17 CO 89/2021-191 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Hodoníně (dále jen“ soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 19. 1. 2021, č. j. 4 C 135/2019-138, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 747.554 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 725.000 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení a dále částku 1.885 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Výrokem II byla zamítnuta žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 725.000 Kč od 13. 12. 2019 do 16. 12. 2019, dále částku 39.219,80 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 725.000 Kč od 18. 4. 2018 do 12. 12. 2019. Výrokem III bylo rozhodnuto, že žalobci se přiznává náhrada nákladů řízení odpovídající 70,76% odměny a náhrady hotových výdajů přiznané ustanovenému zástupci žalobce za řízení samostatným usnesením soudu prvního stupně. Výrokem IV byla žalovanému a vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost společně a nerozdílně tuto náhradu zaplatit co do výše 50% České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně a co do výše 50% žalobci k rukám jeho právního zástupce, to vše do tří dnů od právní moci usnesení soudu prvního stupně, kterým bude stanovena výše odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce za řízení. Výrokem V byla žalovanému a vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci 15.755,42 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Usnesením ze dne 10. 2. 2021, č. j. 4 C 135/2019-144, byl rozsudek doplněn o výrok VI, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náklady řízení ve výši 14,62% odměny a náhrady hotových výdajů přiznaných jeho ustanovenému zástupci samostatným usnesením soudu prvního stupně, kterým bude stanovena výše odměny a náhrady hotových výdajů, a to do tří měsíců od jeho právní moci. Výrokem VII byla žalovanému uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek ve výši 19.010 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. 2. Proti tomuto rozsudku ve spojení s doplňujícím usnesením proti všem jeho výrokům, vyjma zamítavého výroku II, podal odvolání žalovaný a odvolací soud pro stručnost odkazuje na jeho písemné vyhotovení založené ve spise. Žalovaný nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou byla uzavřena ústní dohoda, kdo se po rozvodu jejich manželství stane výlučným členem bytového družstva a tudíž držitelem členských práv a povinností a výlučným nájemcem bytu. Dle názoru žalovaného je nesprávný závěr soudu prvního stupně, který uvěřil tvrzení žalobce podpořenému výpověďmi svědků, že ústní dohoda o vypořádání žalobce s jeho bývalou manželkou byla uzavřena, přestože se bývalá manželka z bytu odstěhovala tajně. Pokud by se žalobce se svojí bývalou manželkou dohodl, neměla důvod stěhovat se z bytu v jeho nepřítomnosti. Konkludentní jednání neznamená, že jednání druhé osoby si mohu vykládat ve svůj prospěch bez jejího vědomí. Za konkludentní projev vůle nelze v případě zrušení práva společného užívání bytu manžely bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení či jiné nečinnosti, neplatí zde bez dalšího zásada, kdo mlčí, souhlasí. Dále žalovaný namítl, že soud prvního stupně nechal bez povšimnutí skutečnost, že žalobce neměl důvod uzavírat se svojí bývalou manželkou dohodu o zrušení práva společného užívání bytu, neboť se jednalo o byt podnikový, na který v té době jeho manželka neměla žádný nárok. Žalovaný rovněž namítl, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s tím, že není zákonem stanovena žádná lhůta pro uzavření dohody o zrušení společného nájmu bytu nebo podání žaloby k soudu a pokud tak bývalá manželka žalobce učinila po 33 letech, nejedná se o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný má za to, že soud prvního stupně vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť při svém rozhodnutí přijal za prokázanou skutečnost uzavření ústní dohody mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou, když vycházel pouze z důkazů předložených žalobcem a nezabýval se dalšími skutečnostmi. Navrhl proto, aby odvolací soud v intencích podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Žalobce se k odvolání žalovaného vyjádřil písemně s tím, že je nepovažuje za důvodné a zcela se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry učiněnými soudem prvního stupně, který nárok žalobce považoval za oprávněný a v napadeném rozsudku obsáhle specifikoval a odůvodnil oprávněnost nároku žalobce i s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Dále žalobce uvedl, že žalovaný v odvolání pouze opakuje svá tvrzení učiněná v nalézacím řízení, s nimiž se soud prvního stupně v napadeném rozsudku řádně vypořádal. Žalobce setrval na všech svých tvrzeních a podáních učiněných v průběhu řízení před soudem prvního stupně a navrhl potvrzení napadeného rozsudku. 4. Vedlejší účastník na straně žalovaného se k odvolání žalovaného vyjádřil písemně s tím, že se zcela ztotožňuje s odůvodněním podaného odvolání a zdůraznil, že soud prvního stupně se měl řádně zabývat tím, zda by žalobce byl ve sporu vedeném pod sp. zn. 20 C 124/2016 úspěšný, pokud by žalovaný povinnosti advokáta neporušil. Vedlejší účastník má za to, že existence dohody mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou ohledně zrušení práva společného užívání družstevního bytu nebyla prokázána. Žalobce nikdy netvrdil ani neprokazoval, kdy k údajné dohodě mělo dojít a pokud by k ní došlo, bývalá manželka žalobce neměla důvod stěhovat se z bytu tajně v nepřítomnosti žalobce. Uzavření dohody podle tehdy platného občanského zákoníku předpokládalo existenci projevu vůle směřujícího k uzavření dohody na straně obou rozvedených manželů, což se žalobci nepodařilo prokázat. Pokud k dohodě mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou nedošlo, byl její postup jediným možným řešením, když podala žalobu k soudu a požadovala po žalobci finanční vyrovnání hodnoty družstevního podílu. 5. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, posoudil odvolání žalovaného jako včas podané, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení a směřující proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal v intencích podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením v celém jeho rozsahu, vyjma výroku II, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Odvolací důvody, o které žalovaný opřel své odvolání, lze podle názoru odvolacího soudu podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. d), e), g) o. s. ř., tzn., že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti, zakládající odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, nebyly odvolatelem tvrzeny a odvolací soud je ze spisu nezjistil. 7. Z obsahu předloženého spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 25. 6. 2019 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení celkové částky 788.658, 80 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Uplatněný nárok opíral o tvrzení, že žalovaný byl jeho zvoleným právním zástupcem – advokátem – v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 20 C 124/2016. V roce 2016 žalobce požádal žalovaného o právní zastoupení ve věci zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu [číslo] v domě [adresa] ve [anonymizováno] – [anonymizováno], který byl ve vlastnictví SBD [obec]. Žalobce uvedl žalovanému, že byt získal jako podnikový v roce 1980 od svého tehdejšího zaměstnavatele JZD [anonymizováno] [obec] a zavázal se odpracovat patřičný počet let. V roce 1984 bylo manželství žalobce a jeho manželky [jméno] [příjmení] rozvedeno, poté v témže roce jeho bývalá manželka opustila společnou domácnost a byt zůstal ve výlučném užívání žalobce. V roce 2016 podala bývalá manželka žalobce žalobu na zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu a požadovala finanční vyrovnání. Dle názoru žalobce nevzniklo právo společného nájmu manželů k družstevnímu bytu, neboť jeho manželka vzala na vědomí, že byt byl přidělen žalobci před uzavřením manželství jeho tehdejším zaměstnavatelem jako byt podnikový, proto byt vyklidila a souhlasila s tím, že výlučným nájemcem a členem družstva bude žalobce. Žalobce tyto informace předal žalovanému, aby v tomto smyslu zaslal soudu vyjádření. V řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 20 C 124/2016 proběhlo dne 7. 9. 2017 jednání bez přítomnosti žalobce, neboť žalovaný ho o termínu konání jednání neinformoval. Žalobce zjistil, že žalobě jeho bývalé manželky bylo vyhověno, Okresní soud v Hodoníně vydal dne 7. 9. 2017 pod č. j. 20 C 124/2016-116 rozsudek, jímž byl žalobce zavázán vyplatit své bývalé manželc