16 CO 132/2022-82 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že návrh žalobce, aby soud určil, že nemovitosti specifikované ve výroku tohoto rozsudku, jsou vyloučeny z exekuce, která má být provedena soudním exekutorem Mgr. [jméno] [jméno], [exekutorský úřad], [ulice a číslo], [PSČ] [obec], pověřeným k vedení exekuce na základě pověření Okresního soudu ve [obec] ze dne 31. 8. 2020, č. j. [číslo jednací], k vymožení povinnosti dle vykonatelného rozsudku vydaného Okresním soudem ve [obec] dne 2. 4. 2019, č. j. [číslo jednací], a podle vykonatelného rozsudku vydaného [název soudu], ze dne 24. 6. 2020, č. j. [číslo jednací], jenž nabyl právní moci dne 26. 7. 2020, a podle vykonatelného rozsudku vydaného Okresním soudem ve [obec] ze dne 4. 3. 2014, č. j. [číslo jednací], a podle vykonatelného rozsudku vydaného [název soudu], ze dne 27. 5. 2015, č. j. [číslo jednací], jenž nabyl právní moci dne 18. 6. 2015, zamítl (výrok I.) s tím, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 17 0047 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta, se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Po provedeném dokazování a s odkazem na obsáhlou a ustálenou judikaturu dovolacího soudu k předmětné problematice dospěl soud I. stupně k závěru, že žalobce není aktivně legitimován k podání vylučovací žaloby ve smyslu ustanovení § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť mu nesvědčí vlastnické právo k nemovitostem, jejichž vyloučení z exekuce se domáhá. Z těchto důvodů návrh žalobce jako nedůvodný zamítl a výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil za použití ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). 2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal blanketní odvolání žalobce prostřednictvím svého právního zástupce. V následném doplnění namítl, že exekuce vedená pod sp. zn. [spisová značka] proti povinnému [jméno] [příjmení], [datum narození], je naprosto nepřípustná. Zdůraznil, že v rámci exekuce vedené ve prospěch [právnická osoba] na základě neúčinného převodu předmětných nemovitostí došlo k jejímu vyplacení a není tak možné, aby byla tatáž majetková hodnota postižena v exekuci dvakrát či případně vícekrát. Žalobce má tak z přesvědčivých důvodů za to, že je v daném případě namístě zastavit předmětnou exekuci, tj. exekuci vedenou pod sp. zn. [spisová značka], a to dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., dle kterého je výkon rozhodnutí nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Je evidentní, že došlo k pochybení při nařízení výkonu rozhodnutí. Z těchto důvodů je žalobce přesvědčen, že mu svědčí právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 267 o. s. ř., tudíž nesouhlasí se zamítnutím předmětné žaloby a navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Právní zástupce žalovaného v písemném vyjádření k odvolání žalobce zdůraznil, že napadený rozsudek soudu I. stupně považuje za věcně správný, neboť žalobce skutečně neprokázal, že by byl aktivně legitimován k podání vylučovací žaloby. Žalovaný považuje vylučovací žalobu za součást obstrukčního snažení, kterým se žalobce i jeho další rodinní příslušníci snaží zdržovat postup exekučního řízení. Nesmyslnost vylučovací žaloby, kterou podal žalobce je zřejmá na první pohled, když svůj návrh odůvodňuje tím, že byla údajně zastavena exekuce vedená jiným oprávněným proti jinému povinnému na základě jiného exekučního titulu. Skutečnost, že jiný oprávněný svou vymáhanou povinnost splnil, nemá souvislost s tím, že majetek povinného [jméno] [příjmení] je na základě exekučního titulu postižen zcela správně a nemůže být vyloučen z exekuce. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil a žalovanému přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno včas, oprávněným subjektem, proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dovodil, že odvolání žalobce důvodné není. 5. Podle ustanovení § 267 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona. 6. Podle názoru odvolacího soudu, soud I. stupně zjistil skutkový stav věci dostatečným způsobem pro její rozhodnutí, věc též správně právně posoudil, a to v souladu s komentářovou literaturou i ustálenou soudní judikaturou, vztahující se k projednávané problematice. 7. Návrhu právního zástupce žalobce na přerušení tohoto řízení s ohledem na kasační usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2022, č. j. [číslo jednací], v exekuční věci oprávněného [jméno] [příjmení], proti povinnému [jméno] [příjmení], narozenému dne [datum], pro 2 400 000 Kč s příslušenstvím a nákladů předchozího řízení, vedené u Okresního soudu ve [obec] pod sp. zn. [spisová značka], jímž bylo rozhodnuto o dovolání povinného proti usnesení [název soudu] ze dne 15. 3. 2022, č. j. [číslo jednací], odvolací soud nevyhověl a řízení v této věci nepřerušil, neboť toto kasační rozhodnutí dovolacího soudu zůstává bez vlivu na projednávanou věc. 8. Vylučovací (excindační) žaloba je nástrojem obrany osob odlišných od povinného, proti postižení jejich majetku výkonem rozhodnutí. Právem, jež nepřipouští výkon rozhodnutí, je nejčastěji právo vlastnické. Vedle vlastnického práva lze k dalším právům vylučujícím výkon rozhodnutí přičítat oprávněnou držbu. O vylučovací žalobě soud nerozhoduje ve vykonávacím řízení, ale v samostatném řízení dle části třetí (tzn. sporném). Tato skutečnost je důsledkem zásady, podle které soud v řízení o výkon rozhodnutí (s výjimkou rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ a v některých případech i podle písm. d/ a h/o. s. ř.) nezkoumá sporné okolnosti týkající se hmotně právního vztahu. Aktivně legitimovaným je ten, komu svědčí k postiženému majetku právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, pasivně legitimovaným je oprávněný z řízení o výkon rozhodnutí. Povinný účastníkem vylučovacího řízení není, to mu ale nebrání, aby se řízení případně účastnil jako vedlejší účastník. Srov. Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha V. § 251-376 občanského soudního řádu 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, 103 s . 9. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že vykonávací řízení je vedeno proti povinnému [jméno] [příjmení], narozenému dne [datum], tj. synovi žalobce. Žalobci nesvědčí právo k majetku nepřipouštějící výkon rozhodnutí – vlastnické právo či oprávněná držba, tudíž není aktivně legitimován k podání vylučovací žaloby podle ustanovení § 267 o. s. ř. 10. V tomto směru odvolací soud zdůrazňuje, že nedostatek aktivní věcné legitimace nelze odstranit poučením podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť podle ustálené soudní judikatury ve sporném řízení je soud vázán žalobním návrhem s výjimkou obsaženou v § 153 odst. 2 o. s. ř., tedy primárně určením, kdo jsou účastníci řízení (žalobce a žalovaný), o jaké věci bude jednáno (skutkový základ) a jaký je žalobní návrh (petit). O zahájení řízení a o obsahu žaloby rozhoduje žalobce jako dominus litis (pán řízení). Soud následně rozhoduje o všech základních skutečnostech obsažených v žalobě, tedy mimo jiné i o aktivní a pasivní věcné legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimací se rozumí stav vyplývající z hmotného práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011). Aktivní věcná legitimace je dána, jestliže žalobci svědčí tvrzené subjektivní právo; pasivní věcná legitimace je posuzována z hlediska, zda je žalovaný nositelem tvrzené povinnosti. Případný nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace má za následek, že žalobce nemůže být v řízení úspěšný. Nedostatek věcné legitimace nelze odstranit tím, že soud poskytne žalobci poučení o tom, kdo je účastníkem hmotněprávního poměru, o kterém se v řízení jedná; rozšiřování poučovací povinnosti soudu nad rámec poučení o procesních právech a povinnostech není přípustné (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03). Procesní odpovědnost za to, že se vymezení účastníků řízení kryje s jejich věcnou legitimací, nese výlučně žalobce (blíže např. komentář k ustanovení § 90 o. s. ř. Lavický, P. a kol.: Občanský soudní řád §1 – 250l. Řízení sporné. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016. 11. S přihlédnutím k výše uvedené argumentaci lze uzavřít, že žalobce není aktivně věcně legitimován a poučovací povinnost soudu nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace). Srov. nález Ústavní