§ 16 Vyhláška o provedení některých ustanovení zákona o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů v oblasti letectví – Účinnost

§ 16 Účinnost Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. listopadu 2010. Ministr: Mgr. Drobil v. r. Příloha č. 1 k vyhlášce č. 287/2010 Sb. K zajištění přesného a ověřitelného zjišťování a vykazování emisí skleníkových plynů a údajů o tunokilometrech podle zákona vychází zjišťování a vykazování z následujících zásad: a) úplnosti, b) konzistence, c) transparentnosti, d) pravdivosti, e) rentability nákladů a f) spolehlivosti. Základní charakteristika zásad: Úplnost: Zjišťování a vykazování za určité provozovatele letadel zahrnuje všechny emise CO2 ze všech zdrojů emisí a zdrojových toků náležejících k činnostem uvedeným v příloze č. 1 zákona. Konzistence: Zjišťované a vykazované emise a tunokilometry musí být vždy srovnatelné v čase, musí se používat stejné metodiky zjišťování a stejné soubory údajů. Metodiky zjišťování lze měnit v souladu s touto vyhláškou, pokud se tím zvýší přesnost vykazovaných údajů. Změny metodik zjišťování podléhají schválení ministerstvem a musí být náležitě zdokumentovány v souladu s touto vyhláškou. Transparentnost: Údaje, které jsou předmětem zjišťování, včetně předpokladů, odkazů, údajů o činnosti, emisních faktorů, se získávají, zaznamenávají, shromažďují, analyzují a dokumentují způsobem umožňujícím ověřovateli a ministerstvu emise znovu zjistit. Pravdivost: Je třeba zajistit, aby při zjišťování emisí a tunokilometrů nedocházelo k systematickému nadhodnocování ani podhodnocování skutečných údajů. Je-li to možné, zjistí a omezí se zdroje nejistoty. Dále je nutné dbát na to, aby byla u výpočtů emisí a tunokilometrů zajištěna co nejvyšší možná přesnost. Provozovatel poskytne přiměřené záruky toho, že výkazy zjišťovaných emisí a tunokilometrů jsou úplné. Emise se zjišťují pomocí vhodných metodik zjišťování stanovených v této vyhlášce. Veškerá měřicí nebo jiná zkušební zařízení k vykazování sledovaných údajů se vhodným způsobem používají, udržují, kalibrují a kontrolují. Elektronické tabulky a ostatní nástroje používané k uchovávání a zpracovávání zjišťovaných údajů musí být bezchybné. Výkazy emisí a tunokilometrů včetně souvisejících údajů nesmějí obsahovat závažné nepřesnosti, musí se vyhnout zkreslení při výběru a předkládání informací a musí poskytovat důvěryhodný a vyvážený přehled o emisích a tunokilometrech za daného provozovatele letadel. Rentabilita nákladů: Při výběru metodiky zjišťování se porovnávají přínosy plynoucí z vyšší přesnosti a dodatečné náklady. Proto je cílem zjišťování a vykazování emisí a tunokilometrů nejvyšší dosažitelná přesnost, pokud není technicky neproveditelná nebo nepovede k neúměrně vysokým nákladům. Vlastní metodika zjišťování logicky a jednoduše popisuje pokyny pro provozovatele, čímž se zabraňuje duplicitním činnostem a zohledňují stávající systémy používané provozovatelem letadel. Spolehlivost: Ověřený výkaz emisí a tunokilometrů musí být takový, aby se jeho uživatelé mohli spolehnout na to, že věrně popisuje to, co popisovat má, nebo to, co lze rozumně očekávat, že popisuje. Příloha č. 2 k vyhlášce č. 287/2010 Sb. 1. OMEZENÍ A ÚPLNOST Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti obsažené v této příloze se použijí pro zjišťování a vykazování emisí z činností v oblasti letectví, jak je uvedeno v příloze č. 1 zákona. Zahrnou se všechny lety uvedené v příloze č. 1 zákona uskutečněné provozovatelem letadla ve vykazovaném období. K identifikaci jednoznačného provozovatele letadla odpovědného za let se použije volací znak používaný pro účely řízení letového provozu. Volacím znakem je kód ICAO v kolonce 7 letového plánu, nebo v případě, že není k dispozici, registrační značka letadla. 2. POSTUPY PRO VÝPOČET EMISÍ CO2 Emise CO2 z činností v oblasti letectví se vypočítají pomocí tohoto vzorce: Emise CO2 = spotřeba paliva × emisní faktor 2.1 VOLBA METODIKY Provozovatel letadla v plánu zjišťování pro každý typ letadla stanoví a) jaký výpočetní vzorec bude použit (metoda A nebo metoda B), b) zdroj dat, který se používá ke stanovení údajů o doplněném palivu a palivu obsaženém v nádrži, a způsoby předávání, uchovávání a získávání těchto údajů, c) popřípadě jaká metoda se používá ke stanovení hustoty; pokud se používají srovnávací tabulky hustoty a teploty, provozovatel upřesní zdroj těchto dat. Pokud provozovatel letadla hodlá používat najatá letadla či jiné typy letadel, jež nebyly v plánu zjišťování zahrnuty v době jeho předložení ministerstvu, uvede v plánu zjišťování popis postupu, který se bude používat pro stanovení metodiky zjišťování pro tyto dodatečné typy letadel. Provozovatel letadla zajistí, aby po zvolení byla metodika zjišťování důsledně uplatňována. U písmen b) a c) může v případě, je-li to nezbytné ve zvláštních situacích, kdy například dodavatelé paliva nemohou poskytnout veškeré údaje potřebné pro určitou metodiku, vytvořit a použít seznam používaných metodik pro určitá letiště s obsahem odchylek od obecné metodiky - viz bod 5 písm. g) formuláře plánu pro zjišťování emisí uvedeného v příloze č. 4 této vyhlášky. Provozovatel zvolí metodu, která zajišťuje nejúplnější a nejvčasnější údaje ve spojení s nejnižší nejistotou, aniž by vznikly nepřiměřené náklady. 2.2 SPOTŘEBA PALIVA Spotřeba paliva je vyjádřena jako spotřebované palivo v jednotkách hmotnosti (t) během vykazovaného období. Spotřebované palivo je zjišťováno pro každý let a pro každé palivo a zahrnuje palivo spotřebované pomocným palubním zdrojem podle níže uvedených výpočetních vzorců. Doplněné palivo může být stanoveno a) na základě měření dodavatelem paliva, jak je pro každý let zdokumentováno v dodacích listech paliva nebo fakturách nebo b) pomocí palubních diagnostických systémů letadla. Údaje jsou převzaty od dodavatele paliva nebo zaznamenány v dokumentaci o hmotnosti a vyvážení, technickém deníku letadla nebo jsou provozovateli letadel přenášeny elektronicky z letadla. Palivo obsažené v nádrži lze určit pomocí palubních diagnostických systémů letadla a zaznamenat v dokumentaci o hmotnosti a vyvážení, v technickém deníku letadla nebo tyto údaje mohou být provozovateli letadel předávány elektronicky z letadla. 2.2.1 VÝPOČETNÍ VZORCE Skutečná spotřeba paliva se vypočítá pomocí jedné z těchto dvou metod: METODA A: Použije se tento vzorec: Skutečná spotřeba paliva pro každý let (v t) = množství paliva obsaženého v nádržích letadla, jakmile je dokončeno doplnění paliva pro let (v t) - množství paliva obsaženého v nádržích letadla, jakmile je dokončeno doplnění paliva pro následující let (v t) + palivo doplněné pro tento následující let (v t) Pokud nedojde k doplnění paliva pro daný let nebo následující let, stanoví se množství paliva obsaženého v nádržích letadla při zahájení pojíždění pro daný let nebo následný let. Ve výjimečném případě, kdy letadlo vykonává jiné činnosti než let, například prochází větší údržbou zahrnující vyprázdnění nádrží, po letu, při němž je monitorována spotřeba paliva, může provozovatel letadel nahradit údaje „množství paliva obsaženého v nádržích letadla, jakmile je dokončeno doplnění paliva pro následující let + palivo doplněné pro tento následující let“ údajem „množství paliva zbývajícího v nádržích na počátku následující činnosti letadla“, jak je zaznamenáno v technických denících. METODA B: Použije se tento vzorec: Skutečná spotřeba paliva pro každý let (v t) = množství paliva zbývajícího v nádržích letadla při ukončení pojíždění na konci předchozího letu (v t) + palivo doplněné pro let (v t) - množství paliva obsaženého v nádržích při ukončení pojíždění na konci letu (v t) Okamžik ukončení pojíždění lze považovat za rovnocenný okamžiku zastavení motorů. Pokud letadlo neuskutečnilo žádný let před letem, jehož spotřeba paliva je monitorována, mohou provozovatelé letadel místo údaje „množství paliva zbývajícího v nádržích letadla při ukončení pojíždění na konci předchozího letu“ uvést množství paliva zbývajícího v nádržích letadla na konci předchozí činnosti letadla, jak je zaznamenáno v technických denících. 2.2.2 POŽADAVKY NA VYČÍSLENÍ Úroveň přesnosti 1 Spotřeba paliva za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5,0 %. Úroveň přesnosti 2 Spotřeba paliva za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %. Provozovatelé letadel s průměrnými vykazovanými ročními emisemi za předchozí obchodovací období (nebo konzervativní odhad nebo předpoklad, jestliže vykazované emise nejsou k dispozici nebo je již nelze použít), které jsou rovny nejvýše 50 kilotunám fosilního CO2, použijí pro zdrojové toky jako minimum úroveň přesnosti 1. Všichni ostatní provozovatelé letadel použijí pro zdrojové toky úroveň přesnosti 2. 2.2.3 HUSTOTA PALIVA Je-li množství doplněného paliva nebo množství paliva zbývajícího v nádržích stanoveno v jednotkách objemu (v l nebo m3), provozovatel letadla převede toto množství z objemového vyjádření na hmotnostní vyjádření pomocí hodnot skutečné hustoty. Skutečnou hustotou se rozumí hustota vyjádřená jako kg/l a stanovená pro použitelnou teplotu pro konkrétní měření. Nelze-li použít palubní diagnostické systémy, je skutečnou hustotou hustota naměřená dodavatelem paliva při doplňování paliva a zaznamenaná na faktuře za palivo nebo dodacím listu paliva. Nejsou-li tyto informace k dispozici, určí se skutečná hustota z teploty paliva během doplňování uvedené dodavatelem paliva nebo stanovené pro letiště, na němž je palivo doplňováno, pomocí standardních srovnávacích tabulek hustoty a teploty. Standardní faktor hustoty 0,8 kg/l se použije pouze v případech, pokud provozovatel letadla ministerstvu uspokojivě prokáže, že skutečné hodnoty nejsou k dispozici. 2.3 EMISNÍ FAKTOR Pro každé letecké palivo se použijí tyto referenční faktory vyjádřené jako t CO2/t paliva na základě referenčních hodnot výhřevnosti a emisních faktorů. PalivoEmisní faktor (t CO2/t paliva)Letecký benzín (AvGas)3,10Tryskový benzín (Jet B)3,10Letecký petrolej (Jet A1 nebo Jet A) 3,15 Pro účely vykazování se tento přístup považuje za úroveň přesnosti 1. U alternativních paliv, pro něž nebyly stanoveny referenční hodnoty, se určí emisní faktory specifické pro jednotlivé činnosti podle § 6. V těchto případech se výhřevnost stanoví a vykáže jako informativní položka. Pokud alternativní palivo obsahuje biomasu, platí požadavky na zjišťování a vykazování obsahu biomasy. U komerčních paliv je možno emisní faktor nebo obsah uhlíku, na němž je založen, obsah biomasy a výhřevnost odvodit ze záznamů o nákupech příslušného paliva předložených dodavatelem paliva, pokud byly odvozeny na základě schválených mezinárodních norem. 3. POSTUPY V PŘÍPADĚ CHYBĚJÍCÍCH ÚDAJŮ Provozovatel letadla přijme veškerá nezbytná opatření s cílem zamezit výskytu chybějících údajů zavedením vhodných kontrolních činností, jak je stanoveno v § 14. Pokud pro let část údajů potřebných pro stanovení emisí chybí kvůli okolnostem, které jsou mimo kontrolu provozovatele letadel, a jestliže tyto údaje nelze určit pomocí alternativní metody stanovené v plánu zjišťování, může provozovatel odhadnout emise pomocí nástrojů pro provozovatele letadla s nízkými emisemi dle § 7. Množství emisí, u nichž se použije tento přístup, je uvedeno ve výkazu ročních emisí CO2. Příloha č. 3 k vyhlášce č. 287/2010 Sb. 1. OMEZENÍ A ÚPLNOST Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti obsažené v této příloze se použijí pro zjišťování a vykazování údajů o tunokilometrech z činností v oblasti letectví uvedených v příloze č. 1 zákona. Zahrnou se veškeré lety, na něž se vztahuje příloha č. 1 zákona, které provozovatel letadla uskuteční v průběhu vykazovaného období. K identifikaci jednoznačného provozovatele letadel odpovědného za let se použije volací znak používaný pro účely řízení letového provozu. Volacím znakem je kód ICAO v kolonce 7 letového plánu, nebo v případě, že není k dispozici, registrační značka letadla. 2. METODIKY VÝPOČTU ÚDAJŮ O TUNOKILOMETRECH 2.1 VÝPOČETNÍ VZOREC Provozovatelé letadel zjišťují a vykazují údaje o tunokilometrech pomocí metodiky založené na výpočtu. Výpočet údajů o tunokilometrech je založen na tomto vzorci: Tunokilometry (t km) = vzdálenost (km) * užitečné zatížení (t) 2.2 VZDÁLENOST Vzdálenost se vypočítá pomocí vzorce: Vzdálenost [km] = vzdušná vzdálenost [km] + 95 km Vzdušná vzdálenost je vymezena jako nejkratší vzdálenost mezi dvěma místy na povrchu Země, která se určí pomocí systému uvedeného v mezinárodních předpisech2). Zeměpisná šířka a zeměpisná délka letišť se převezme z údajů o poloze letiště zveřejněných v leteckých informačních příručkách v souladu s mezinárodními předpisy2) nebo ze zdroje využívajícího takovéto údaje leteckých informačních příruček. Lze použít rovněž vzdálenosti vypočítané pomocí programového vybavení nebo třetí stranou, je-li metodika výpočtu založena na výše uvedeném vzorci a údajích leteckých informačních příruček. 2.3 UŽITEČNÉ ZATÍŽENÍ Užitečné zatížení se vypočítá pomocí vzorce: Užitečné zatížení (t) = hmotnost nákladu a poštovních zásilek (t) + hmotnost cestujících a odbavených zavazadel (t) 2.3.1 HMOTNOST NÁKLADU A POŠTOVNÍCH ZÁSILEK Pro výpočet užitečného zatížení se použije skutečná nebo standardní hmotnost obsažená v dokumentaci o hmotnosti a vyvážení pro příslušné lety. Provozovatelé letadel, od nichž se nevyžaduje dokumentace o hmotnosti a vyvážení, navrhnou vhodnou metodiku pro určení hmotnosti nákladu a poštovních zásilek v plánu zjišťování ke schválení příslušným orgánem. Skutečná hmotnost nákladu a poštovních zásilek nezahrnuje vlastní hmotnost palet a kontejnerů, které netvoří užitečné zatížení, a provozní hmotnost. 2.3.2 HMOTNOST CESTUJÍCÍCH A ODBAVENÝCH ZAVAZADEL Úroveň přesnosti 1 Použije se standardní hodnota 100 kg pro každého cestujícího a jeho odbavená zavazadla. Úroveň přesnosti 2 Pro každý let se použije hmotnost cestujících a odbavených zavazadel obsažená v dokumentaci o hmotnosti a vyvážení. Příloha č. 4 k vyhlášce č. 287/2010 Sb. Příloha č. 5 k vyhlášce č. 287/2010 Sb. Příloha č. 6 k vyhlášce č. 287/2010 Sb. Příloha č. 7 k vyhlášce č. 287/2010 Sb. Příloha č. 8 k vyhlášce č. 287/2010 Sb. Příloha č. 9 k vyhlášce č. 287/2010 Sb. Příloha č. 10 k vyhlášce č. 287/2010 Sb. 1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/101/ES, ze dne 19. listopadu 2008, kterou se mění směrnice 2003/87/ES za účelem začlenění činností v oblasti letectví do systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství. Rozhodnutí Komise 2009/339/ES o změně rozhodnutí 2007/589/ES o zahrnutí pokynu pro monitorování a vykazování emisí a údajů o tunokilometrech v oblasti letectví. 2) Úmluva o mezinárodním civilním letectví zveřejněná pod č. 147/1947 Sb. 3) Příloha č. III hlava J nařízení Rady (EHS) č. 3922/91, ve znění nařízení Komise (ES) č. 859/2008 ze dne 20. srpna 2008. 4) Příloha č. 6 vyhlášky č. 12/2009 Sb., o stanovení postupu zjišťování, vykazování a ověřování množství emisí skleníkových plynů a formuláře žádosti o vydání povolení k emisím skleníkových plynů.