27 CO 35/2021-148 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky [částka] s kapitalizovanými (smluvními) úroky z prodlení od [datum] do [datum] ve výši [částka], s 9% (zákonnými) úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení a 5,94% (smluvními) úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení. K tomu uvedl, že jeho právní předchůdce uzavřel [datum] se žalovanou smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru reg. [číslo], jejíž nedílnou součástí byly i obchodní podmínky. Úvěr ve sjednané výši [částka] poskytnutý za účelem nákupu nemovitosti žalovaná v plném rozsahu vyčerpala a v souladu s oznámením právního předchůdce žalobce ze dne [datum] byla povinna hradit měsíční anuitní splátky vždy k 25. dni v měsíci. Ve smlouvě byla sjednána úroková sazba ve výši 5,94 % platná do [datum], která„ byla změněna oznámením banky ze dne [datum], tudíž její výše ke dni sepsání žaloby činí 5,94 %“. Ke dni zesplatnění [datum] dluh ze smlouvy činil na jistině [částka] a na smluvních úrocích [částka]; žalobce však uplatnil žalobou nárok pouze na část dlužné částky s tím, že by byl ochoten jednat se žalovanou o úhradě dluhu ve splátkách. 2. Vzhledem k tomu, že žalovaná má ukončený pobyt na území České republiky a soudu se nepodařilo zjistit její současné bydliště, usnesením ze dne 27. 11. 2019, č. j. 22 C 220/2019-24, v souladu s § 29 odst. 3 o. s. ř. žalované ustanovil opatrovnici [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátku se sídlem v [obec]. Ustanovená opatrovnice vznesla námitku místní nepříslušnosti (kterou soud prvního stupně jako nedůvodnou zamítl) a námitku promlčení. 3. V reakci na opakované výzvy k doplnění žaloby žalobce uvedl, že předmětná smlouva byla uzavřena mezi jeho právním předchůdcem – společností [právnická osoba], [IČO], jako věřitelem a žalovanou a [jméno] [příjmení] jako dlužníky. Doplnil, že na základě oznámení jeho právního předchůdce ze dne [datum] byla žalovaná povinna hradit měsíční anuitní splátky ve výši [částka]; již splátka splatná [datum] však nebyla uhrazena řádně a včas, stejně jako mnohé další splátky. Poslední platba byla provedena [datum]. V průběhu insolvenčního řízení vedeného na [jméno] [příjmení] u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] byla na úhradu dluhu vyplacena částka [částka], která pokryla nejstarší dlužné splátky jistiny. K zesplatnění úvěru došlo na základě výzvy žalobce ze dne [datum] (čl. IV odst. 4 písm. a) smlouvy o úvěru ve spojení s obchodními podmínkami). Žalobce sdělil, že nemá k dispozici žádný splátkový kalendář, rozpis budoucích splátek ani dokument obdobného obsahu. Uvedl, že úvěr měl být splácen počínaje [datum] po dobu 30 let, tj. do [datum], a žalovaná měla uhradit celkem 360 splátek. Za předpokladu, že by žalovaná dodržela měsíční anuitní splátky ve výši [částka], mělo být na úvěr uhrazeno celkem [částka]. Dlužnou jistinu ve výši [částka] žalobce vyčíslil za dobu od [datum] do [datum]; žalobou uplatnil jen částku [částka] za období od [datum] do [datum]. Na základě poučení soudu při prvním jednání ve věci (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) žalobce pouze znovu zopakoval, že částka [částka] představuje část neuhrazené jistiny úvěru. 4. Soud prvního stupně při prvním jednání ve věci účastníky rovněž poučil, že i v případě smlouvy o úvěru uzavřené za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, bylo povinností žalobce zkoumat úvěruschopnost žalované. Žalobce uvedl, že původní věřitel schopnost daný úvěr splácet důkladně zkoumal a před samotným uzavřením smlouvy musela žalovaná předložit výpis z katastru nemovitostí, ocenění nemovitosti, potvrzení o výši pracovního příjmu, případně výpisy z účtu, přiznání k dani z příjmu (v případě podnikatele) a další podklady. Současně předložil zástavní smlouvu a výpis z katastru nemovitostí. 5. Opatrovnice žalované setrvala na vznesené námitce promlčení a dále namítla, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, neboť jím požadovaná částka [částka] je v zásadě nepřezkoumatelná. 6. Po provedeném dokazování soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náhradu nákladů státu, jejíž výše bude specifikována v samostatném usnesení (II. výrok). Doplňujícím usnesením rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění zrekapituloval skutková tvrzení žalobce a uvedl zjištění z jednotlivých provedených důkazů. S odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, věc posuzoval podle právní úpravy platné do [datum]. Vzal za prokázanou aktivní legitimaci žalobce, když původní věřitel pohledávku z úvěrové smlouvy postoupil nejprve společnosti [právnická osoba], [IČO], která ji následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobci; o postoupení pohledávky byla žalovaná informována. Soud dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla [datum] uzavřena smlouva o úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.), na kterou je nutno dále aplikovat ustanovení zákona [číslo] Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, a bylo tak povinností právního předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost žalované (dlužníka – spotřebitele). K tomu dále uvedl, že právní úprava platná v době uzavření smlouvy uvedenou povinnost sice výslovně nezakotvovala, jedná se však o jeden ze stěžejních principů zodpovědného úvěrování. Ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, je zřejmé, že zásada posouzení schopnosti dlužníka (spotřebitele) splatit úvěr je z hlediska celospolečenského natolik významná, že její nedodržení v procesu uzavírání smlouvy lze hodnotit jako právní jednání (dříve právní úkon), které se příčí dobrým mravům, a je proto absolutně neplatné. Soud uzavřel, že žalobce pouze tvrdil, že jeho právní předchůdce si před uzavřením smlouvy vyžádal potřebné informace k posouzení úvěruschopnosti žalované, žádné důkazy k prokázání těchto tvrzení, vyjma zástavní smlouvy, však nepředložil. V tomto směru tedy žalobce neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní a soud proto smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou. Žalované tak vznikla povinnost vrátit jen poskytnutou jistinu ve výši [částka] z titulu bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že podle tvrzení žalobce již žalovaná celkem zaplatila [částka] a žalobou byl uplatněn nárok na zaplacení částky [částka], dospěl soud k závěru, že žalovaná již požadovanou jistinu přeplatila a žalobu v celém rozsahu zamítl. Podotkl, že s ohledem na přijaté závěry se nezabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou. V této souvislosti zdůraznil, že žalobce, ač byl opakovaně vyzván k doplnění tvrzení, svůj nárok nijak blíže nezdůvodnil a z tohoto důvodu nelze posoudit ani námitku promlčení ani oprávněnost žalovaného nároku jako takového. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že ve věci byla převážně úspěšná žalovaná a měla by tak vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Protože však žalované žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. žalobci uložil povinnost nahradit státu náklady spojené s ustanovením opatrovnice žalované. 7. Usnesením ze dne 7. 12. 2020, č. j. 22 C 220/2019-112, soud prvního stupně přiznal ustanovené opatrovnici žalované odměnu v celkové výši [částka]. 8. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce a navrhl, aby byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V prvé řadě se ohradil proti závěru soudu prvního stupně, že daný smluvní vztah je nutno posuzovat i podle ustanovení zákona č. 321/2021 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť dle § 1 odst. 2 písm. a) se tento zákon nevztahuje na smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na koupi nemovitosti. V čl. II odst. 2 smlouvy o úvěru přitom bylo jasně uvedeno, že úvěr bude použit za účelem nákupu nemovitosti. Nicméně i za situace, že by tento zákon na smluvní vztah dopadal, nelze z jeho znění dovodit existenci povinnosti žalobce, resp. jeho právního předchůdce, kvalifikovaně posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitelky. Svoji argumentaci k této otázce žalobce v odvolání podrobně rozvedl a důrazně odmítl závěr soudu o absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, spočívající dle názoru soudu v absenci řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Z opatrnosti se vyjádřil i k otázce bezdůvodného obohacení. Uvedl, že jistina úvěru činila [částka] a i za situace, že by soud odečetl všechny doložené platby žalované, nelze dospět k závěru, že nárok na vrácení částky [částka] je nedůvodný. V této souvislosti žalobce vyzdvihl, že řádně prokázal uzavření smlouvy i poskytnutí plnění a naproti tomu žalovaná zůstala po celou dobu řízení pasivní a neprokázala, a dokonce ani netvrdila, že by na svůj dluh cokoliv plnila. Žalobc