15 CO 129/2021-550 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 15 125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 15 125 Kč od 16. 1. 2011 do zaplacení a z částky 8 640 Kč od 16. 1. 2011 do 8. 12. 2011, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále soud I. stupně rozhodl tak, že žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném uhrazení částky 58 405 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 58 405 Kč od 16. 1. 2011 do zaplacení zamítl (výrok II.). Současně soud I. stupně rozhodl tak, že zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 18 631,31 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). V neposlední řadě pak soud I. stupně zavázal žalobce k povinnosti uhradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady zálohované státem ve výši 27 429 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Doplňujícím rozsudkem pak soud I. stupně rozhodl tak, že výrok II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2021, č. j. 253 C 17/2011-520, se doplňuje tak, že žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném uhrazení částky 90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 90 Kč od 16. 1. 2011 do zaplacení, se zamítá. 2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal prostřednictvím svého právního zástupce odvolání žalovaný. Ten podaným odvoláním napadá rozhodnutí soudu I. stupně ohledně výroků I., III. a IV. a uvádí, že odvolání je podáváno z důvodu toho, že soud nerespektoval výsledky jiných soudních řízení, které se týkaly meritorně totožného nároku, tedy porušil zásadu právní jistoty. Rovněž tak soud odhlédl od skutečností svědčících ve prospěch žalovaného, když od nároku, který shledal důvodným, neodečetl částku 8 640 Kč, kterou žalovaný žalobci na uplatněný nárok uhradil před vydáním rozsudku, tedy žalobci přisoudil více, než na co má nárok. Zde poukazuje na to, že soud ve zdůvodnění rozsudku pod bodem 20 uvádí, že právní zástupce žalovaného odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Brně ve věci 30 C 18/2013 a 252 C 17/2011, kde jsou stejná rozhodnutí a z důvodu právní jistoty a předvídatelnosti je předpoklad, že rozhodování v daném řízení bude stejné, neboť řízení ve věci 252 C 17/2011 se týká sestry žalovaného, proto se žalovaný domnívá, že by se při rozhodování v dané věci mělo vycházet ze stejného skutkového zjištění a žalovaný navrhl ustanovení znalce pro účely zpracování revizního znaleckého posudku. Žalovaný dále poukazuje na bod 34 odůvodnění napadeného rozsudku a uvádí, že soud nezdůvodnil, proč se nezabýval předloženými rozhodnutími Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 30 C 18/2013 a sp. zn. 25 C 17/2011, kde jsou stejné skutkové závěry a soudy totožně rozhodly tak, že pozemek parc. [číslo] (či parc. [číslo]) zahrada o výměře 717 m2 lze považovat za samostatnou nemovitost, na níž je přístup z ulice přes další pozemek parc. [číslo] opět ve vlastnictví žalobce, a žalobci nic nebrání v tom, aby tento pozemek mohl samostatně užívat. Žalovaný dále poukazuje na protokol o jednání ze dne [datum] a uvádí, že z dokazování nevyplývá, že by v předmětném období uvedený pozemek žalovaný užíval či jej měl snahu užívat. Podle žalovaného se tak žalobci nepodařilo prokázat, že by žalobci vznikl nárok na 3 15 Co 129/2021 náhradu za bezdůvodné obohacení za užívání pozemku parc. [číslo] zahrada např. tím, že by žalovaný tento pozemek užíval k rekreaci, pěstování ovoce či zeleniny, nebo tento pozemek nějakým jiným způsobem užíval ke svému prospěchu. Žalovaný také v odůvodnění svého odvolání cituje závěry uvedené v rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 30 C 18/2013-370 a č. j. 252 C 17/2011-108 a namítá, že soud při stanovení bezdůvodného obohacení v odst. 35 postupoval chybně. Do výše bezdůvodného obohacení chybně zahrnul užívání zahrady parc. [číslo] za období od 31. 1. 2009 do 31. 1. 2011 v částce 10 670 Kč. Dle názoru žalovaného tak při respektování zásady právní jistoty měl soud s ohledem na závěry obsažené v rozsudcích Městského soudu v Brně č. j. 30 C 18/2013-370 a č. j. 252 C 17/2011-108 přiznat žalobci nárok z bezdůvodného obohacení toliko za užívání pozemku parc. [číslo] nikoli i parc. [číslo]. Podle revizního znaleckého posudku [číslo] ze dne 27. 10. 2020 [právnická osoba] je obvyklé nájemné pozemků zastavěné plochy a nádvoří a ostatní plochy, tedy pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří o výměře 96 m2 a parc. [číslo] ostatní plocha o výměře 101 m2 pro jednotlivá období následující: 37,20 Kč/m2/rok pro období od 31. 1. 2009 do 31. 12. 2009, dále 60 Kč/m2/rok pro období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, a dále 63,60 Kč/m2/rok pro období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2011. Výše obvyklého nájemného pro pozemek parc. [číslo] je pro období od 31. 1. 2009 do 31. 12. 2009 3 438 Kč, dále pro období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 6 060 Kč, dále pro období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2011 546 Kč; tedy za období od 31. 1. 2009 do 31. 1. 2011 celkem 10 044 Kč. Na základě výše uvedeného žalovaný navrhuje, aby odvolací soud změnil výrok I. tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobci částku 10 044 Kč s úrokem z prodlení s tím, že ohledně zbývající přisouzené částky s příslušenstvím žalobu zamítne. V souvislosti s tím pak bude nutno změnit i výroky o náhradě nákladů řízení. 3. Žalobce se k podanému odvolání vyjádřil tak, že považuje rozsudek soudu I. stupně za věcně správný, když soudy jsou při svém rozhodování nezávislé. Napadený rozsudek rovněž odpovídá tomu, co jako závazný právní názor vyslovil opakovaně odvolací soud na základě odvolání žalovaného, a to že soud I. stupně se má podrobně zabývat výší úhrady bezdůvodného obohacení, což napadený rozsudek splňuje. 4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. Zde je třeba zdůraznit, že odvoláním žalovaného bylo napadeno rozhodnutí soudu I. stupně toliko v části přisuzujícího výroku I. ohledně částky 5 081 Kč s příslušenstvím (a závislých výrocích III. a VI. o náhradě nákladů řízení). Jen v tomto rozsahu tedy odvolací soud rozhodnutí soudu I. přezkoumával. 5. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce se původně podanou žalobou domáhal rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit mu částku 82 260 Kč jako bezdůvodné obohacení za užívání nemovitostí ve vlastnictví žalobce v období od 31. 1. 2009 do 31. 1. 2011, a to pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří o výměře 96 m2, a pozemku parc. [číslo] zahrada o výměře 818 m2. V této souvislosti žalobce tvrdil, že na pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří je postavena budova ve vlastnictví žalovaného, přičemž k této nevede žádná veřejná cesta, a proto ke vstupu do uvedené budovy [adresa] ve vlastnictví žalovaného musí žalovaný využívat též pozemek parc. [číslo]. Krátce po podání žaloby žalovaný uhradil žalobci částku 8 640 Kč za užívání pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří o výměře 96 m2, kdy ohledně této částky (za užívání pozemku parc. [číslo]) vzal žalobce žalobu zpět a řízení tak bylo již dříve v této části zastaveno. Předmětem řízení tak zůstala částka [částka] s příslušenstvím a též příslušenství z částky 8 640 Kč za dobu od 16. 1. 2011 do 8. 12. 2011. 4 15 Co 129/2021 6. Domáhá-li se žalobce podanou žalobou vydání bezdůvodného obohacení za užívání svého pozemku žalovaným, je třeba se nejprve zabývat tím, zda ze strany žalovaného k užívání pozemku ve vlastnictví žalobce dochází (popřípadě v jakém rozsahu, lze-li to kvantifikovat) a na základě těchto skutečností je pak třeba se zabývat výší případného bezdůvodného obohacení. 7. Jde-li o to, zda žalovaný užívá pozemek ve vlastnictví žalobce, soud I. stupně již dříve dospěl k závěru, že toto tvrzení, tedy užívání pozemku parc. [číslo] zahrada žalovaným v rozhodném období od 31. 1. 2009 do 31. 1. 2011, bylo prokázáno. Pokud se k této otázce vyjadřoval v rámci předchozích zrušujících rozhodnutí též odvolací soud (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015, č. j. 15 Co 248/2015-178; případně pak rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2017, č. j. 15 Co 143/2017-253) vycházel odvolací soud z toho, že dům ve vlastnictví žalovaného postavený na parc. [číslo] tedy budova [adresa] nacházející se v [obec] na ulici [ulice a číslo], není přístupná z veřejné cesty, když možnost vstupu do této budovy ve vlastnictví žalovaného je výlučně přes pozemek žalobce, a to právě přes parc. [číslo] zahrada. Na základě skutkových zjištění, že tento pozemek, tedy parc. [číslo] zahrada (tehdy o výměře 818 m2) byla v rozhodném období oplocená, přičemž pokud byl plot opravován, opravoval jej v sedmdesátých letech 20. století žalovaný, který současně užíval dům