15 CO 218/2021-124 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zamítl žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitých věcí, pozemku p. [číslo] o výměře 108m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova s číslem popisným [rok], pozemku p.č. 2 15 Co 218/2021 [číslo] o výměře 99m2, zahrada a pozemku p. [číslo] o výměře 47m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez čísla popisného nebo evidenčního, garáž, vše v obci [obec], k.ú. [část obce], zapsáno u [stát. instituce], KP [okres], na [list vlastnictví] (výrok I.). Současně soud I. stupně zavázal žalobce k povinnosti uhradit žalované náklady řízení ve výši 18 815,50 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok II.). Dále soud I. stupně zavázal žalobce k povinnosti zaplatit státu náklady řízení ve výši 502 Kč (výrok III.). 2. Proti tomuto rozsudku podal prostřednictvím svého obecného zmocněnce odvolání žalobce. Podaným odvoláním napadá rozhodnutí soudu I. stupně v celém jeho rozsahu s tím, že ve svém žalobním návrhu popsal skutky a přesně vymezil činnosti a chování žalované ke své osobě jako dárci. I přes obsáhlé odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu nelze z toho dovodit, že by se žalovaná vůči žalobci popisovaného jednání nedopouštěla. Je nepochybné, že po návratu žalované do domu žalobce se vzájemné vztahy zhoršily, neboť žalobce, tak jako v předcházejícím období, obýval celý dům a měl za to, že služebnost, která byla sjednána darovací smlouvou, nastupuje teprve v okamžiku, kdy se nebude schopen sám o sebe postarat. Žalobce si je nyní již vědom, že nepochopení obsahu samotné darovací smlouvy s věcným břemenem nemůže být důvodem k odvolání daru, ale v daném případě je nutné uvážit, že žalobci při samotném darování nebyl objasněn obsah a důsledky právního jednání. Užívání celého domu tedy považoval žalobce za samozřejmé, a to do doby, kdy již nebude schopen tento užívat. Samotné násilné přestěhování žalobce do prostor vymezených věcným břemenem bylo nepřípustným, svévolným výkonem práva, a to za situace, kdy žalovaná je právního vzdělání a musela si tedy být vědoma toho, že tento způsob jednání je nepřípustný. Odcizení finanční hotovosti ve výši 98 000 Kč při zásahu do osobních věcí žalobce, byl už důsledek protiprávního jednání žalované. Vzhledem k okolnostem nebylo možné ztotožnit osobu, která hotovost odcizila. Prvoinstanční soud tedy podle žalobce nepřihlédl ke všem skutečnostem, které byly žalobcem tvrzeny, přičemž v průběhu řízení nebyla tvrzení žalobce vyvrácena. Žalobce dále uvádí, že již na počátku řízení poukazoval na to, že žalované v předcházejícím období převedl do vlastnictví nemovité věci v obci [obec], u kterých předpokládal, že tyto bude užívat k bydlení, popřípadě k rekreačním účelům. Žalovaná nemovitosti však prodala, finanční obnos si ponechala, aniž by tento použila k zabezpečení své bytové situace. Samotné užívání domu na ulici [ulice a číslo] bylo dle názoru žalobce zcela účelově směřováno výlučně k tomu, aby žalobce dům opustil a tímto umožnil žalované s domovem volně disponovat. O tomto svědčí i vyjádření svědkyně [jméno] [příjmení], sestry žalobce, která uvedla, že jí žalovaná společně se svojí matkou [jméno] [příjmení], navštívily a požadovaly po této, aby ovlivnila žalobce k tomu, aby se zřekl věcného břemene, nechal si zaplatit a odešel z domu. Zcela amorální je skutečnost, že žalovaná mohla použít peníze, které obdržela z předcházejícího daru v obci [obec], který prodala. Těmito okolnostmi celého případu se prvoinstanční soud vůbec nezabýval a neúplně zjistil skutkový stav věci, kdy postup a motivace jednání žalované mohla být zásadním vodítkem pro rozhodnutí ve věci. Žalobce má za to, že„ vztahy mezi rodiči a dětmi vyžadují ve věci darování a následné určité mravní čistoty vyšší právní ochrany“. Prvoinstanční soud provedl ve věci obsáhlé důkazní řízení, které však nepotvrdilo a rovněž tak nevyvrátilo tvrzení účastníků řízení. Žalobce má za to, že skutková zjištění potvrdily, že chování žalované bylo vůči žalobci šikanózní, zjevně v rozporu s dobrými mravy a vedly žalobce až k nutnosti psychiatrické léčby, která byla v průběhu řízení prokázána, a to v přímé souvislosti s chováním žalované. Za takovéto situace muselo docházet nepochybně k vyhrocení vzájemných vztahů a vzájemnému hrubému chování, jehož vznik je však nepochybně v chování žalované, která žalobce defakto provokovala a bylo jejím cílem. Prvoinstanční soud se vůbec nezabýval vznikem těchto psychických potíží žalobce a neprovedl výslech MUDr. [jméno] [příjmení], psychiatra, který by mohl objasnit skutečnosti důležité pro vydání rozhodnutí. Prvoinstanční soud po provedeném důkazním řízení dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Rozhodnutí samotné se opírá o skutečnost, že žalobce se spolupodílel 3 15 Co 218/2021 na vzniku neshod a hádek s žalovanou. Je nutné zdůraznit, že žaloba byla podána za situace, kdy k zavrženíhodnému jednání docházelo toliko ze strany žalované, a žalobce odmítal tento způsob chování tolerovat a z tohoto důvodu odstoupil od daru. Z výpovědi samotného žalobce vyplynulo, že tento si nebyl vědom, že bude zasahováno a bylo zasaženo do jeho práv odpovídajících věcnému břemeni, respektive žalobce si vůbec nebyl vědom jakéhokoliv zásahu do jeho užívacích práv. Přestože se jedná o zcela subjektivní posouzení vzniku práv a povinností žalobce, prvoinstanční soud tuto okolnost vůbec neposuzoval a nevypořádal se s touto okolností. Žalovaná zcela evidentně změnila svůj přístup k žalobci, nerespektuje jeho osobnostní práva a oprávněné zájmy, neprojevuje o něj zájem. Žalovaná nerespektuje žalobce, preferuje vlastní zájmy směřující ke zbavení se žalobce. Podle názoru žalobce dochází tímto chováním žalované ke zjevnému porušování dobrých mravů tak, jak to má na mysli ust. § 2072 občanského zákoníku. Z tohoto důvodu navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že žalobce nadále trvá na vydání rozhodnutí ohledně určení jeho vlastnického práva. 3. Při jednání odvolací soudu se k odvolání žalobce vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce žalovaná. Uvedla, že odvolání žalobce nerespektuje princip neúplné apelace, když důkazy, které žalobce v rámci odvolání navrhuje, jsou uplatňovány v rozporu se zásadou koncentrace. Soud I. stupně podle žalované zjistil skutkový stav důsledně, provedl rozsáhlé dokazování, když důkazní návrhy uplatněné po koncentraci řízení nic nemohou změnit na výsledcích skutkových zjištění. 4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 5. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce se v projednávané věci domáhá určení svého vlastnického práva a to v souvislosti s vrácením daru. V této souvislosti tvrdil, že žalované daroval předmětnou nemovitost s tím, že v jeho prospěch a prospěch jeho bývalé manželky (matky žalované) bylo zřízeno právo věcného břemene spočívající v doživotním užívání vymezené části darované nemovitosti. Žalobce dále tvrdil, že žalovaná se ve vztahu k němu jako dárci dopustila chování v rozporu s dobrými mravy, které je důvodem pro vrácení daru. Toto jednání, včetně odstoupení od darovací smlouvy, vymezil žalobce v dopise ze dne 25. 10. 2018, kterým žalovanou vyzval k vydání daru. Žalovaná na tento dopis nereagovala. 6. Vzhledem k právě uvedenému, kdy žalobce má za to, že na základě výzvy k vrácení daru ze dne 25. 10. 2018 je vlastníkem uvedené nemovitosti, přičemž jako vlastník je v rozporu s tím vedena v katastru nemovitostí žalovaná, má odvolací soud za to, že v projednávané věci má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení (srov. § 80 o.s.ř.). 7. V projednávané věci je třeba nejprve uvést, že (ať již podle úpravy v novém občanském zákoníku, tedy zákoně č. 89/2012 Sb., nebo i dle úpravy v dřívějším občanském zákoníku, tedy zákoně č. 40/1964 Sb.) předpokladem pro navrácení daru je hmotněprávní úkon učiněný dárcem, jímž obdarovaného vyzývá k vrácení daru (podle nové právní úpravy odstupuje od darovací smlouvy). Soud I. stupně, byť konstatoval skutečnosti ohledně dopisu ze dne 25. 10. 2018, považoval za odstoupení od darovací smlouvy a výzvu k vrácení daru (tedy realizaci tohoto hmotněprávního úkonu) až samotnou žalobu a její doručení. V této souvislosti lze uvést, že i když ustálená judikatura (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007) připouští, aby výzva dárce k vrácení daru, co by jednostranný právní úkon adresovaný obdarovanému, byla obsažena v žalobě, judikatura ohledně tohoto předpokladu zdůrazňuje, že se jedná o hmotněprávní úkon, který musí splňovat náležitosti hmotného práva. 4 15 Co 218/2021 Tento hmotněprávní úkon sice může být obsažen v žalob