje oprávnění (nikoliv povinnost) ministerstva „žádat od státních orgánů vyjádření k jednotlivým případům vývozů“ (§ 20 odst. 1), přičemž výčet těchto orgánů zákon neupravuje. Tato vyjádření (ministerstvem označovaná jako “stanoviska“) pak nepředstavují závazná stanoviska coby obligatorní a závazný podklad pro rozhodnutí ve věci samé. V dalších ustanoveních zákon upravuje pouze vzájemné poskytování informací mezi ministerstvem na straně jedné a Generálním ředitelstvím cel (§ 20 odst. 2), Státním úřadem pro jadernou bezpečnost (§ 20 odst. 3) a Ministerstvem vnitra a ÚZSI (§ 20 odst. 4, podle něhož se informace poskytují toliko „v rozsahu stanoveném vzájemnou součinnostní dohodou“) na straně druhé. 37. Na posouzení věci nemůže nic změnit ani vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti správy daní (sněmovní tisk č. 784). Návrh zákona (část šedesátá devátá čl. LXXVII bod 24) skutečně počítá s novelizací § 10 odst. 5 zákona č. 594/2004 Sb., v jehož důsledku by proti rozhodnutí ministerstva bylo možné podat rozklad; současně se počítá i se zúžením výluky ze soudního přezkumu (i tato výluka je přitom koncipována podstatně šířeji, než uvádí vláda ve svém vyjádření – viz bod 17 výše). Předmětem řízení o zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení) je však toliko aktuálně platná a účinná úprava § 10 odst. 5 věty druhé zákona č. 594/2004 Sb., přičemž Ústavní soud není oprávněn napadenou právní úpravu hodnotit ve světle její případné novelizace. 38. S vedlejší účastnicí lze souhlasit v tom, že zákon o kontrole obchodu s výrobky, dopadající mimo jiné na obchodování se zbraněmi a neobsahující výluku ze soudního přezkumu (viz bod 8 výše), není referenčním kritériem při přezkumu ústavnosti § 10 odst. 5 věty druhé zákona č. 594/2004 Sb. Navrhovatel však správně poukázal na jistou „nepřiměřenost“ právní úpravy regulující vývoz zboží dvojího užití stran výluky ze soudního přezkumu, a to v porovnání s právní úpravou řízení o povolení vývozu či převozu zbraní. Byť v předchozí větě uvedené není důvodem pro zrušení napadeného ustanovení (tím je rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny), v minulosti již Ústavní soud obdobnou argumentaci akceptoval například v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 112/20 týkajícím se zrušení výluky ze soudního přezkumu u rozhodnutí o uložení kázeňského trestu pokuty ve výkonu trestu odnětí svobody. V něm uvedl, že „akceptuje argumentaci navrhovatele, který poukázal na srovnání se soudním přezkumem pokut uložených správními orgány za přestupky, které ochrany ve správním soudnictví v plné míře požívají. Z hlediska souměřitelnosti možných sankcí a výše uvedeného akcentu na rozdílnost pociťované újmy mezi osobou na svobodě a osobou, jejíž svoboda je omezena, tedy není možné, aby co do důsledků mnohem přísnější trest, zasahující do práva vlastnit majetek odsouzeného, stejně jako je tomu v případě pokuty za přestupek, nepožíval možnosti soudního přezkumu“. 39. Nad rámec výše uvedeného nelze vyloučit ani to, že přinejmenším některá z řízení, jejichž výsledkem bude vydání správních rozhodnutí vyloučených ze soudního přezkumu, budou spadat do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy (řízení o občanských právech nebo závazcích – viz bod 27 výše). Vzhledem k čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy je přitom nezbytné, aby právní úprava přístupu k „nezávislému a nestrannému soudu“ naplňovala požadavky vyplývající z příslušných mezinárodních smluv. Jelikož však Ústavní soud shledal napadené zákonné ustanovení rozporné s čl. 36 odst. 2 Listiny, což samo postačuje k jeho zrušení, blíže se v návaznosti na východiska uvedená v bodu 27 výše povahou předmětných řízení z pohledu Úmluvy již nezabýval. VIII. 40. Ústavní soud shledal, že napadené ustanovení, jež zakotvuje výluku správních rozhodnutí ze soudního přezkumu, je natolik jednoznačné, že jej není možné vyložit ústavně konformně; proto je nutné ve světle výše uvedených kautel práva na soudní ochranu ve vztahu k rozhodování orgánů veřejné správy (čl. 36 odst. 2 Listiny) přistoupit k jeho derogaci. 41. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh na zrušení § 10 odst. 5 věty druhé zákona č. 594/2004 Sb. je důvodný, proto mu vyhověl a napadené ustanovení podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv. Předseda Ústavního soudu: JUDr. Baxa v. r.