38 CO 93/2021-225 — Krajský soud v Brně

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1.008 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1.008 Kč od 15. 10. 2018 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. rozhodl, že v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 136.027 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 136.027 Kč od 15. 10. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá. Výrokem III. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 101.102 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení]. Výrokem IV. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů České republiky - Okresního soudu v Hodoníně částku, jejíž přesná výše bude specifikována v samostatném usnesení. V tomto usnesení byla částka specifikována na 6.429 Kč. 2. Proti tomuto rozsudku, jeho výrokům II., III. a IV., podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání a navrhl jejich zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že byl nesprávně vyhodnocen fakt, že rybník, jehož dno tvoří pozemky žalobce, je vodním dílem. Uvedl, že rozhodnutí Okresního úřadu [obec] – referát životního prostředí ze dne 5. 5. 1992 a rozhodnutí Městského úřadu Hodonín, odboru životního prostředí ze dne 21. 6. 2006, nejsou rozhodnutím příslušného vodoprávního orgánu o tom, že v případě [příjmení] rybníka, jehož dno tvoří pozemky žalobce, se jedná o vodní dílo. Žalobce vznesl pochybnost, soud měl proto požádat o rozhodnutí místně příslušný vodoprávní úřad. Druhým problémem je stanovení výše bezdůvodného obohacení, neboť znalecký posudek trpí vadami, které již dříve žalobce namítal. 3. Žalovaná v písemném vyjádření navrhla potvrzení napadených výroků rozsudku soudu I. stupně s tím, že žalobce neuvádí v odvolání žádné nové skutečnosti, pouze tvrzení, že soud neměl právo vytvořit si právní názor, co je a co není vodním dílem. Žalobce měl možnost v průběhu řízení požádat příslušný vodoprávní úřad o vydání rozhodnutí, zda se jedná či nejedná o vodní dílo, což však neučinil. Námitka ohledně výše bezdůvodného obohacení rovněž není důvodná, neboť s touto námitkou se soud plně vypořádal, a to s přihlédnutím k vyjádření soudního znalce. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích II., III. a IV., jakož i řízení jeho vydání předcházející, kdy výrok I. nebyl odvoláním dotčen a je v právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), a aniž dokazování opakoval či doplňoval, dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze považovat za důvodné. 5. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že tento dospěl k závěru, že v této věci žádný z účastníků netvrdil, že by si před datem 31. 12. 2018 dohodou upravili vzájemné poměry plynoucí z rozdílného vlastnického režimu vodního díla a pozemků tvořících jeho dno, a nikdo netvrdil, že by žalobce do výše uvedeného data náhradu za legální věcné břemeno uplatnil u soudu. Žalobce vůči žalované tak nemá právo na žádné plnění za užívání pozemků tvořících dno [příjmení] rybníka, kdy nárok žalobce je promlčen. 6. Soud I. stupně v této věci správně zjistil skutkový stav, z něhož vycházel i odvolací soud, kdy v odvolacím řízení nebyly tvrzeny nové skutečnosti a navrženo provedení nových důkazů, a věc rovněž správně posoudil po právní stránce. Vzhledem k tomu, že žalobce vznesl pochybnost, zda v případě [příjmení] rybníka jde o vodní dílo, soud I. stupně vycházel z rozhodnutí Okresního úřadu v [obec] – referát životního prostředí, kterým byl schválen manipulační řád pro rybniční soustavu [obec], kde je výslovně uveden i [příjmení] horní a [příjmení] dolní rybník, přičemž z obsahu spisu vyplývá, že tento orgán rozhodl jako příslušný vodohospodářský orgán, a dále z rozhodnutí Městského úřadu Hodonín, odboru životního prostředí ze dne 21. 6. 2006, kde v přehledu rybníků je opět uveden [příjmení] horní a [příjmení] dolní rybník, a jedná se o povolení s nakládáním s vodami a k nakládání s vodami k užívání pro chov ryb za účelem podnikání. Ohledně pozemků tvořících dno [příjmení] rybníka (tj. pozemků parc. [číslo] k. ú. [obec]), byl kupní smlouvou ze dne 23. 1. 1995 na žalovanou převeden [příjmení] rybník, kdy je zřejmé, že předmětné pozemky jsou do něj zahrnuty. Pokud jde o pojem„ rybník“ a„ vodní dílo“, pak dle § 2 písm. c) zákona o rybářství (zákon č. 99/2004 Sb.) se rybníkem rozumí vodní dílo, které je vodní nádrží, určenou především k chovu ryb, ve kterém lze regulovat vodní hladinu, včetně možnosti jeho vypouštění a slovení; rybník je tvořen hrází, nádrží a dalšími technickými zařízeními. [obec] je tedy vodním dílem, přičemž definici vodního díla obsahuje vodní zákon (zákon č. 254/2001 Sb.) v ust. § 55. 7. Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. 8. Soud I. stupně správně dospěl k závěru, že [příjmení] rybník, jehož dno tvoří pozemky, za jejichž užívání se v tomto řízení žalobce po žalované domáhá náhrady, je vodním dílem ve smyslu vodního zákona, kdy vycházel z výše citovaných rozhodnutí Okresního úřadu [obec] a [stát. instituce], přičemž vyšel i z definice pojmu rybník s tím, že dle ustálené soudní judikatury rybník není ve smyslu občanskoprávním samostatnou věcí, se kterou by mohlo být nakládáno odděleně od pozemku tvořícího jeho dno a břehy, neboť součástí vodního díla jsou i zatopené pozemky tvořící jeho dno (rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1121/2008). Z konstantní judikatury pak plyne povinnost vlastníka pozemku strpět na něm umístění vodního díla zřízeného před 1. 1. 2002, kdy tato povinnost je zákonným věcným břemenem, a povinnost strpět existenci vodního díla má být kompenzována jednorázovou náhradou, která může být uplatněna pouze ve lhůtách stanovených v článku 55 zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Dle článku 55 výše citovaného zákona, nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb. ve znění účinném ode dne účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců od nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud. Nutno zdůraznit, že ust. 59a vodního zákona a článku 55 zákona č. 303/2013 Sb. dopadá na všechna vodní díla, včetně těch, která již byla ve vodním zákoně dříve uvedená, neboť právní úprava vodního zákona řeší stav, který přetrvává z doby před jeho účinností; od tohoto okamžiku bylo na vlastnících vodních děl zřizovaných na cizích pozemcích vyřešit do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. od 1. 1. 2014 své poměry s vlastníky pozemků. Dle názoru odvolacího soudu tak není rozhodné, zda jde o vodní dílo či vodohospodářské dílo za účinnosti dříve platného zákona č. 138/1993 Sb., neboť zákon č. 303/2013 Sb. rozšířil dopad na všechny pozemky pod vodními díly, a vyřešil tak vztah mezi vlastníkem vodního díla a vlastníky pozemků pod tímto vodním dílem se nacházejících. Od účinnosti zákona č. 303/2013 Sb., tj. od 1. 1. 2014, však počala běžet lhůta 24 měsíců pro uzavření dohody mezi vlastníkem pozemků a vlastníkem vodního díla. Nedošlo-li k této dohodě o náhradě za užívání pozemku, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud. 9. V této věci žádný z účastníků netvrdil, že by si dohodou upravili poměry plynoucí z rozdílného vlastnického režimu vlastníka pozemků tvořících dno a vlastníka vodního díla, kdy nebylo tvrzeno, že by žalobce uplatnil nárok u soudu, který mohl uplatnit nejpozději do 31. 12. 2018, kdy uplynula tříletá promlčecí lhůta (§ 629 občanského zákoníku). Jeho nárok je tedy promlčen, přičemž námitka promlčení byla od počátku tohoto řízení žalovanou vznesena, a soud byl povinen k této námitce přihlédnout. Soud I. stupně též správně uvedl, že v daném případě je vyloučena obecná občanskoprávní úprava bezdůvodného obohacení, neboť toto má subsidiární povahu, a lze ji použít pouze tehdy, když nárok nelze odvodit z jiného právního titulu. Jelikož speciální úprava náhrady za věcné břemeno je obsažena ve vodním zákoně (§ 59a), nemá žalobce nárok ani na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalované za užívání pozemků tvořících dno [příjmení] rybníka za období od 1. 3. 2016 do 31. 12. 2017. 10. Soud I. stupně tedy rozhodl věcně správně, když výrokem II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 136.027 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 136.027 Kč od 15. 10. 2018 do zaplacení. Proto byl tento výrok jako věcně správný odvolacím soudem potvrzen (§ 219 o. s. ř.). 11. Soud I. stupně rozhodl věcně správně i výrokem III. a výrokem IV. o nákladech řízení státu. Byly proto rovněž odvolacím soudem potvrzeny jako věcně správné (§ 219 o. s. ř.). 12. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch, žalobce je proto p