§ 200l Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 10. ledna 1996 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 200l odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 152/1994 Sb.

§ 200l (1) O stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení členem zastupitelstva v obci34c) rozhodne soud bez jednání usnesením, a to do sedmi dnů. (2) Účastníkem řízení je navrhovatel. (3) Proti rozhodnutí soudu nejsou přípustné opravné prostředky. 34c) § 59 zákona č. 152/1994 Sb.“. Z tohoto ustanovení plyne, že účastníkem řízení je pouze navrhovatel, kterým je však ve smyslu ustanovení § 59 zákona č. 152/1994 Sb. pouze „občan, zapsaný do seznamu voličů ve volebním okrsku, kde byl člen zastupitelstva volen, jakož i každá volební strana, která podala kandidátní listinu pro volby do tohoto zastupitelstva,“ tedy v žádném případě osoba, o jejíchž právech a povinnostech má být v řízení jednáno. Protože jde o řízení výlučně na návrh, nelze zde uplatnit ustanovení § 94 o.s.ř., podle kterého jsou v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, účastníky i ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, a jestliže někdo z těch, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, se neúčastní řízení od jeho zahájení, vydá soud, jakmile se o něm dozví, usnesení, jímž jej přibere do řízení jako účastníka. Ustanovení § 59 zákona č. 152/1994 Sb. oprávněně chrání zájem voličů na správném provádění voleb a zvolení těch, kteří splňují předpoklady stanovené ústavními a zákonnými předpisy. Zákonodárce však ve svém procesním zajištění tohoto demokratického práva přehlíží, že ve volbách do obecních zastupitelstev nejde jen o práva voličů a volebních stran, nýbrž též o práva kandidátů na členy zastupitelstva a o práva zvolených kandidátů, která vyplývají z práva ucházet se za rovných podmínek o volené funkce a v případě zvolení tyto funkce bez překážek vykonávat. Ústavní soud tak shledal, že novela o.s.ř. v podobě zákona č. 152/1994 Sb. porušuje ústavní ustanovení v několika směrech. Předně je ustanovení § 200l odst. 2 v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, když výraz „jeho věc“ je nutno vykládat tak, že Listina požaduje, aby každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, měl možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se k všem prováděným důkazům a aby soud o „jeho věci“ jednal v jeho přítomnosti a veřejně, pokud zákon ve smyslu ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy nestanoví výjimku, což je však možné jen u zásady ústnosti a veřejnosti. Dále je toto ustanovení v rozporu s ustanovením čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), ze kterého plyne, že každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nestranným a nezávislým soudem, který „rozhoduje o jeho právech a povinnostech“. (In the determination... of his rights and obligations in a suit at law... everyone shall be entitled to a fair and public hearing...). Obdobné právo každého jednotlivce vyplývá rovněž z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Zákonodárce má proto při bližší úpravě těchto ustanovení zajistit, aby každý, o jehož právech a povinnostech se před orgánem soudního typu jedná, měl možnost uplatnit tato ústavně zaručená práva (ve smyslu ustanovení § 148 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). Konstrukce tzv. nesporného řízení s jeho zvláštnostmi nemůže vést k tomu, aby taková základní práva nebyla v občanském soudním řízení respektována. Předmětné ustanovení umožňuje jednat o základním politickém právu občana na účast na správě veřejných věcí, aniž by se mohli všichni, kterých se to týká, soudního řízení účastnit a dokonce se o něm vůbec dovědět. Nejde přitom jen o člena zastupitelstva, nýbrž i o další možné dotčené subjekty, jako jsou případně volební strana, za kterou člen zastupitelstva kandidoval, a místní volební komise jako orgán, jehož rozhodnutí je předmětem soudního přezkumu. Takováto úprava je proto svými důsledky v rozporu i s čl. 1 Ústavy, který prohlašuje Českou republiku za právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Nakonec o.s.ř. ani nestanoví povinnost krajských soudů, aby svá rozhodnutí doručovaly příslušným zastupitelstvům a volebním komisím, které osvědčení vydaly, nehledě na to, že předmětem volebního soudního přezkumu by měla být platnost voleb jako určitého procesu vedoucího ke zvolení členů zastupitelstva v souladu s ústavními a zákonnými pravidly a nikoli vydání osvědčení o zvolení, které již jen deklaruje určitý právní stav. Po tomto zjištění již se Ústavní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatele, které však mají zejména vztah k vyřízení ústavní stížnosti v dalším řízení. Připomíná však, že skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti. Takovéto pravomocné rozhodnutí však ve vztahu k němu představuje „jiný zásah orgánu veřejné moci“ ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ochrana jeho základního práva je tak tímto způsobem zaručena. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Poslanecká sněmovna při přijímání zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, již tento nedostatek u soudního přezkumu vydávání osvědčení o zvolení do Poslanecké sněmovny a Senátu odstranila. Ustanovení § 88 cit. zákona dává aktivní legitimaci k podání návrhu opět občanovi, který byl zapsán v seznamu voličů v okrsku, kde byl poslanec nebo senátor volen, a dále politické straně nebo koalici, která podala kandidátní listinu nebo přihlášku k registraci. Ovšem odpovídající procesní úprava v podobě novely o.s.ř. v ustanovení § 200n stanoví, že účastníkem řízení je kromě navrhovatele rovněž „poslanec nebo senátor, jehož osvědčení o zvolení je stížností napadeno“ a dále příslušný volební orgán. Toto ustanovení již odstraňuje pochybnosti o ústavnosti řízení o volebních stížnostech. Kromě toho je třeba toto ustanovení vidět i v souvislosti s úpravou možností obrany takto dotčeného poslance či senátora ve zvláštním řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 85 až 91 zákona č. 182/1993 Sb. Z hlediska vykonatelnosti nálezu je třeba uvést, že zrušení ustanovení § 200l odst. 2 o.s.ř., ve znění zákona č. 152/1994 Sb., by zkomplikovalo soudní přezkoumávání výsledků voleb do obecních zastupitelstev. Tyto volby probíhají prakticky stále v podobě tzv. nových voleb v důsledku poklesu členů zastupitelstev. Proto je třeba umožnit Poslanecké sněmovně, aby provedla jednoduchou nápravu dosavadního neústavního stavu, neboť po zrušení neústavního ustanovení § 200l odst. 2 o.s.ř., ve znění zákona č. 152/1994 Sb., nebude možné zjednat uplatnění ústavně zaručených základních práv zvolených kandidátů jiným způsobem než novou úpravou o.s.ř. Předseda Ústavního soudu České republiky: v z. JUDr. Holeček v. r. místopředseda Práva na uvedení svého odlišného stanoviska v protokolu o jednání a na jeho připojení k rozhodnutí s uvedením svého jména podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, využil soudce Ústavního soudu České republiky JUDr. Vladimír Paul.