§ 250a Nález Ústavního soudu ze dne 13. května 2014 sp. zn. Pl. ÚS 35/11 ve věci návrhu na zrušení § 250a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 151/2002 Sb. – Účastníci řízení

§ 250a Účastníci řízení (1) Účastníky řízení jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. (2) Jakmile soud zjistí, že se řízení neúčastní někdo, kdo je podle odstavce 1 jeho účastníkem, přibere jej usnesením do řízení. Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. VII. 20. Ústavní soud především musel zvážit, zda jsou naplněny procesní podmínky pro projednání podaného návrhu; v tomto kontextu se zaměřil prvotně na otázku, zda byl Obvodní soud pro Prahu 3 k podání návrhu aktivně legitimován. 21. Podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Tuto úpravu dále rozvádí ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. 22. Podmínkou meritorního projednání takového návrhu je naplnění dikce čl. 95 odst. 2 Ústavy v tom smyslu, že se musí jednat o zákon, jehož má být při řešení věci použito, tzn. zákon nebo jeho ustanovení, jež je navrhováno ke zrušení, mají být navrhovatelem přímo aplikovány při řešení konkrétního sporu. Z judikatury obecných soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 4/2007-68 ze dne 14. června 2007, jehož závěry potvrdil i zvláštní senát pro rozhodování některých kompetenčních sporů v usnesení č. j. Konf 6/2012-9 ze dne 27. září 2012) vyplývá, že rozhodnutí správních orgánů o přiznání náhrady za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi je rozhodnutím ve věci soukromého práva. Ten, kdo se cítí být tímto rozhodnutím dotčen na svých právech, je proto oprávněn domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím žaloby podle části páté občanského soudního řádu. V rámci tohoto řízení jsou soudy povinny zabývat se také okruhem účastníků řízení, k jehož vymezení slouží ustanovení § 250a o. s. ř. Ve věci, kterou navrhovatel přerušil z důvodu podání nyní projednávaného návrhu, tak má být napadené ustanovení přímo aplikováno. 23. Ústavní soud tudíž shledává podmínku přímé aplikace napadeného ustanovení za naplněnou. Navrhovatel je aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení napadeného ustanovení. VIII. 24. Ústavní soud, jak mu ukládá ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., následně zkoumal, zda bylo napadené ustanovení přijato v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Vyšel přitom z dále citovaných těsnopiseckých zpráv a z vyjádření obou komor Parlamentu. 25. Z těsnopisecké zprávy ze 46. schůze Poslanecké sněmovny konané dne 15. února 2002 Ústavní soud zjistil, že zákon č. 151/2002 Sb. byl přijat Poslaneckou sněmovnou v třetím čtení v hlasování č. 596, přičemž ze 159 přítomných poslanců pro návrh hlasovalo 149 poslanců, proti návrhu nehlasoval žádný poslanec. 26. Z těsnopisecké zprávy z 15. schůze Senátu konané dne 21. března 2002 vyplývá, že Senát vyjádřil vůli se návrhem zákona č. 151/2002 Sb. nezabývat; v hlasování č. 95 se ze 43 přítomných senátorů pro tento krok vyslovilo 38 senátorů a proti 1 senátor. 27. Ústavní soud konstatoval, že zákon č. 151/2002 Sb., jehož je napadené ustanovení součástí, byl přijat a vydán v mezích ústavně stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. IX. 28. Po posouzení ústavnosti procedury přijetí napadeného zákona se Ústavní soud zaměřil na jeho věcný soulad s ústavním pořádkem. Ústavní soud se prvně zabýval otázkou, zda napadené ustanovení, tak jak je vykládá navrhovatel, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. V případě kladné odpovědi bude dále Ústavní soud zkoumat, zda přichází v úvahu ústavně konformní výklad napadeného ustanovení, či zda je jediným řešením jeho derogace. 29. Podle výkladu navrhovatele napadené ustanovení neumožňuje účast státu v soudním řízení, jelikož stát, ačkoli se jedná o subjekt, vůči němuž je ze strany žalobce vznášen určitý nárok, nebyl účastníkem řízení před správním orgánem a ve věci rozhodující správní orgán účastníkem soudního řízení podle části páté o. s. ř. být nemůže. 30. Podle ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. 31. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Pakliže tedy bylo správním orgánem rozhodnuto o právu žalobců na náhradu za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi, o který žalobci přišli v důsledku Smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině a protokolu k této smlouvě, vyhlášených pod č. 186/1946 Sb., nebo podle Dohody mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o konečném vypořádání majetkových a finančních otázek, souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, vyhlášené vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 1/1958 Sb., zasahuje toto rozhodnutí ze dne 30. dubna 2009 v určitém rozsahu do základních práv a svobod podle Listiny. 32. Ochrana tímto rozhodnutím dotčených práv je právním řádem garantována prostřednictvím části páté občanského soudního řádu. Z hlediska základních práv nicméně není dostačující, pokud právní řád určité právo pouze teoreticky garantuje, nýbrž je nutné, aby se jednotlivec mohl tohoto práva také reálně domoci. Pokud by tedy v rámci řízení před správním orgánem bylo rozhodováno o nároku žalobců na náhradu majetku, avšak v následném řízení soudním by subjekt, který má tuto náhradu poskytnout, nemohl být účastníkem řízení, docházelo by tím k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. Soud by totiž nemohl žalobcům vyhovět a požadovanou náhradu jim přiznat, jelikož nemůže ukládat povinnosti osobě, která není účastníkem řízení. Žalobci by tak reálně neměli žádnou možnost dosáhnout přiznání náhrady. 33. Ústavní soud tedy souhlasí s navrhovatelem, že by napadené ustanovení při výše popsaném výkladu mohlo vést k porušení ústavně garantovaných práv. 34. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda je možné napadené ustanovení, případně ustanovení s tímto ustanovením související, vyložit tak, aby ten, po němž se žalobce postupem podle § 244 a násl. o. s. ř. domáhá určitého plnění (tedy stát), byl účastníkem soudního řízení. 35. Je zřejmé, že jako protiústavní se napadené ustanovení může jevit nikoli v celé své šíři, nýbrž pouze ve specifických případech, kdy předmětem předcházejícího správního řízení jsou i práva a povinnosti státu, který v tomto správním řízení vystupuje v postavení ve věci rozhodujícího správního orgánu. Ústavní soud se tedy zaměřil právě na tyto specifické případy, přičemž dospěl k závěru, že postavení státu v těchto správních řízeních umožňuje jeho účast i v následném řízení podle části páté občanského soudního řádu, a to i při zachování napadené právní úpravy. 36. Nárok uplatňovaný vůči státu podle zákona č. 42/1958 Sb. (podle § 1 odst. 1 tohoto zákona „Československý stát poskytne ... náhradu ...“) svou soukromoprávní povahou odpovídá mnoha jiným nárokům na majetkové náhrady, jež jsou vůči státu uplatňovány na základě jiných právních předpisů. Specifikem nároku podle zákona č. 42/1958 Sb. je skutečnost, že státní orgán (podle § 3 Ministerstvo financí) je nadán pravomocí o sporu rozhodnout. Toto specifikum však nemění nic na tom, že stát je současně subjektem, který je podle § 1 odst. 1 zákona č. 42/1958 Sb. případně povinen právo navrhovatelů (žalobců) na náhradu majetku uspokojit (stát je tedy de facto zároveň odpůrcem). Jakožto odpůrci mu pak náleží i právo být účastníkem správního řízení, v němž se žalobci předmětné náhrady domáhají. 37. V tomto směru lze při neexistenci speciální právní úpravy účastenství v zákoně č. 42/1958 Sb. (a při jeho odkazu v § 3 na správní řád) poukázat podpůrně na ustanovení § 141 odst. 3 správního řádu, který nahradil procesní předpis, podle kterého postupoval správní orgán, jež stanoví, že účastníky řízení, v nichž se řeší spory vyplývající z občanskoprávních vztahů, jsou navrhovatel a odpůrce. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že přes názor Obvodního soudu pro Prahu 1 má řízení o náhradě za zanechaný majetek rysy rozhodování o sporu, a to i přes specifické postavení státu v tomto řízení. Ostatně v zákoně č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, který u nově uplatněných nároků nahrazuje od 1. 10. 2009 zákon č. 42/1958 Sb., již je postavení státu jakožto účastníka správního řízení výslovně zakotveno (ustanovení § 4 odst. 2), byť k tomu došlo až novelou provedenou zákonem č. 121/2012 Sb. Vzhledem ke komplikovanému vymezení pozice státu v těchto řízeních, které koneckonců navrhovatele vedlo k podání projednávaného návrhu, přitom podle názoru Ústavního soudu nelze výslovné vymezení státu jakožto účastníka řízení podle zákona č. 212/2009 Sb. chápat tak, že pokud stát za účastníka ve zvláštním předpise označen není, účastníkem být nemůže, nýbrž naopak jako potvrzení logického závěru plynoucího z charakteru daného správního řízení i z ustanovení § 141 odst. 3 správního řádu. 38. Státu tedy náleží postavení účastníka řízení podle ustanovení § 250a o. s. ř., jež se neodvíjí od jeho postavení jakožto ve věci rozhodujícího správního orgánu, nýbrž od postavení účastníka předmětného správního řízení. Podobnou interpretaci lze ostatně nalézt i v judikatuře obecných soudů. Ke stejnému závěru již došel např. Nejvyšší soud, který v usnesení sp. zn. 21 Cdo 1385/2011 ze dne 9. srpna 2012 ve vztahu k řízení o žádosti zaměstnance o uspokojení splatných mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, konstatoval, že tohoto řízení se účastní nejen žadatel, ale i ten, kdo je povinen – bez ohledu na to, zda má jinak postavení správního orgánu ve smyslu ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř. – uspokojit jeho právo. 39. Z výše uvedených důvodů je možno dojít k závěru, že v případech, kdy je ve správním řízení vůči státu vznášen určitý nárok vyplývající ze vztahů soukromého práva, přičemž organizační složka, která má za stát jednat, je současně ve věci rozhodujícím správním orgánem, je pro účely ustanovení § 250a o. s. ř. nutno považovat stát za účastníka řízení před správním orgánem. Státu tudíž náleží postavení účastníka i v následném řízení podle části páté občanského soudního řádu. 40. Tento výklad je nejen ústavně konformní, ale odpovídá i vůli zákonodárce, který zjevně neměl v úmyslu omezit žalobce v jeho právu domáhat se před soudem svého práva na náhradu majetku zanechaného na Podkarpatské Rusi ani omezit stát (vystupující v roli soukromoprávního subjektu) v jeho právu účastnit se řízení, v němž je rozhodováno o jeho právech a povinnostech. Úmysl zákonodárce se naopak výslovně projevil novelou zákona č. 212/2009 Sb., která právo státu být účastníkem v řízení o náhradu majetku zanechaného na Podkarpatské Rusi potvrdila. Přes dílčí odlišnosti v řízeních podle zákona č. 42/1958 Sb. a zákona č. 212/2009 Sb. by nebyl opodstatněný závěr, že by zákonodárce zamýšlel pro tato řízení a následná řízení soudní definovat zcela odlišný okruh účastníků. 41. Obiter dictum Ústavní soud dodává, že rozhodnutím obecných soudů v otázce náhrady za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině se zabýval již v nálezu sp. zn. I. ÚS 2050/11 ze dne 26. června 2012 (N 125/65 SbNU 615), v němž považoval za nepochybné, že stát byl účastníkem řízení před obecnými soudy, pročež mu v řízení o ústavní stížnosti v souladu s ustanovením § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, náleželo postavení vedlejšího účastníka. Ústavní soud rovněž připomíná povinnost obecných soudů přihlédnout k úpravě obsažené v zákoně č. 212/2009 Sb., a to v intencích citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2050/11. X. 42. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů návrh na zrušení napadeného ustanovení zamítl a zároveň připojil interpretativní výrok zajišťující ústavně konformní vymezení okruhu účastníků řízení podle části páté občanského soudního řádu. Předseda Ústavního soudu: JUDr. Rychetský v. r. Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali k výroku II rozhodnutí pléna soudci Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek.