§ 399 Nález Ústavního soudu ze dne 27. července 2010 ve věci návrhu na zrušení části ustanovení § 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – Aktivní legitimace navrhovatele

§ 399 Aktivní legitimace navrhovatele [...] (2) Dlužníku a insolvenčnímu správci doručí insolvenční soud předvolání na schůzi věřitelů podle odstavce 1 do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti. Dlužník je povinen zúčastnit se takové schůze osobně a zodpovědět dotazy přítomných věřitelů; jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět. [...] IV. 13. Dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Toto oprávnění je dále konkretizováno v § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož může soud u Ústavního soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. Podmínkou meritorního projednání takového návrhu je naplnění dikce čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky v tom smyslu, že se musí jednat o zákon, jehož má být při řešení věci použito, tzn. zákon nebo jeho ustanovení, jež je navrhováno ke zrušení, mají být navrhovatelem přímo aplikovány při řešení konkrétního sporu. Ústavní soud shledal tuto podmínku naplněnou, neboť navrhovatel bude posuzovat důvodnost odvolání dlužníka proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému právě z důvodu nastoupení účinků zákonné fikce zpětvzetí návrhu obsažené v napadeném ustanovení. Skutečnosti týkající se průběhu insolvenčního řízení si Ústavní soud ověřil ve spise krajského soudu KSOS 16 INS 4988/2008, dostupném v elektronické podobě na adrese https://isir.justice.cz (insolvenční rejstřík). 14. Pouze pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že závěr o oprávněnosti navrhovatele není v rozporu s názorem vysloveným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08, v němž Ústavní soud konstatoval, že týž navrhovatel nebyl k podání návrhu na zrušení části § 399 odst. 2 insolvenčního zákona aktivně legitimován (bod 22 nálezu). Citovaný právní názor vycházel z konkrétní procesní situace, kdy zrušení předmětného ustanovení nebylo zahrnuto v petitu návrhu a především kdy byla Ústavním soudem posuzována otázka, zda je vůbec v kompetenci navrhovatele o odvolání meritorně rozhodnout. Jinými slovy řečeno, pokud jde o nález sp. zn. Pl. ÚS 42/08, navrhovatel se nacházel v situaci, kdy se musel vypořádat s otázkou přípustnosti odvolání, a nikoliv s otázkou jeho důvodnosti, proto v daném okamžiku napadené ustanovení přímo neaplikoval. V nyní posuzované věci byla ovšem, jak již bylo vyloženo, situace odlišná. V. 15. V rámci řízení o návrhu na zrušení zákona či jeho části Ústavní soud zkoumá, zda byl napadený právní předpis přijat a vydán v mezích Ústavou České republiky stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Jelikož ústavnost přijetí napadené části insolvenčního zákona nebyla žádným z účastníků řízení zpochybňována, ověřil Ústavní soud ústavní konformitu legislativního procesu toliko formálně z veřejně dostupných zdrojů (http://www.psp.cz), přičemž shledal, že veškeré stanovené postupy byly při přijímání napadeného právního předpisu dodrženy. Ohledně průběhu legislativního procesu lze v plném rozsahu odkázat na rekapitulaci provedenou účastníky řízení (body 9 a 10 tohoto nálezu). VI. 16. Ustanovení § 399 odst. 2 insolvenčního zákona ukládá dlužníkovi, jemuž bylo povoleno oddlužení, povinnost zúčastnit se schůze věřitelů a zodpovědět jejich dotazy; s neomluvenou neúčastí dlužníka zákon spojuje sankci v podobě nastoupení účinků fikce zpětvzetí návrhu. V důsledku uplatnění fikce ztrácí dlužník možnost řešit úpadek oddlužením a je na něj prohlášen konkurs (§ 396 odst. 1 insolvenčního zákona). Zpětvzetí návrhu vezme insolvenční soud na vědomí usnesením (§ 394 odst. 2 insolvenčního zákona). 17. Ústavní soud se již komplexem ustanovení upravujících důsledky zmeškání schůze věřitelů dlužníkem, jemuž bylo povoleno oddlužení, zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08, publikovaném pod č. 163/2009 Sb., jehož prostřednictvím zrušil ustanovení § 394 v odstavci 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona, které vylučovalo odvolání proti usnesení, jímž bylo zpětvzetí návrhu soudem vzato na vědomí. Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že se z hlediska zachování práva insolvenčního dlužníka na spravedlivý proces jeví nezbytným, aby proti rozhodnutí soudu vydanému na základě fikce zpětvzetí návrhu dle § 399 odst. 2 insolvenčního zákona existoval opravný prostředek, a to jak za účelem nápravy zjevných přehlédnutí, která se mohou v činnosti soudu vyskytnout (omluva dlužníka je vložena do jiného spisu), tak i z důvodu možné vázanosti nastoupení účinků fikce na hodnotící úsudek insolvenčního soudu (neshledá-li insolvenční soud omluvu důvodnou). 18. Ústavní soud současně podrobil kritice konstrukci zákonné fikce obsažené v § 399 odst. 2 insolvenčního zákona: »Civilní proces spočívá mimo jiné na dvou základních zásadách - zásadě dispoziční a zásadě projednací. Úzký vzájemný vztah soukromého práva hmotného a veřejného občanského práva procesního je nejlépe vyjádřen právě zásadou dispoziční. Smyslem a účelem civilního práva procesního je poskytovat ochranu subjektivním soukromým právům, tj. veřejné občanské procesní právo slouží soukromému právu hmotnému, a pokud tento svůj úkol neplní, ztrácí svůj význam. Vzájemné funkční vazby soukromého práva hmotného, jež je postaveno na autonomii vůle účastníků soukromoprávních vztahů, a veřejného občanského práva procesního se promítají do oblasti práva procesního především prostřednictvím dispoziční zásady, která ovládá civilní proces. Dispoziční zásada představuje specifické promítnutí soukromoprávní autonomie vůle do oblasti civilního procesu. Stranám je dáno, aby svobodně, v souladu se zásadou dispoziční, nakládaly jak řízením, tak i předmětem řízení. Procesní práva, která jsou odvozena ze zásady dispoziční, jsou vyhrazena výlučně nositelům těchto práv formou dispozičních procesních úkonů; z povahy těchto dispozitivních procesních úkonů vyplývá, že nemohou být obsahem právní fikce, tj. nemůže být stanoveno, že někdo vzal návrh zpět, ačkoliv tak neučinil. Právní konstrukce fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení je v rozporu s povahou civilního procesu, což platí nejen pro civilní sporný proces, ale pro jakýkoliv druh civilního soudního řízení, tj. i pro insolvenční řízení. Dispoziční právní úkon nemůže být obsahem právní fikce, aniž by tím byla porušena zásada dispoziční, na jejímž základě je civilní proces budován, a v konečném důsledku též zásada autonomie vůle. Jak konstatoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne 12. 5. 2004 (N 70/33 SbNU 197*), „Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy. Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo jednotlivce, je pak třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této dimenzi se nejedná o pouhé prozařování jednoduchým právem, nýbrž o subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány státní moci jsou proto povinny při aplikaci jednoduchého práva současně normy tohoto práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, interpretovat rovněž tak, aby nezasáhly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle, jež garantuje také čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi.“. Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání. Proto se ve všech vyspělých právních řádech používají např. instituty domněnek výlučně při zjišťování skutkového stavu, tj. při objasňování a zjišťování rozhodných skutkových okolností. Urychlovací instituty (např. kontumační rozsudek nebo prekluzivní lhůty) se tak užívají výlučně v oblasti, na niž dopadá zásada projednací, a není možné v zájmu urychlování řízení užívat tyto prostředky pro dispozici řízením a předmětem řízení. Funkcí právní fikce není zpravděpodobnění určitých rozhodných skutečností, tím méně se fikce nemůže vztahovat na základní právo procesní strany disponovat řízením a předmětem řízení (srov. blíže Macur, J. Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b o. s. ř. Bulletin Advokacie, č. 2/2002, str. 28-36).« (bod 20 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/08). 19. Ústavní soud taktéž zdůraznil, že fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení je z ústavněprávního hlediska neakceptovatelná tím spíše, že nejde o pouhý procesní úkon, kterým účastník disponuje řízením, ale má zásadní hmotněprávní důsledky pro dlužníka i věřitele (následné prohlášení konkursu). Pouze nedostatek aktivní legitimace navrhovatele v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 42/08 zabránil Ústavnímu soudu, aby již tehdy zrušil nyní napadenou část ustanovení § 399 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. bod 22 citovaného nálezu). 20. Ústavní soud neměl žádný důvod se od výše uvedených závěrů odchýlit, proto konstatoval, že ustanovení § 399 v odstavci 2 části věty druhé za středníkem insolvenčního zákona, jež prostřednictvím fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení odnímá účastníku konkursního řízení možnost dispozice s řízením, je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, jakož i s čl. 36 odst. 1 Listiny, pročež rozhodl dle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, že se toto ustanovení ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Předseda Ústavního soudu: v z. JUDr. Wagnerová v. r. místopředseda *) pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 70, str. 197