§ 14a Nález Ústavního soudu ze dne 15. května 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ve věci návrhu na zrušení § 7a až 7i, části § 8 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, článku II bodu 2 přechodných ustanovení zákona č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, některých ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a článku II bodu 2 zákona č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – Sazba daně darovací u bezúplatně nabytých povolenek

§ 14a Sazba daně darovací u bezúplatně nabytých povolenek Sazba daně darovací u bezúplatně nabytých povolenek činí 32 %.“ Ustanovení § 20 odst. 1 písm. a): Slova „s výjimkou bezúplatně nabytých povolenek“. Ustanovení § 20 odst. 15: „(15) Od daně darovací je osvobozeno nabytí takového počtu bezúplatně nabytých povolenek, které odpovídá poměru průměrného množství vyrobené elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla k celkovému množství vyrobené elektřiny v letech 2005 a 2006.“ Ustanovení § 21 odst. 9: „(9) V případě bezúplatně nabytých povolenek je poplatník povinen podat místně příslušnému správci daně daňové přiznání k dani darovací do 31. března příslušného kalendářního roku. Součástí tohoto daňového přiznání je informace poplatníka o podílu výroby elektřiny a podílu výroby tepla na celkových emisích skleníkových plynů za kalendářní rok 2005 a následující roky.“ 29. Napadená ustanovení zákona č. 346/2010 Sb. Ustanovení článku II bodu 2: „2. Osvobození podle § 4 odst. 1 písm. e) nebo § 19 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se naposledy použije za zdaňovací období, které započalo v roce 2010.“ V. 30. Návrh na zrušení ustanovení § 7a až 7i, § 8 v části „s výjimkou kontroly odvodu a jeho správy“ zákona č. 180/2005 Sb., ustanovení čl. II bodu 2 přechodných ustanovení zákona č. 402/2010 Sb., ustanovení § 6 odst. 8, § 7a, § 14a, § 20 odst. 1 písm. a) v části „s výjimkou bezúplatně nabytých povolenek“, § 20 odst. 15, § 21 odst. 9 zákona č. 357/1992 Sb. a článku II bodu 2 zákona č. 346/2010 Sb. byl podán skupinou dvaceti senátorů Senátu Parlamentu České republiky, tedy v souladu s podmínkami obsaženými v ustanovení § 64 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. V předmětné věci lze tudíž konstatovat naplnění podmínek aktivní legitimace na straně navrhovatelů. VI. 31. Ústavní soud je v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., v řízení o kontrole zákonů nebo jiných právních předpisů povinen posoudit, zda napadený právní předpis byl přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem. 32. Z příslušných internetových stránek Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky bylo zjištěno, že návrh zákona č. 180/2005 Sb. vláda předložila Poslanecké sněmovně dne 13. 11. 2003. Návrh zákona byl schválen dne 23. 2. 2005, v hlasování č. 513 bylo pro návrh zákona z přítomných 166 poslanců 103 a 44 bylo proti. Návrh zákona byl postoupen Senátu, který ho projednal dne 31. 3. 2005 a usnesením č. 98 návrh schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Zákon nebyl prezidentem republiky v zákonné lhůtě podepsán. Schválený zákon byl doručen k podpisu předsedovi vlády dne 2. 5. 2005. Zákon byl vyhlášen dne 5. 5. 2005 ve Sbírce zákonů v částce 66 pod číslem 180/2005 Sb. 33. Návrh zákona č. 402/2010 Sb., kterým byly novelizovány mimo jiné zákon č. 180/2005 Sb. a zákon č. 357/1992 Sb., vláda předložila Poslanecké sněmovně dne 14. 10. 2010. Návrh zákona byl schválen dne 9. 11. 2010, v hlasování č. 140 bylo pro návrh zákona z přítomných 159 poslanců 123 a 12 bylo proti. Návrh zákona byl postoupen Senátu, který ho projednal dne 8. 12. 2010. Senát k tomuto návrhu zákona nepřijal žádné usnesení. Zákon byl podepsán prezidentem republiky dne 15. 12. 2010 a vyhlášen dne 28. 12. 2010 ve Sbírce zákonů v částce 144 pod číslem 402/2010 Sb. 34. Zákon č. 346/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 586/1992 Sb., vláda předložila Poslanecké sněmovně dne 29. 10. 2010, předseda sněmovny vyhlásil na návrh vlády stav legislativní nouze. Návrh zákona byl projednán ve zkráceném jednání a byl schválen dne 2. 11. 2010 usnesením č. 119. Návrh zákona byl postoupen dne 3. 11. 2010 Senátu, který ho dne 12. 11. 2010 projednal a schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Zákon byl podepsán prezidentem republiky dne 23. 11. 2010 a vyhlášen dne 8. 12. 2010. ve Sbírce zákonů v částce 127 pod číslem 346/2010 Sb. 35. Navrhovatelé uvádějí, že zákon č. 346/2010 Sb. byl projednán v režimu legislativní nouze, což legislativní proces diskvalifikuje. Sněmovní většina odůvodnila přiléhavost stavu legislativní nouze poukazem na § 99 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění zákona č. 359/2004 Sb., tím, že „státu hrozí značné hospodářské škody“. Předpoklad, že by existence platného zákona mohla být příčinou bezprostřední rozsáhlé škody, však dle navrhovatelů zjevně pojmově vybočuje z režimu legislativní nouze, pro jejíž vyhlášení nebyly dány podmínky. Navrhovatelé dále upozorňují na extrémní zkrácení zákonných lhůt k projednání mezi čteními v Poslanecké sněmovně, legislativní proces poskytl tedy poslancům podmínky na samé hranici možnosti předlohu věcně projednat. Stejně tak, přestože jde nesporně o vládní iniciativu, byla ignorována pravidla vládní legislativy a věc byla předložena bez projednání Legislativní radou vlády. 36. Ve vztahu k námitce protiústavních vad legislativního procesu na půdě Poslanecké sněmovny je nutno poukázat na závěry nálezů sp. zn. Pl. ÚS 55/10 ze dne 1. 3. 2011 (80/2011 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 53/10 (viz výše), které nekonstruují schvalovací proceduru v režimu legislativní nouze jako per se postup protiústavní, nýbrž zdůrazňují celkový kontext projednávání napadené předlohy. Derogační pravomoc Ústavního soudu nenastupuje automaticky (objektivně) při jakýchkoliv pochybnostech o důvodnosti stavu legislativní nouze, nýbrž toliko za situace, kdy je materiálně dotčeno jádro demokratické parlamentní diskuse, což lze posuzovat toliko v relaci k postojům samotných aktérů parlamentní (sněmovní) rozpravy. Zatímco v návrzích sp. zn. Pl. ÚS 55/10 a sp. zn. Pl. ÚS 53/10 menšina poslanců (politická opozice) namítala absenci dostatečného prostoru pro právní a politickou rozpravu, tedy nemožnost ovlivnit rozhodnutí většiny eventuálními přesvědčivými menšinovými argumenty, ve vztahu k předloze posléze vyhlášené jako zákon č. 346/2010 Sb. politická opozice (skupina poslanců) tuto námitku nevznesla a návrh Ústavnímu soudu nepodala, ačkoliv ve vztahu k jiným zákonům tak učinila. Z uvedeného lze učinit jediný závěr, a to, že v případě materie projednávané v příslušném tisku nepovažuje proběhlou parlamentní rozpravu v režimu legislativní nouze ve výsledku za deficitní s poukazem na eventuální nepřípustné omezení parlamentních práv politické menšiny. Smyslem ústavní funkce parlamentní opozice totiž není vždy a za každých okolností zastávat postoj odlišný od vládní většiny a ani od ní nelze požadovat, aby svůj názor na projednávanou materii v průběhu času, tváří v tvář realitě, neměnila. Úkolem Ústavního soudu pak není – na základě podnětu členů jiné parlamentní komory – poskytovat ochranu právům parlamentní menšiny, která sama – ve vztahu ke konkrétní materii – nepovažuje výsledek projednávání uvedené předlohy na půdě Poslanecké sněmovny za protiústavní. 37. Ze stenozáznamu z prvního dne 25. schůze Senátu dne 12. listopadu 2010 plyne, že předseda vlády dopisem ze dne 27. října 2010 požádal jménem vlády Senát, aby projednal návrh zákona dle senátního tisku č. 366 (návrh zákona, kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb.) v tzv. zkráceném jednání, a to podle § 118 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění zákona č. 172/2004 Sb. Podle tohoto ustanovení ve zkráceném jednání může Senát projednat návrh zákona postoupený Poslaneckou sněmovnou, jestliže byl tento návrh projednán v Poslanecké sněmovně ve zkráceném jednání podle zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, a jestliže vláda o to požádala. Návrh podle § 118 odst. 1 jednacího řádu Senátu byl schválen: registrováno 78, kvorum 40, pro 43, proti 34. Výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 55/10 ze dne 1. 3. 2011 (80/2011 Sb.) v bodu 104 odůvodnění zdůraznil, že Ústavní soud v předmětné věci sp. zn. Pl. ÚS 55/10 rozhodoval o návrhu, kterým se skupina opozičních poslanců domáhala zrušení napadeného zákona bezprostředně po jeho přijetí z důvodu, že byla zkrácena na svých ústavně garantovaných právech v rámci legislativního procesu. „Jiná situace by však nastala, pokud by skupina poslanců podala obdobný návrh s delším časovým odstupem, tj. až po několika měsících nebo i dokonce letech po přijetí zákona. Takovýto časový odstup by bylo možné posuzovat jako (dodatečný, mlčky daný) souhlas dotčených poslanců s postupem parlamentní většiny. Současně by takový postup již neumožňoval reálnou ochranu porušených práv dotčených poslanců, neboť Parlament by o návrhu zákona rozhodoval za změněných okolností, případně v jiném poměru sil v jeho komorách.“ Nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10 pak dále k otázce pochybností o složení Senátu v době mezi volbami a první schůzí Senátu jasně konstatoval, že Senát zasedá v obměněném složení od své první schůze (§ 24 odst. 2 a § 26 jednacího řádu Senátu), kterou se zároveň začíná jeho funkční období [srov. usnesení ze dne 1. března 2011 sp. zn. Pl. ÚS 47/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Až do tohoto dne trvá jeho dosavadní funkční období, a tedy zasedá ve svém dosavadním složení, což ale nemá vliv na trvání mandátu dosluhujících senátorů. Těm totiž bez ohledu na datum následující první schůze zaniká mandát již uplynutím jejich volebního období ve smyslu čl. 25 písm. b) Ústavy (viz bod 138 citovaného nálezu). V tomto ohledu má Ústavní soud za zřejmé, že návrh v nyní projednávané věci nemůže uspět v té části, v níž zpochybňuje legislativní proceduru ve vztahu k senátnímu tisku č. 366. Ke schválení předlohy Senátem podle zjištění Ústavního soudu došlo dne 12. 11. 2010, k vyhlášení zákona č. 346/2010 Sb. dne 8. 12. 2010. K podání návrhu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 došlo až dne 11. 3. 2011, kdy byl návrh doručen Ústavnímu soudu. Tuto situaci Ústavní soud hodnotí jako „odstup několika měsíců“ ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 53/10 (viz výše), kdy již nelze poskytnout ochranu právům menšiny zákonodárců (senátorů) prostřednictvím derogace zákona. Ve věci nebyla zjištěna objektivní překážka na straně navrhovatele, která by mu znemožňovala podat návrh bez zbytečného odkladu po projednání a vyhlášení napadeného zákona podobně, jak učinila skupina poslanců ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 53/10 a sp. zn. Pl. ÚS 55/10 (viz výše). V nich byly podány návrhy s argumentací vztahující se ke zneužití institutu legislativní nouze již 9. 12. 2010, ačkoliv napadené zákony byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů teprve dne 8. 12. 2010. Ke stejnému datu byl vyhlášen v částce 127 Sbírky zákonů i zákon č. 346/2010 Sb. 38. Nad rámec uvedeného je zřejmé, že je významně dotčena i další mez stanovená v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/10, a to otázka politického poměru sil v komorách Parlamentu a jeho změna. Pokud Ústavní soud neshledal ani v minulosti protiústavnost v otázce složení Senátu v mezidobí po volbách a první schůzí Senátu (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10), je nutno konstatovat, že by do svých dalších případných úvah musel Ústavní soud eventuálně zahrnout i právě odlišné složení (včetně politického poměru sil) Senátu v době podání návrhu. Konečně by musel vážit i odlišnou roli Senátu (a institutu zkráceného jednání) v legislativním procesu v poměru k Poslanecké sněmovně (a institutu legislativní nouze), v níž se odehrává základní politický střet mezi vládní většinou a opozicí a která má de constitutione lata v legislativním procesu poslední slovo (čl. 47 Ústavy, rovněž čl. 50 odst. 2 Ústavy). Odlišnost nyní předložené věci plyne i ze skutečnosti, že navrhovatelé ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 53/10 a sp. zn. Pl. ÚS 55/10, tedy institutem legislativní nouze primárně dotčená skupina opozičních poslanců, sami na základě své ústavně-politické úvahy návrh na zrušení zákona č. 346/2010 Sb. nepodali, ač k tomu měli příležitost, kterou v obdobných případech (shora citovaných) využili. Pokud zákonodárná procedura v obou komorách Parlamentu má především umožnit osobám na ní zúčastněným „reálné posouzení a projednání předlohy parlamentem“ [nález ze dne 31. ledna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 24/07, část X/a (N 26/48 SbNU 303; 88/2008 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011, bod 106], nebylo v řízení zjištěno, že by aplikace § 118 odst. 1 jednacího řádu Senátu naplnění tohoto požadavku vyloučila. 39. Ústavní soud konstatuje, že k přijetí a vydání právních předpisů, které jsou předmětem přezkumu, došlo v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. VII. 40. Návrh není, pokud jde o tvrzenou protiústavnost obsahu napadených ustanovení, důvodný. 41. S ohledem na strukturu námitek navrhovatelů a obsah napadených zákonných ustanovení rozdělil Ústavní soud předmět svého přezkumu na tři části. V první řadě se jedná o otázku ústavnosti zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření (novelizace zákona č. 180/2005 Sb. zákonem č. 402/2010 Sb. a přechodné ustanovení zákona č. 402/2010 Sb.), v druhé řadě jde o přezkum ústavnosti uvalení daně darovací na bezúplatné nabytí povolenek (novelizace zákona č. 357/1992 Sb.) a konečně článek II bod 2 – přechodné ustanovení zákona č. 346/2010 Sb., kterým se do budoucna ruší osvobození od daně z příjmů podle § 4 odst. 1 písm. e) nebo § 19 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb. (příjmy z provozu solárních zařízení). VIII. 42. Předmětem odvodu za elektřinu ze slunečního záření je ve smyslu § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění zákona č. 402/2010 Sb., elektřina vyrobená ze slunečního záření v období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013 v zařízení uvedeném do provozu v období od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2010. 43. Ústavní soud vzal za prokázaná jak navrhovateli, tak i orgány státní správy nerozporovaná východiska situace, která vedla k novelizaci zákona č. 180/2005 Sb., zákona č. 357/1992 Sb. a zákona č. 586/1992 Sb. Jednalo se o stav, kdy rychlý rozvoj výroby energie z OZE způsobil růst výše nákladů na její financování, což vedlo k přehodnocení dosavadního postoje státu k veřejné podpoře výroby energie z OZE. Dle stanoviska vlády byl tento postup zcela legitimní a učiněný ve veřejném zájmu z důvodu odvrácení sociálně-ekonomických dopadů při současném zachování všech práv a garancí plynoucích investorům do zařízení na výrobu energií z OZE na základě zákona č. 180/2005 Sb. Navrhovatelé naproti tomu tvrdí, že přijatá právní úprava je v rozporu s Ústavou zaručeným právem vlastnit majetek, zaručeným článkem 11 Listiny základních práv a svobod, v rozporu se svobodou podnikání dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod a čl. 16 Listiny základních práv Evropské unie, se základními náležitostmi demokratického a právního státu dle čl. 9 odst. 1 Ústavy, neboť všechna napadená ustanovení zákona trpí zpětnou účinností; a s ústavní zásadou rovnosti před zákonem dle čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. 44. Výše ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů je stanovena v § 6 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění zákona č. 137/2010 Sb., podle kterého ERÚ stanoví vždy na kalendářní rok dopředu výkupní ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů (dále jen „výkupní ceny“) samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů a zelené bonusy tak, aby pro zařízení uvedená do provozu po dni nabytí účinnosti tohoto zákona bylo při podpoře výkupními cenami dosaženo patnáctileté doby návratnosti investic za podmínky splnění technických a ekonomických parametrů, kterými jsou zejména náklady na instalovanou jednotku výkonu, účinnost využití primárního obsahu energie v obnovitelném zdroji a doba využití zařízení a které jsou stanoveny prováděcím právním předpisem, a současně zůstala zachována výše výnosů za jednotku elektřiny z obnovitelných zdrojů při podpoře výkupními cenami po dobu 15 let od roku uvedení zařízení do provozu jako minimální se zohledněním indexu cen průmyslových výrobců. Pro zařízení uvedená do provozu před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona má být po dobu 15 let zachována minimální výše výkupních cen stanovených pro rok 2005 podle dosavadních právních předpisů se zohledněním indexu cen průmyslových výrobců. Při stanovení výkupních cen a zelených bonusů ERÚ vychází z odlišných nákladů na pořízení, připojení a provoz jednotlivých druhů zařízení včetně jejich časového vývoje. Výkupní ceny stanovené ERÚ pro následující kalendářní rok přitom nesmí být nižší než 95 % hodnoty výkupních cen platných v roce, v němž se o novém stanovení rozhoduje, to neplatí pro stanovení výkupních cen pro následující kalendářní rok pro ty druhy obnovitelných zdrojů, u kterých je v roce, v němž se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let; ERÚ při stanovení výkupních cen postupuje podle odstavců 1 až 3. 45. Ústavní soud konstatuje, že jakkoli nebylo ustanovení § 6 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění zákona č. 137/2010 Sb., stanovící výši ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů novelou zákona č. 402/2010 Sb. dotčeno, je nepochybné, že v důsledku vložení nových ustanovení § 7a a následujících, kterými se zavádí odvod za elektřinu ze slunečního záření, došlo ve své podstatě ke změně výše podpory, která je provozovatelům FVE poskytována. VIII./a 46. K námitce retroaktivity napadeného ustanovení nutno konstatovat následující. Zákon č. 402/2010 Sb. nabyl účinnosti dne 1. ledna 2011. Novelizované ustanovení § 7a odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. explicitně stanovuje předmět odvodu, kterým je „elektřina vyrobená ze slunečního záření v období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013“. Z hlediska dosavadních ústavních mezí daňové legislativy vyložené Ústavním soudem se přísně vzato nejedná o retroaktivitu v žádném slova smyslu. Např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/08 ze dne 12. 7. 2011 (236/2011 Sb.) – bod 15 – byla vyložena vazba účinnosti právního předpisu na zdaňovací období. O retroaktivitu, a to retroaktivitu nepravou, šlo ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/08 s ohledem na skutečnost, že zákon nabyl účinnosti v průběhu zdaňovacího období, k němuž se zakotvená daňová povinnost vázala. V nyní předložené věci je však zřejmé, že zdaňovací období, resp. období, v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu, s účinností právního předpisu teprve počíná, tedy že předmětem odvodu vůbec není elektřina vyrobená před účinností zákona. 47. Ústavní soud však zároveň musel vzít v úvahu specifickou problematiku regulovaného trhu s elektřinou z obnovitelných zdrojů, a zvláště garance, které obsahuje § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. Protože je zřejmá zvláštní vazba odvodu dle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. na celkový systém podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, bylo nutno posoudit otázku eventuální retroaktivity právní úpravy z hlediska patnáctileté doby trvání garancí ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona č. 180/2005 Sb. 48. V tomto ohledu Ústavní soud konstatuje, že ustanovení § 7a až 7i napadeného zákona působí v zásadě účinky nepravé retroaktivity, neboť v jejich důsledku do budoucna dochází právě o částku představovanou výší odvodu ke snížení podpory výrobcům, jimž patnáctiletá doba garancí dle § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. počala plynout před účinností zákona č. 402/2010 Sb. 49. Za těchto specifických podmínek Ústavní soud projednal námitky navrhovatelů ve světle svých právních závěrů k otázkám nepravé retroaktivity, a to právě s ohledem na vložení období dle § 7a do období plynoucího z § 6 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona č. 180/2005 Sb. 50. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně vymezil obsahy pojmů pravé a nepravé retroaktivity (zpětné účinnosti) právních norem [srov. zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), na jehož podrobné odůvodnění lze v této souvislosti odkázat a jehož části obsáhle citují i navrhovatelé, dále též nález ze dne 12. března 2002 sp. zn. Pl. ÚS 33/01 (N 28/25 SbNU 215, 145/2002 Sb.)]. O pravou retroaktivitu se jedná v případě, že právní norma působí vznik právních vztahů před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila, nebo pokud dochází ke změně právních vztahů vzniklých podle staré právní úpravy, a to ještě před účinností nového zákona (srov. Tichý, L. K časové působnosti novely občanského zákoníku. Právník, č. 12, 1984, s. 1104, Procházka, A. Základy práva intertemporálního se zřetelem k § 5 obč. zák., Brno, 1928, s. 70, Tilsch, E. Občanské právo. Obecná část. Praha, 1925, s. 75). V případě nepravé retroaktivity sice nový zákon nezakládá právní následky pro minulost, v minulosti nastalé skutečnosti však právně kvalifikuje jako podmínku budoucího právního následku nebo pro budoucnost modifikuje právní následky založené podle dřívějších předpisů (srov. Procházka, A. Retroaktivita zákonů. in Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno, 1934, s. 800, Tilsch, E. Občanské právo. Obecná část. Praha, 1925, s. 78). 51. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 (119/2011 Sb. – disentující soudci Balík, Janů, Kůrka a Lastovecká), Ústava neobsahuje explicitní zákaz retroaktivity právních norem pro všechny oblasti práva, ten však vyplývá ze zásady právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, k jehož znakům patří i princip právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo [srov. nález ze dne 8. června 1995 sp. zn. IV. ÚS 215/94 (N 30/3 SbNU 227), nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 10. prosince 1992 sp. zn. Pl. ÚS 78/92 (nález č. 15 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, Praha: Linde Praha, a. s., 2011, str. 92)]. Tento zákaz se zásadně vztahuje pouze na případy pravé retroaktivity, nikoliv retroaktivity nepravé. Posléze uvedený typ retroaktivity je naopak obecně přípustný. Obsahem tohoto zákazu jako ústavního principu zároveň není vyloučení jakéhokoliv zpětného působení právní normy, nýbrž pouze takového, jež současně představuje zásah do principů ochrany důvěry v právo, právní jistoty, resp. nabytých práv [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (viz výše), nález ze dne 13. března 2001 sp. zn. Pl. ÚS 51/2000 (N 42/21 SbNU 369, 128/2001 Sb.), nález ze dne 6. února 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279, 84/2007 Sb.)]. Jen v takovémto případě je právní norma v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy. Na úrovni ústavního pořádku lze toto východisko zároveň znázornit i na znění čl. 40 odst. 6 Listiny, jenž pravou retroaktivitu ve prospěch jednotlivce dokonce výslovně připouští. Podle tohoto ustanovení se za předpokladu rozdílných trestněprávních úprav v době spáchání skutku a v době rozhodování o něm posuzuje tento skutek podle právní úpravy, jež je pro pachatele výhodnější. 52. Uvedené zásady představují rovněž kritérium pro případné připuštění výjimek ze zákazu pravé retroaktivity, z nichž některé ve své dosavadní judikatuře konkretizoval i Ústavní soud. Např. ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (viz výše) uvedl, že o oprávněné důvěře v právo (ve stálost právního řádu) nelze uvažovat v případě, kdy právní subjekt musí, resp. musel s retroaktivní regulací počítat. Za takovou situaci označil působení právní normy stojící v příkrém rozporu se zásadními, obecně uznanými principy humanity a morálky. Odkázal ale i na právní názor, že „zpětnou působnost zákona na občanskoprávní poměry by bylo možno odůvodnit též veřejným pořádkem (ordre public), především jestliže by byly dotčeny předpisy absolutně kogentní, jež byly vydány v důsledku určité mezní situace přerodu hodnot ve společnosti (L. Tichý, op. cit., s. 1102)“. Za jiný příklad přípustnosti pravé retroaktivity označil neaplikování právního předpisu na skutečnosti, jež nastaly v době jeho účinnosti, pokud Ústavní soud konstatoval rozpor takovéhoto právního předpisu s ústavním pořádkem a aplikace tohoto právního předpisu ve vertikálním právním vztahu, tedy právním vztahu mezi státem a jednotlivcem, příp. výjimečně ve vztazích horizontálních, by vedla k porušení základního práva jednotlivce [srov. nález ze dne 18. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 1777/07 (N 228/47 SbNU 983, bod 19), nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb., body 53 a 54)]. 53. Zatímco pravá retroaktivita právní normy je přípustná pouze výjimečně, v případě retroaktivity nepravé lze konstatovat její obecnou přípustnost. V tomto případě připouští právní teorie naopak výjimky, kdy nepravá retroaktivita právě s ohledem na princip ochrany důvěry v právo přípustná není. O takovouto situaci se jedná v případě, že „je tím zasaženo do důvěry ve skutkovou podstatu a význam zákonodárných přání pro veřejnost nepřevyšuje, resp. nedosahuje zájem jednotlivce na další existenci dosavadního práva“ (Pieroth, B. Rückwirkung und Übergangsrecht. Verfassungsrechtliche Maßstäbe für intertemporale Gesetzgebung, Berlin, 1981, s. 380–381, srov. dále rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 19. prosince 1961 sp. zn. 2 BvR 1/60; BVerfGE 13, 274, 278). Tento názor se promítá i do ustálené judikatury Spolkového ústavního soudu, podle kterého je nepravá retroaktivita v souladu se zásadou ochrany důvěry v právo tehdy, pokud je vhodná a potřebná k dosažení zákonem sledovaného cíle a při celkovém poměřování „zklamané“ důvěry a významu a naléhavosti důvodů právní změny bude zachována hranice únosnosti (srov. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 7. července 2010 sp. zn. 2 BvL 14/02, bod 58). 54. V souvislosti s otázkou přípustnosti nepravé retroaktivity je nezbytné zmínit i pojem legitimního očekávání, jehož relevantní podstatou je majetkový zájem, který spadá pod ochranu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (viz výše), nález ze dne 1. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb., body 80 a násl.)]. Toto ustanovení stanoví právo každého pokojně užívat svůj majetek. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je přitom pojem „majetek“ obsažený v tomto ustanovení třeba vykládat tak, že má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva (rozsudek ze dne 22. června 2004 ve věci stížnosti č. 31443/96 – Broniowski proti Polsku, bod 129). Může zahrnovat jak „existující majetek“, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším „legitimní očekávání“ dosáhnout určitého užívání vlastnického práva. Ústavní soud k tomuto principu v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva uvedl, že „z ní zřetelně vystupuje pojetí ochrany legitimního očekávání jako majetkového nároku, který byl již individualizován právním aktem, a nebo je individualizovatelný přímo na základě právní úpravy“ [nález ze dne 8. března 2006 sp. zn. Pl. ÚS 50/04 (N 50/40 SbNU 443, 154/2006 Sb.), též nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02]. K porušení čl. 1 Dodatkového protokolu může přitom dojít i ze strany zákonodárce, pokud by změnou zákona došlo ke znemožnění nabytí majetku, k němuž určitým subjektům svědčilo legitimní očekávání (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02). 55. Ústavní soud nakonec připomíná své závěry obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (viz výše), podle něhož je zrušení staré a přijetí nové právní úpravy nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo, k němuž však dochází v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva nebo svobody. Rozhodnutí zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staré a nové právní úpravy ale není z ústavního hlediska věcí nahodilou nebo věcí libovůle, nýbrž věcí zvažování v kolizi stojících hodnot. K závěru o druhu legislativního řešení časového střetu právních úprav by tak mělo vést posuzování uvedeného konfliktu hodnot hlediskem proporcionality s ohledem na intertemporalitu. Proprocionalitu lze charakterizovat tak, že vyšší stupeň intenzity veřejného zájmu, resp. ochrany základních lidských práv a svobod, odůvodňuje vyšší míru zásahu do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo novou právní regulací. Omezení základního práva přitom musí ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit jeho podstatu a smysl. Při posouzení způsobu legislativního řešení uvedeného časového střetu tak sehrává svou roli nejen míra odlišnosti staré a nové právní úpravy, nýbrž i další skutečnosti, jako společenská naléhavost zavedení posléze uvedené právní úpravy. 56. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud v zásadě dospěl k závěru o nepravé retroaktivitě ustanovení § 7a až 7i, § 8 v části „s výjimkou kontroly odvodu a jeho správy“ zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění zákona č. 402/2010 Sb., a ustanovení čl. II bodu 2 přechodných ustanovení zákona 402/2010 Sb., musel se rovněž vypořádat s otázkou její přípustnosti. Ačkoliv je totiž nepravá retroaktivita zásadně přípustná, nelze apriorně vyloučit, že s ohledem na princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo převáží zájem jednotlivce na dalším trvání existující právní úpravy nad zákonodárcem vyjádřeným veřejným zájmem na její změně. Ústavní soud musel tedy posoudit, zda na straně dotčených provozovatelů FVE není dán takový ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní zákonem stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad veřejným zájmem na jejím snížení. Takovýto zájem provozovatelů FVE v dané věci Ústavní soud z níže uvedených důvodů neshledal. VIII./b 57. Ústavní soud předesílá, že se pro celkové pochopení problematiky využívání energie z fotovoltaických zařízení v ostatních zemích Evropské unie, USA i Číně seznámil se zprávou Renewables Global Status Report (GSR) vydanou na žádost OSN organizací REN21 (Renewable Energy Policy Network for 21st century, www.ren21.net). Tato organizace vydává od roku 2005 hodnotící zprávy jako výsledek úsilí komplexně zachytit celkovou světovou situaci týkající se energie z obnovitelných zdrojů. Poslední zpráva je z roku 2011 a byla publikována v srpnu 2011 (viz http://www.ren21.net/REN21Activities/Publications/GlobalStatusReport/tabid/5434/Default.aspx). Jedná se o celosvětově nejkomplexnější zprávu, která shrnuje výsledky dostupných statistických údajů, zpráv a odborných sdělení vládních, nevládních a mezinárodních institucí a průmyslových asociací. Dle této poslední výroční zprávy zažil fotovoltaický průmysl mimořádný rok, kdy se celosvětová výroba a trhy více než zdvojnásobily oproti roku 2010. Odhaduje se, že celkově se celosvětově jednalo o zvýšení výkonu o 17 GW (ve srovnání s méně než 7,3 GW v roce 2009), čímž celková výše dosáhla asi 40 GW, což je sedmkrát více oproti výkonu před pěti roky. Zpráva rovněž upozorňuje na to, že některé z existujících zvýhodněných tarifních politik (FIT, feed-in-tariffs) ve světě jsou v současné době předmětem přehodnocení. Zejména mnoho zemí přepracovává solární fotovoltaické tarifní politiky, aby zmírnily prudký růst počtu zařízení, který v mnoha případech daleko překročil očekávání v důsledku bezprecedentního snížení cen v solární fotovoltaice (ceně panelů) v letech 2009–2010. Jak Ústavní soud zjistil, ze sledované skupiny zemí (Slovensko, Spolková republika Německo, Itálie, Rakousko, Polsko, Bulharsko a Španělsko) žádná nepřistoupila zpětně ke změně podmínek podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, nicméně judikatura ústavních a nejvyšších soudů výše jmenovaných států, jak bude dále uvedeno, se již vyjádřila k podmínkám, za kterých nelze trvat na požadavku neměnnosti právní úpravy ohledně právních vztahů již trvajících. 58. Například Spolkový ústavní soud ve věci ústavnosti zákona o obnovitelných zdrojích energie v usnesení sp. zn. 1 BvQ 28/10 ze dne 23. 9. 2010 uvedl, že nepravá retroaktivita znamená, že platnost právních skutečností, vznik právních vztahů a jejich právní následky, k nimž došlo před účinností nového zákona, se posoudí podle práva dřívějšího. Pokud však trvá dříve vzniklý právní vztah i nadále, posoudí se ode dne účinnosti nového zákona podle tohoto nového zákona i právní následky dotčeného právního vztahu, vzniklé po účinnosti nového zákona. Limity ústavněprávní přípustnosti nepravé retroaktivity jsou překročeny až tehdy, pokud by zákonodárcem zvolená nepravá retroaktivita byla nevhodná nebo nepotřebná k dosažení účelu zákona nebo pokud by trvalé zájmy dotčených osob převážily nad zákonodárcovými důvody pro legislativní změny. Všeobecné očekávání občanů, že platné právo zůstane nezměněno, totiž není ústavněprávně chráněno. V usnesení sp. zn. 1 BvR 3076/08 ze dne 18. 2. 2008 (BVerfGE 122, 374 ff) pak Spolkový ústavní soud konstatoval, že ustanovení § 19 EEG 2009 sice má retroaktivní účinky, neboť se vztahuje i na bioenergetická zařízení uvedená do provozu před nabytím účinnosti zákona (tj. před 1. 1. 2009), nicméně stěžovatelka nemohla důvěřovat trvalé neměnné existenci § 3 odst. 2 EEG 2004. Ostatně § 19 odst. 1 EEG 2009 sleduje legitimní cíl v zabránění zbytečně vysoké finanční zátěži pro provozovatele distribučních sítí a v konečném důsledku také odběratelů (tj. zákazníků) elektrické energie, kteří v důsledku vyrovnávacího mechanismu zakomponovaného v zákoně EEG 2009 musí platit tzv. diferenční náklady, a to právě díky rozdělení jednoho nebo vícero velkých bioenergetických zařízení na několik malých zařízení. 59. Z konstantní judikatury italského ústavního soudu, která se netýká energetické materie, vyplývá pro oblast omezení veřejných výdajů povinnost respektovat právní rámce plynoucí z práva Evropské unie, přičemž národnímu zákonodárci je dovoleno zakročit prostřednictvím redukčních opatření do výdajů, pokud to vyžaduje ekonomická situace (schodek státního účtu) s jediným omezením, kterým je jednoznačná svévole a evidentní neracionálnost prováděných změn (ex plurimus nález č. 120/2008 ze dne 14. 4. 2008). Co se týče osvobození a benefitů v oblasti daňového práva, je zcela ponechána tato úprava na zákonodárci a jeho volném poli působení v oblasti daňové legislativy, přičemž ústavněprávní přezkum se zaměřuje na evidentní svévoli (libovůli) a iracionalitu (ex plurimus nález č. 431/1997 ze dne 16. 12. 1997). 60. Rakouský ústavní soud (Verfassungsgerichtshof – VfGH) ve svém rozhodnutí sp. zn. G 6/11-6 z 16. 6. 2011 VfGH zamítl návrh na vyslovení protiústavnosti právní úpravy, která snižovala věkovou hranici pro nárok na rodinné příspěvky z 26 let na 24 let pro nezaopatřené děti (s některými daňovými implikacemi). VfGH dospěl k závěru, že v tomto směru je zákonodárci dáno široké pole úvahy a v návaznosti na svou dřívější judikaturu uvedl, že prostá důvěra v to, že současný právní stav nedozná změny, nepožívá ústavně-právní ochrany. Jak vyplývá z důvodové zprávy, byla napadená právní úprava přijata právě z rozpočtových důvodů. 61. Polský ústavní soud v rozsudku sp. zn. P 24/05 z 25. 7. 2006, v němž přezkoumával ustanovení § 9 odst. 3 energetického zákona, který zmocňoval ministra hospodářství vydat nařízení ukládající povinnost energetickým podnikům nakupovat elektřinu a teplo z nekonvenčních a obnovitelných zdrojů, uvedl: „Energetický průmysl podléhá zákonům regulovaného trhu. Přístup ke zdrojům energie má zásadní význam pro existenci společnosti a jednotlivců, stejně jako pro suverenitu a nezávislost státu, tedy pro zajištění svobod a práv osob a občanů. Vlastnictví zdrojů energie vytváří předpoklad naplnění obecného prospěchu Republiky Polsko, který je vyjádřen v čl. 1 Ústavy. Oblast managementu energie tak spojuje rozdílné ústavní hodnoty a principy, které zahrnují: svobodu ekonomické činnosti (čl. 22 Ústavy), bezpečnost občanů a princip udržitelného rozvoje státu (čl. 5 Ústavy) a ochranu prostředí (čl. 74 odst. 1 a 2 Ústavy). Napadené právní ustanovení je jedním z prvků, kterými veřejná moc vykonává vliv na energetický průmysl za účelem požadavku ekonomické efektivnosti, který musí být uveden do souladu s ústavně vyjádřenými potřebami vztahujícími se k dosažení obecného prospěchu. Jak konkrétní povaha energetického trhu jako trhu regulovaného, tak výše uvedené ústavně vyjádřené potřeby ospravedlňují omezení svobody ekonomické činnosti v tomto odvětví hospodářství.“. 62. Otázkou retroaktivity se zabýval i Nejvyšší soud Španělska, přičemž v souvislosti s právní úpravou elektrické energie z obnovitelných zdrojů, konkrétně s vládním nařízením č. 661/2007, rozhodoval hned v několika případech (147/2007 – Eolic Cat Associacio Eolica de Catalunya; 149/2007 – Nueva Generadora del Sur; 151/2007 – Consultora de Financiación Integral y Asociados y Alferglass a 152/2007 – Tarragona Power), vyhlášených shodně dne 9. prosince 2009. Obecně Nejvyšší soud Španělska v souladu s judikaturou Ústavního soudu uvádí, že princip právní jistoty nelze ztotožňovat s absolutní neměnností právní úpravy. I co se týče aplikace změn v provádění energetické politiky, je zákonodárce (stejně jako např. v případě daňové legislativy) nadán určitou mírou volného uvážení. Ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyšší soud s odkazem na zákon č. 54/1997, o elektroenergetice, (del Sector Eléctrico) připomněl, že tento opravňuje vládu k zavedení metody, kalkulace a aktualizace náhrad za obnovitelnou energii, a to na základě objektivních, transparentních a nediskriminačních kritérií. Předmětná právní úprava přitom dle Nejvyššího soudu zavazuje vládu k tomu, aby zajistila přiměřený zisk po dobu životnosti těchto instalací, přičemž zákon přiměřený zisk („reasonable profit“) definuje jako návratnost investice s ohledem na hodnotu peněz na kapitálovém trhu. Jinými slovy, vláda může v této oblasti pozměnit legislativu, jak uzná za vhodné, a to za podmínek, že instalace podrobené zvláštnímu režimu nebudou ve vztahu k návratnosti jejich investic materiálně ovlivněny (v daném případě byla doba životnosti zařízení stanovena na 25 let a přiměřený zisk na základě expertní zprávy na 7 % po odečtení daní). Nejvyšší soud přitom akceptuje argument ochrany veřejného ekonomického zájmu. V souvislosti s důsledky retroaktivní legislativy pak Nejvyšší soud judikuje, že retroaktivita jako taková za žádných okolností nevede k neplatnosti nové právní úpravy. Nicméně pokud např. zařízení podléhající pozměněné legislativě v důsledku těchto opatření utrpí ztrátu, může tato zakládat odpovědnost státu za škodu. 63. Chorvatský ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. U-I-3610/2010 ze dne 15. 12. 2010, ve kterém se zabýval paušálním snížením všech důchodů o 10 % dříve vyplácených částek, uvedl, že zákonodárci je svěřena zákonodárná moc změnit legislativní úpravu důchodového pojištění za účelem jejího přizpůsobení změněným ekonomickým a sociálním poměrům země nebo za účelem stabilizovat ji, tj. vytvořit podmínky pro dlouhodobě udržitelný důchodový systém včetně přijetí opatření zaměřených na dosažení úspor veřejných financí a stabilizaci výdajů státního rozpočtu. Právo na důchod neznamená právo na určitou výši důchodu. Možná ztráta určité části (procenta) důchodu nebo jiné důchodové dávky pobírané do té doby, které mohou být důsledkem legislativních opatření nově určujících dřívější práva důchodového pojištění, také neznamená a priori přerušení podstaty práva na důchod po dobu, po kterou je možná ztráta určité části dřívějšího důchodové dávky výsledkem obecného nového vymezení a je proporcionální z hlediska svých účinků. 64. Z relevantní judikatury Nejvyššího soudu USA k předmětné problematice lze upozornit na nejdůležitější rozhodnutí, za něž jsou považovány věci United States v. Darusmont a United States v. Carlton. V rozhodnutí United States v Darusmont 449 U.S. 292 (1981), kdy přezkoumával změny zákona o dani z příjmů přijatého v říjnu 1976, které se vztahovaly na transakce učiněné po 1. lednu 1976, Nejvyšší soud USA formuloval základní princip umožňující retroaktivitu: „Zdanění není ani trest uložený daňovému poplatníkovi ani odpovědnost, kterou přijímá na smluvním základě. Je to pouze způsob rozdělení nákladů vlády mezi ty, kteří jsou v určité míře oprávněni požívat dávky, a ty, kteří musí nést zátěž. Protože žádný občan není vyjmut z tohoto závazku, jeho zpětné uložení nezbytně neporušuje pravidlo due process of law, a k napadení aktuální daně není dostatečné upozornit na to, že událost podléhající dani, tj. dosažení příjmu, předcházela zákonu.“. V oblasti retroaktivní aplikace daňové legislativy USA je nejvíce odkazováno na rozsudek United States v. Carlton z roku 1994, 512 U.S. 26 (1994). Většinové stanovisko formulovalo standard, který má být v těchto případech používán: požadavek řádného soudního procesu aplikovatelný na daňové zákony s retroaktivním účinkem je proto stejný jako ten, který se uplatňuje u retroaktivní ekonomické legislativy: „Za předpokladu, že je retroaktivní uplatnění zákona podporováno legitimním zákonným účelem prosazovaným racionálními prostředky, rozhodnutí o rozumnosti takového zákonodárství zůstává ve výlučné působnosti zákonodárné a výkonné moci ...“. VIII./c 65. Ústavní soud zejména předesílá, že na danou právní problematiku nelze nahlížet bez přihlédnutí ke konkrétní hospodářské situaci státu, za které zákonodárce přistoupil k navrhovateli napadeným restriktivním opatřením. Tyto ekonomické důvody jsou rozsáhle konstatovány ve vyjádření vlády i příslušných ministerstev, se kterými byli navrhovatelé seznámeni, Ústavní soud proto nepovažuje za nutné a potřebné je na tomto místě opětovně nad rámec uvedený v popisu návrhu rozvádět. 66. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že ekonomická situace státu, respektive důvody, které zcela nepopiratelně spočívají ve snaze státu odvrátit nepříznivé ekonomické důsledky rozhodnutí, které zákonodárce učinil za předpokladu, který již neodpovídá ekonomické realitě, nemohou samy o sobě z ústavního pohledu obhájit přijetí takové právní úpravy, která by způsobila retroaktivně zásah do práva vlastnit majetek určité skupiny subjektů. Za přistoupení dalších níže definovaných podmínek však takový postup zákonodárce za ústavně souladný považovat lze. 67. K problematice snížení míry státní podpory a legitimního očekávání se vyjádřil Ústavní soud v bodě 159 výše citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 tak, že „stanovení příspěvku ze státního rozpočtu za určitým účelem a pro určitou skupinu osob závisí vždy na tom, do jaké míry je ze strany zákonodárce shledána jeho účelnost, resp. veřejný zájem na jeho poskytování. To platí obzvlášť v případě, kdy se jedná o příspěvek, jehož poskytování je pouze beneficiem ze strany zákonodárce, aniž by s ním současně bylo spojeno naplňování určitého základního práva nebo svobody. Dotčené subjekty přitom nemohly spoléhat na to, že postupem času zákonodárce tuto výši nepřehodnotí. Nelze přitom opomenout ani související odpovědnost vlády a Parlamentu za stav veřejných financí, s čímž souvisí i oprávnění zákonodárce přizpůsobit výdaje státního rozpočtu jeho reálným možnostem a aktuálním potřebám formou změn právní úpravy mandatorních výdajů ...“. 68. Ústavní soud v nyní projednávané věci považuje za prioritní skutečnost, že dle vyjádření Energetického regulačního úřadu a Ministerstva průmyslu a obchodu i po přijetí navrhovateli napadených ustanovení zůstává zachována podpora využití obnovitelných zdrojů energie, a to v míře, která zajistí výrobci elektřiny z OZE zákonem zakotvenou garanci výše výnosů za jednotku elektřiny při podpoře výkupními cenami po dobu 15 let a současně je garantována prostá doba návratnosti investice 15 let od uvedení zařízení do provozu. Ústavnímu soudu byly spolu s vyjádřením vlády předloženy přílohy, ze kterých vyplývá, že tyto zákonem stanovené garance výrobcům elektřiny z OZE zachovány budou. Z tohoto pohledu není relevantní argumentace navrhovatelů, která zpochybňuje tvrzení vlády ohledně návratnosti investic v době před zavedením odvodu v délce 8–9 let. Ostatně i z vyjádření navrhovatelů a jimi předloženého výpočtu odpovídajícího vyhláškám Energetického regulačního úřadu vyplývá, že pro typický projekt FVE o velikosti 1 MW byla návratnost na úrovni 13 let a zavedením odvodu se přiblížila hranici 15 let. Této skutečnosti dle navrhovatelů odpovídá i obvyklá doba splatnosti bankovních úvěrů čerpaných na výstavbu FVE, která se pohybovala v rozmezí 13–15 let. Je tedy zřejmé, že Ústavním soudem sledovaná zákonná garance patnáctileté doby návratnosti investic, ať již prosté nebo (v modelovém příkladu předloženém navrhovateli) reálné, byla dodržena. Pokud navrhovatelé hovoří o výrazně negativních ekonomických dopadech napadených opatření, je možno konstatovat, že tato jejich tvrzení nejsou z jejich strany dostatečně důkazně podložena. 69. Co však navrhovatelé kategoricky odmítají, je tvrzení vlády o zachování výše výnosů za jednotku elektřiny. Podmínka zachování výše výnosů za jednotku elektřiny z obnovitelných zdrojů při podpoře výkupními cenami po dobu 15 let od roku uvedení zařízení do provozu jako minimální se zohledněním indexu cen průmyslových výrobců je stanovena v § 6 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění zákona č. 137/2010 Sb. Navrhovatelé se domnívají, že tuto garanci přitom v podmínkách FVE nelze vnímat jako garanci výnosu ve smyslu účetní položky, jak uvádí ve svém vyjádření předseda vlády, nýbrž jako garanci výše příjmů. 70. Energetický regulační úřad předložil Ústavnímu soudu tabulku zobrazující výnosy (v podobě vnitřního výnosového procenta IRR) a prostou dobu návratnosti pro nové zdroje FVE. Z předložené tabulky Energetický regulační úřad dovodil, že i po započtení vlivu odvodu na výnosnost investice jsou dosahované IRR (vnitřní výnosové procento) nad úrovní WACC (vážené průměrné náklady na kapitál) a doby návratnosti neklesnou pod úroveň stanovené hranice patnácti let, a to bez ohledu na způsob financování u jednotlivých projektů. Výnosové procento platné pro roky 2009 až 2010 po započtení odvodu se pohybuje v závislosti na instalovaném výkonu FVE mezi 6,94 % až 10,22 %, prostá doba návratnosti pak mezi 10–12 roky. Energetický regulační úřad současně konstatuje, že skutečnost, že provedená investice není schopna vyprodukovat dostatečný cash flow v některých letech své existence pro pokrytí splátek úroků a jistiny úvěru, který je poskytnut na kratší dobu, než je doba předpokládané návratnosti, neznamená, že taková investice předpokládanou návratnost nemá – jedná se pouze o problém s cash flow, který je vyvolán různými požadavky na jeho tok v průběhu života investice, nikoliv tím, že by investice jako celek návratnost neměla. 71. Ústavní soud tedy přisvědčil závěru, že důsledkem přijetí navrhovateli napadených částí zákona č. 402/2010 Sb. je z pohledu investorů, kteří uvedli zařízení do provozu v období od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2010, toliko dočasné ovlivnění míry zisku způsobené zvýšením nákladů o nově zavedenou povinnost odvodu a z toho plynoucí prodloužení doby návratnosti jejich investice. Systém podpory a principy stanovování regulovaných cen, upravené zákonem č. 180/2005 Sb., však investorům i nadále zaručují takové podmínky, aby dosáhli prosté doby návratnosti investice 15 let. Změna se tak ve vztahu k době návratnosti promítá pouze do toho, že její dosažení bude uskutečněno v delším (avšak zákonem zachovaném) časovém horizontu, než výrobci elektřiny z OZE očekávali. Tento faktický důsledek je ale z hlediska principu právní jistoty a ochrany důvěry v právo nezbytné postavit naroveň situaci pouhého spoléhání se na to, že státní podpora využití obnovitelných zdrojů energie nebude do budoucna změněna. Takovéto důvěře ale z ústavního hlediska ochranu přiznat nelze (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 53/10, bod 160). S ohledem na tytéž výpočty předložené Energetickým regulačním úřadem je zřejmé, že otázku nejen prosté návratnosti investice (ve smyslu zákonných garancí), ale i další otázku přiměřeného zisku z podnikání na regulovaném trhu je nutno vztahovat k celkovému období předpokládané dvacetileté životnosti fotovoltaických panelů. V tomto srovnej již zmíněné závěry Nejvyššího soudu Španělska, který při posouzení vycházel z předpokládané životnosti panelů v délce 25 let. 72. Ve světle výše uvedeného Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce navrhovatelů, že v případě zavedení odvodu nebyly splněny podmínky pro aplikaci nepravé retroaktivity. Ústavní soud má totiž v nyní projednávané věci za to, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory vycházela z opodstatněných důvodů, kterými byly jednak rychlý rozvoj výroby energie z OZE působící růst výše nákladů na její financování a jednak pokles nákladů fotovoltaických instalací. Jak uvedla ve svém vyjádření k návrhu vláda, vzhledem ke skutečnosti, že právní úprava veřejné podpory výroby energie z OZE je v České republice nastavena na principu přenesení velké části financování podpory na koncového zákazníka a státní rozpočet, existovala reálná hrozba, že náklady na financování této podpory v dosavadní míře by byly ve vztahu k zákonem č. 180/2005 Sb. deklarovaným cílům zjevně nepřiměřené. Napadenými ustanoveními sledované cíle, tedy jednak odvrácení negativních sociálně-ekonomických dopadů spočívajících především v podstatném zvýšení ceny elektrické energie pro koncového spotřebitele a jednak regulace státní podpory reagující na extrémnost poklesu investičních nákladů, považuje Ústavní soud z toho pohledu za zcela legitimní. Prostředky, které byly zvoleny k dosažení tohoto cíle, se jeví jako rozumné a přiměřené, neboť jak vyplynulo z předložených podkladů, odvod z elektřiny ze slunečního záření byl stanoven tak, aby byla nadále zaručena patnáctiletá návratnost vložených investic, která je garantována zákonem. Nejedná se tedy o opatření extrémní a i nadále je výroba energie z OZE ze státního rozpočtu výrazně dotována a podporována výkupními cenami. 73. Ústavní soud se dále zabýval námitkou, zda nejsou zavedením odvodu diskriminováni výrobci solární energie, jejichž výrobny byly uvedeny do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, oproti výrobcům, kteří uvedli výrobnu do provozu ode dne účinnosti zákona č. 180/2005 Sb. či dříve, tedy od roku 2005 do 31. 12. 2008. Dle navrhovatelů je zákonem daný okruh poplatníků odvodu takto stanoven bezdůvodně, svévolně a není podložen veřejným zájmem. 74. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (viz výše), sp. zn. Pl. ÚS 36/93 (viz výše), sp. zn. Pl. ÚS 5/95 ze dne 8. 11. 1995 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 33/96 (viz výše), sp. zn. Pl. ÚS 15/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.)] vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich s chápáním rovnosti, jak ji vyjádřil Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky ve svém nálezu z 8. 10. 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (viz výše). Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky v něm pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Tento závěr vyplývá i z úpravy článků 1 až 4 zařazených pod obecná ustanovení Listiny. Ustanovení článku 1 Listiny, jehož porušení je výslovně namítáno, nelze vykládat izolovaně od dalších obecných článků 2 až 4 Listiny, ale naopak je nutno pojmout je jako jediný celek. Z úpravy těchto obecných ustanovení je zřejmé, že základní chráněné hodnoty vyjmenované v článku 3 Listiny nekoncipoval ústavodárce jako absolutní. Totéž odráží i ustanovení článku 4 Listiny, který přímo předpokládá existenci zákonem stanovených povinností a omezení, ale i článek 2 odst. 3 Listiny, v němž se předvídá možnost uložit určité povinnosti či omezení. Rovněž mezinárodní instrumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: „rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy“ [sp. zn. Pl. ÚS 36/93 (viz výše)]. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje přitom ve vyloučení libovůle. Hledisko druhé vyplývá z právního názoru vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 ze dne 7. 6. 1995 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.): „nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny ...“ [shodně nález sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (viz výše)]. Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu zakládajícího nerovnost je tedy tímto založené dotčení některého ze základních práv a svobod. 75. Určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže tedy být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Abdulaziz, Cabales a Balkandali z r. 1985, § 72; Lithgow z r. 1986, § 177 a Inze z r. 1987, § 41). V oblasti občanských a politických práv a svobod, již imanentně charakterizuje povinnost státu zdržet se zásahů do nich, existuje pro preferenční (tedy svou podstatou aktivní) zacházení s některými subjekty obecně jen minimální prostor. Naproti tomu v oblasti práv hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových, v nichž je stát začasté povinován k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce logicky mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní. Volí proto preferenční zacházení mnohem častěji. 76. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na vyjádření Energetického regulačního úřadu, který konstatoval, že na základě v rozhodné době platné právní úpravy nemohl reagovat na situaci, kdy došlo k výraznému meziročnímu poklesu měrných investičních nákladů na zřizování těchto zdrojů v důsledku snížení cen fotovoltaických panelů o více než 40 % v roce 2009 odpovídajícím snížením výkupní ceny elektřiny z těchto zdrojů, neboť na základě zákona č. 180/2005 Sb. byl oprávněn meziročně snížit výkupní cenu elektřiny pro nové zdroje pouze o 5 %. Díky tomu došlo k velmi významnému zvýhodnění nově budovaných fotovoltaických elektráren oproti ostatním druhům obnovitelných zdrojů, u kterých byla podpora stanovena optimálně. Ústavní soud ve světle výše uvedeného dospěl k závěru, že pokud zákonodárce na základě kalkulací, z nichž vyplývají snížené investiční náklady FVE v letech 2009 a 2010, přistoupil k zavedení nového právního institutu – odvodu – pouze ve vztahu k okruhu výrobců solární energie, a to pouze těch, jejichž výrobny byly uvedeny do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, nelze než mít takové kritérium za racionální a ústavně souladné. Ústavní soud nepřisvědčil navrhovatelům ani v tom, že takový zásah je zásahem nepřiměřeným (poměřováno procentuálně rozdílem mezi úsporou ceny elektrické energie pro koncového zákazníka a výší odvodu). Takto navrhovateli předložené matematické pojetí vztahu přiměřenosti mezi tvrzeným zásahem do jejich majetkových práv a zákonodárcem přijatých opatření nelze pro jejich zkreslené zjednodušení akceptovat. Ústavní soud, pokud jde o výši odvodu, respektive o stanovení hranice, nad kterou by již nebyl odvod ústavně konformní, musí opětovně konstatovat, že je nutno v obdobných fiskálních otázkách respektovat vůli zákonodárce k přijetí jím zvolených opatření, je přitom nutno trvat na splnění požadavku legitimního zákonného účelu prosazovaného racionálními prostředky a současného vyloučení evidentní svévole. K legitimitě napadenými ustanoveními sledovaného cíle a racionalitě zvolených prostředků se vyjádřil Ústavní soud již výše v bodě 72. Pokud jde o vyloučení svévole, zde posuzuje Ústavní soud míru finančního zatížení ze strany dotčených subjektů, respektive jde o posouzení, zda se nejedná o zásah do práv, který by překročil hranici, nad níž by již podrobení provozovatelů FVE dodatečnému odvodu a dalším finančním nástrojům vykročilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud poté, co vzal v úvahu skutečnost, že i po zavedení odvodu zůstane provozovatelům FVE zachována patnáctiletá doba návratnosti investic, k závěru o svévolnosti dodatečného zatížení provozovatelů FVE odvodem z elektřiny ze slunečního záření nedospěl. 77. Ústavní soud je přesvědčen, že z výše uvedených důvodů není namístě poměřovat dotčenou právní úpravu navrhovateli zmíněným třístupňovým testem proporcionality, který Ústavní soud definoval například ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.). Tato zásada totiž vychází z premisy, že k zásahu do základních práv či svobod, i když to jejich ústavní úprava nepředpokládá, může dojít v případě jejich vzájemné kolize nebo v případě kolize s jinou ústavně chráněnou hodnotou, jež nemá povahu základního práva a svobody – veřejný statek – [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 15/96 (N 99/6 SbNU 213; 280/1996 Sb.)]. V nyní projednávané věci nespatřuje Ústavní soud jako dominantní problém kolizi dvou či více základních práv či ústavně chráněných hodnot, nýbrž zpochybnění ústavnosti zákona, který nepůsobí zásah do ústavně zaručených práv a svobod, ale ve svém důsledku působí snížení státní podpory předpokládané zákonem dřívějším. Nelze přitom přisvědčit navrhovatelům, že by takto zákonem nastavená výše podpory do budoucna vylučovala jakékoli nově zákonem stanovené daňové zatížení (regulaci). Takový požadavek na neměnnost právní úpravy nemá oporu v platné právní úpravě, přičemž jak Ústavní soud výše konstatoval, jedná se v kontextu specifických podmínek nyní projednávané věci o opatření s účinky toliko nepravé retroaktivity. IX. 78. Předmětem daně darovací je ve smyslu § 6 odst. 8 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákona č. 402/2010 Sb., bezúplatné nabytí povolenek na emise skleníkových plynů v letech 2011 a 2012 pro výrobu elektřiny v zařízení, které k 1. lednu 2005 nebo později vyrábělo elektřinu na prodej třetím osobám a ve kterém probíhá z činností, na které se vztahuje obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, pouze spalování paliv (dále jen „bezúplatně nabytá povolenka“) výrobcem elektřiny. 79. Zdanění emisních povolenek je dle navrhovatelů v rozporu s komunitárním právem, které obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů upravuje ve směrnici 2003/87/ES. Z článku 10 této směrnice vyplývá pro členské státy povinnost zajistit pro období počínající dnem 1. 1. 2008 alokaci minimálně 90 % z celkového množství emisních povolenek zdarma, a to v souladu se schváleným národním alokačním plánem. Svévolným zavedením zdanění povolenek na emise skleníkových plynů učiněným v rozporu s legitimními očekáváními provozovatelů zařízení zařazených do systému obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů se tudíž protiústavně zasahuje do chráněného práva vlastnit majetek. 80. Národní alokační plán pro Českou republiku byl schválen Evropskou komisí rozhodnutím ze dne 26. 3. 2007 a byl následně přijat ve formě nařízení vlády č. 80/2008 Sb., o Národním alokačním plánu pro obchodovací období roků 2008–2012. Nařízení vlády č. 80/2008 Sb., o Národním alokačním plánu pro obchodovací období roků 2008–2012: Vláda nařizuje podle § 8 odst. 5 zákona č. 695/2004 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů a o změně některých zákonů: