17 CO 44/2022-357 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen soud prvního stupně) rozhodl usnesením ze dne 21. 12. 2021 pod č. j. 6 C 89/2019 – 322 (dále jen usnesení soudu prvního stupně) tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 44.064 Kč k rukám zástupkyně žalované. 2. Proti tomuto usnesení podala žalovaná„ stížnost“ (správně odvolání), ve které vyslovila nesouhlas s aplikací ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen advokátní tarif) na stanovení tarifní hodnoty, z níž je vypočítávána odměna její advokátky za jednotlivé úkony právní služby učiněné v průběhu řízení. Dle názoru žalované je aplikace tohoto ustanovení použitelná pouze stran žalované újmy 2.646.700 Kč za trvalé následky po úrazu hlavy, zatímco žalovaná částka 209.089,30 Kč za bolestné je stanovena v souladu s Metodikou Nejvyššího soudu částkou přesně penězi ocenitelnou, tudíž je správná aplikace ustanovení § 7 bodu 6. advokátního tarifu. Žalovaná dále poukázala na komentářovou literaturu týkající se odměňování advokátů dle advokátního tarifu a uvedla, že § 7 vyhlášky advokátního tarifu je stěžejním ustanovením a navazuje na ustanovení § 6 odst. 1, přičemž klíčovými pojmy jsou úkon právní služby a sazba odměny za 1 úkon právní služby. Podle žalované § 9 advokátního tarifu se pro stanovení tarifní hodnoty použije tehdy, nejde-li o ocenitelný předmět řízení nebo jeho cenu nelze zjistit, popřípadě ji lze zjistit jen s obtížemi, a současně není právní úprava tarifní hodnoty obsažena v jiném ustanovení komentovaného předpisu. Jde tedy v jistém smyslu o zbytkové ustanovení, které se pro výpočet odměny použije ve všech ostatních případech a tehdy, pokud předmět právní pomoci není možno podřadit pod jiné ustanovení advokátního tarifu. Dle žalované se judikatura ustálila na stanovisku, podle něhož, je-li předmětem řízení věc penězi ocenitelná, je třeba pro výpočet odměny použít § 8 odst. 1 nikoliv § 9 odst. 1. V této souvislosti žalovaná poukázala i na nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001. Žalovaná vyslovila názor, že jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení vyšší, upravená ve smyslu výše uvedených ustanovení, vypočítaná stran nároku na bolestné a na ztížení společného uplatnění. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil nebo případně věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 3. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované uvedl, že se ztotožňuje s usnesením soudu prvního stupně a navrhl jeho potvrzení. Dále uvedl, že v polovině ledna 2022 kontaktoval zástupkyni žalované a požadoval po ní zaslání čísla účtu, kam má částku 44.064 Kč jako náhradu nákladů řízení uhradit. Po telefonických hovorech se zástupkyní žalované mu tato následně dopisem z 29.1.2021 číslo účtu, kam má příslušnou částku uhradit, sdělila. Žalobce vyslovil názor, že jestliže byla a je zástupkyně žalované srozuměna s tím, že se platba provede, že je pak shora citované usnesení soudu prvního stupně pravomocné a její stížnost nelze posuzovat jako odvolání. Jako advokátka si musí být vědoma, že jediným řádným opravným prostředkem proti citovanému usnesení je právě odvolání a nikoliv stížnost, na které trvá. Žalobce vyslovil názor, že jednání zástupkyně žalovaného je zmatečné a nesrozumitelné a k její stížnosti by soud neměl brát zřetel. Žalobce dále poukázal na svá písemná podání, která již v rámci řízení před soudem prvního stupně učinil, a navrhl potvrzení usnesení soudu prvního stupně. 4. Odvolací soud posoudil odvolání žalované jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 1 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o. s. ř.). Protože odvolání nesměřovalo do rozhodnutí ve věci samé, ale pouze do výroku o náhradě nákladů řízení, neuplatní se v odvolacím řízení ustanovení o odvolacích důvodech (§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Odvolací soud především uvádí, že i když odvolání žalované bylo označeno jako stížnost do usnesení soudu prvního stupně a nikoliv jako odvolání, že po obsahové stránce je podání žalované odvoláním proti v záhlaví tohoto usnesení citovaného usnesení soudu prvního stupně a je z něho zcela zřejmé, v čem žalovaná nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně a čeho se svým odvoláním domáhá. Nesprávné označení odvolání žalované tedy nebránilo odvolacímu soudu v tom, aby odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně přezkoumal. 5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, aniž bylo třeba ve věci nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., že odvolání žalované není opodstatněné. 6. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce se po žalované v tomto řízení domáhal zaplacení nemajetkové újmy na zdraví představující bolestné a ztížení společenského uplatnění s poukazem na skutečnost, že žalovaná mu újmu na zdraví způsobila tím, že do něho strčila, on upadl a utrpěl těžké zranění hlavy a mozku. Soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 4.12.2020 č.j. 6 C 89/2019 – 219 tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 185.005 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce ani po poučení dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., kterého se mu při jednání dostalo, nenavrhl žádné další důkazy k prokázání svého tvrzení, že újmu na zdraví mu způsobila žalovaná a že za tuto žalovaná odpovídá. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a příslušnými ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28.5.2021 č.j. 17 Co 30/2021 – 263 byl výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto zrušovacím usnesení odvolací soud vyslovil názor, že soud prvního stupně se při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl především zabývat možností aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. na otázku nákladů řízení. Dále vyslovil názor, že za situace, kdy nelze bez znaleckého posudku určit výši případného plnění a kdy se jedná o náhradu nemajetkové újmy na zdraví, jedná se o základní osobnostní právo žalobce a je pak namístě za tarifní hodnotu považovat dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) zákona advokátního tarifu částku 50.000 Kč. 7. Po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení se soud prvního stupně opětovně věcí zabýval a poté vydal usnesení, které je předmětem tohoto odvolacího řízení. Soud prvního stupně se řídil názorem vysloveným ve výše citovaném zrušovacím usnesení Krajského soudu v Brně, zabýval se otázkou, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. na otázku nákladů řízení, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, a proto na daný případ aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobce zavázal, aby procesně úspěšné žalované nahradil náklady řízení. V souladu s názorem vysloveným Krajským soudem v Brně v usnesení ze dne 28.5.2021 č.j. 17 Co 30/2021 – 263 vycházel soud prvního stupně při stanovení tarifní hodnoty sporu z částky 50.000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Dále pak provedl výčet jednotlivých úkonů právní služby, za které přísluší zástupkyni žalované odměna, a blíže specifikoval hotové výdaje, k jejichž náhradě zavázal žalobce. Po připočtení daně z přidané hodnoty stanovil soud prvního stupně náklady řízení na celkovou částku 44.064 Kč. Dále podrobně popsal, z jakého důvodu a které konkrétní úkony právní služby neshledal jako účelně vynaložené a za které nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení. S bližším odkazuje odvolací soud na podrobné odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, které bylo účastníkům řízení doručeno a tito jsou s jeho obsahem seznámeni. 8. Především odvolací soud uvádí, že ani po zvážení skutečností uváděných v odvolání žalované nemá důvodu cokoliv měnit na svém názoru, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení v případě uplatněného nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění je při stanovení tarifní hodnoty třeba vycházet z ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, tedy z částky 50.000 Kč Odvolací soud nesdílí názor žalované, že aplikace tohoto ustanovení není namístě v případě uplatněného nároku na bolestné, když mechanismus výpočtu bolestného spočívá v tom, že jednotlivé typy zranění se dle Metodiky Nejvyššího soudu hodnotí počtem bodů, které se pak vynásobí hodnotou bodu pro daný rok, která je rovna procentu průměrné roční mzdy v předcházejícím roce. K tomuto názoru odvolací soud uvádí, že přestože způsob, jakým se vypočítává bolestné v případě utrpěné újmy na zdraví, je skutečně upraven Metodikou Nejvyššího soudu, nicméně stanovení bolestného nespočívá pouze v jednoduchém podřazení typu zranění pod počet bodů a vynásobení hodnoty pro daný rok. Stanovení bolestného je sice zpr