17 CO 23/2021 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen soud prvního stupně) rozhodl rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 16 C 178/2018-313 (dále jen rozsudek soudu prvního stupně) tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok I). Žalobu ohledně žalobcem požadované částky [částka] s úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 8,5% ročně od [datum] soud prvního stupně zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit České republice doplatek soudního poplatku za řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Žalovanému soud prvního stupně uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok [příjmení]) a žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok V). 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný obsáhlé odvolání, ve kterém namítl, že nebyly naplněny podmínky ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. Žalovaný poukázal na skutečnost, že po dopravní nehodě byl v šoku, silně rozrušen a byl také pod značným psychickým tlakem, což v kombinaci s jednoznačně stresujícím charakterem předmětné situace a s jeho zdravotním stavem lze považovat za důvod hodný zřetele. Namítl, že žalobce musel tvrdit a prokazovat také to, v čem byla ztížena jeho možnost šetření a že právě porušením povinnosti (např. opuštění místa nehody) bylo šetření ztíženo, tj. v jakém směru konkrétně údajně nemohl pojistitel průběh dopravní nehody řádně vyšetřit. Žalovaný dále namítl, že soud prvního stupně nesprávně zjistil výši škody za poškození jízdního kola a oblečení a stejně tak označil za nesprávný závěr soudu prvního stupně ohledně spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě. Žalovaný poukázal na znění ustanovení § 135 o. s. ř. a na skutečnost, že pravomocný odsuzující rozsudek automaticky neznamená, že škoda byla způsobena výlučně jeho zaviněním; jestliže se na vzniku škody spolupodílel svým jednáním poškozený nebo třetí osoba, vázanost dle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. se neprosadí. Žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to na rozsudek ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99. Žalovaný uvedl, že otázka spoluzavinění poškozeného nejenže nebyla v trestním řízení řádně řešena, ale zejména ani vyřešena, a proto se jí měl soud prvního stupně v rámci civilního řízení zabývat zejména za situace, kdy z trestního spisu vyplývá, že na místě dopravní nehody byla dechovou zkouškou zjištěna přítomnost alkoholu v dechu poškozeného. Žalovaný dále vznesl námitky ke stanovení výše škody na jízdním kole a na oblečení poškozeného v částce [částka], kdy poukázal na skutečnost, že v rámci trestního řízení nebylo o výši škody rozhodováno v tzv. adhezním řízení a otázka způsobené škody nebyla posuzována ani z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty, neboť byl odsouzen pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. V podstatě se jednalo pouze o tvrzení soudu, které pro tuto civilní věc nebylo relevantní a dle žalovaného nebylo k tomuto provedeno dostatečné dokazování. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4142/2016 a uvedl, že soud není vázán v otázce rozsahu a výše škody, neboť rozhodnutí vydané v trestním řízení posuzuje škodu pouze z hlediska pojmových znaků [anonymizováno] činu, nikoliv z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu. Soud prvního stupně dle žalovaného při posouzení tohoto dílčího nároku vyšel toliko z tvrzení žalobce a ocenění hodnoty věcí poškozeným, aniž by přihlédl k jeho námitkám a k důkazním návrhům. Žalovaný vyslovil pochybnosti o hodnotě poškozených věcí. Dále namítl, že soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami ohledně posouzení a stanovení náhrady za pojistné plnění vyplacené poškozenému ve formě náhrady za ztráty na výdělku, bolestného a nákladů poškozeného na cestovné. Soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl jím navržené důkazy. Žalovaný opakovaně připomenul, že náhrada na ztrátu na výdělku poškozenému je nepřiměřená, neboť délka pracovní neschopnosti poškozeného neodpovídala rozsahu újmy na zdraví poškozeného a poukázal na údajné zveličování [anonymizováno] obtíží poškozeným. V této souvislosti poukázal rovněž na závěry [stát. instituce], který jako správní orgán ve svém rozhodnutí [číslo jednací], sp. zn. [spisová značka] [číslo] ze dne 9. 11. 2020, dospěl k závěru, že za dobu nezbytnou pro trvání pracovní neschopnosti poškozeného považuje dobu od [datum] do [datum]. Doba trvání dočasné pracovní neschopnosti v tomto období je v přímé příčinné souvislosti s úrazem ze dne [datum]. V závěru odvolání žalovaný soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl jím navržené důkazy k prokázání jeho nepříznivého psychického stavu a rozrušení bezprostředně po předmětné dopravní nehodě, kdy navrhoval výslech [jméno] [příjmení], MUDr. [jméno] [příjmení], kteří by se mohli vyjádřit k tomu, jak vnímal zranění cyklisty bezprostředně po dopravní nehodě. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl, eventuálně, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že žalovaný úmyslně opomíjí ustanovení § 10 odst. 1 písm. c), zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, na základě kterého svůj regresní nárok vůči žalovanému odvíjí, neboť v rámci uvedeného postačí, že žalovaný bez zřetele hodného důvodu z místa dopravní nehody ujel. Tvrzení žalovaného, že byl bezprostředně po dopravní nehodě v šoku a silně rozrušen, dle žalobce nelze považovat za důvod zřetele hodný. V opačném případě by byla možnost pojistitele domáhat se vůči řidiči vozidla regresního nároku znemožněna, když by vesměs každý viník dopravní nehody, zejména v případě, že byl pod vlivem alkoholu s cílem nenaměřit hodnotu alkoholu v krvi, místo dopravní nehody opustil, aniž by splnil svou zákonem stanovenou povinnost ve smyslu ustanovení § 47 zákona o silničním provozu. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5008/2015 ze dne 28. 2. 2017. Vzhledem k tomu, že žalovanému bylo v rámci trestního řízení uloženo, aby poškozeným osobám uhradil náhradu škody, je nepochybné, že se trestní soud v rámci adhezního řízení otázkou míry spoluúčasti na vzniku škody zabýval. Podle žalobce je soud vázán závěry trestního rozsudku a vzhledem k tomu, že v rámci adhezního řízení nebyla prokázána žádná spoluúčast poškozeného na škodě z dopravní nehody, se již soud možnou spoluúčastí v tomto řízení zabývat nemůže. Nadto žalobce považuje námitku žalovaného, že byla poškozenému zjištěna přítomnost alkoholu v krvi za absurdní s ohledem na množství alkoholu, který byl v případě poškozeného v jeho krvi zjištěn. K otázce výše škody na jízdním kole a na oblečení poškozeného žalobce uvedl, že veškeré důkazy prokazující výši škody předložil v trestním řízení a jak rozsudek Okresního soudu v Břeclavi v trestní věci, tak i doložené důkazy výši majetkové a nemajetkové újmy prokazují. Dle žalobce poškozený náležitě prokázal škodu na jízdním kole i oblečení a majetkovou újmu na zdraví. Ohledně náhrady nemajetkové újmy žalobce poukázal na znalecký posudek zpracovaný znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení], ze kterého vyplývá, že délka pracovní neschopnosti poškozeného od [datum] do [datum] je hraničně úměrnou a že nelze jednoznačně dovozovat, že by postižený [jméno] [příjmení] prodlužoval svou pracovní neschopnost až za limity nezbytné, resp. řádné, doby léčení. Žalobce rovněž poukázal na výslech jmenovaného znalce k otázce lékařské zprávy vystavené MUDr. [příjmení] a uzavřel, že nelze souhlasit s tvrzením žalovaného, že poškozený dle lékařské dokumentace své zdravotní obtíže bez objektivních důvodů zveličoval. Žalobce vyslovil nesouhlas s názorem žalovaného, že poškozený byl [anonymizováno] způsobilý k výkonu svého zaměstnání mnohem dříve, než uváděl. Žalobce poukázal na charakter práce, kterou poškozený dle vyjádření jeho zaměstnavatele vykonával. K žalobcem předloženému rozhodnutí [stát. instituce], [číslo jednací] ze dne 9. 11. 2020 žalobce uvedl, že z tohoto nelze dovozovat závěr, že by doba pracovní neschopnosti poškozeného tak, jak ji čerpal, byla nedůvodná. Žalovaným navržené a soudem neprovedené důkazy označil žalobce za nehospodárné a s ohledem na blízký vztah navržených svědků k žalovanému označil tyto důkazy jako důkazy, které by byly zkreslené. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. 4. Odvolací soud posoudil odvolání žalovaného jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudní