44 CO 135/2022-105 — Krajský soud v Brně

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 7 585 000 Kč, představující odškodnění újmy na zdraví [jméno] [příjmení], kterou vyplatila jako pojistné plnění za svého pojištěnce [právnická osoba] z titulu pracovního úrazu na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 1. 2020, č. j. 18 C 58/2017-144 s tím, že dle ust. § 2917 o. z. zaměstnavatel poškozeného má postih proti provozovateli škodícího vozidla, toto právo postihu pak výplatou pojistného plnění dle ust. § 2820 o. z. a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb. přešlo ze zaměstnavatele na žalobkyni a škodící vozidlo mělo v rozhodné době sjednáno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla u žalované, žalobkyně tak své postižní právo uplatnila dle ust. § 9 zákona č. 168/1999 Sb. u žalované předžalobní výzvou ze dne 25. 5. 2020, na kterou žalovaná reagovala dopisem ze dne 29. 5. 2020, kterým nárok žalobkyně zcela odmítla. 2. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně žalobě vyhověl. Po provedeném dokazování vzal za prokázané, že dne 8. 1. 2014 utrpěl zaměstnanec pojištěnce žalobkyně v důsledku dopravní nehody škodu na zdraví a z titulu pojištění odpovědnosti za škodu z pracovního úrazu, sjednaného mezi žalobkyní a zaměstnavatelem poškozeného, bylo na účet poškozeného žalobkyní na základě soudního rozhodnutí – rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 1. 2020, č. j. 18 C 58/2017-144 vyplaceno pojistné plnění ve výši 7 585 000 Kč s úroky z prodlení. Poté žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě vyplaceného plnění, neboť dopravní nehoda, při níž byl poškozený zraněn, byla způsobena řidičem vozidla, jehož provozovatel měl sjednáno pojištění odpovědnosti za újmu, způsobenou provozem vozidla u žalované. 3. K uplatněné námitce promlčení ze strany žalované soud I. stupně zaujal stanovisko, že za situace, kdy pojistné plnění bylo vyplaceno dne 5. 3. 2020, mohla se žalobkyně obrátit na žalovanou se svým nárokem na náhradu vyplaceného plnění poprvé následující den po úhradě, tj. 6. 3. 2020 a od tohoto dne jí začala běžet tříletá promlčecí lhůta dle ust. § 629 odst. 1 o. z., žaloba byla podána dne 10. 6. 2020 a uplatněnou námitku promlčení tak shledal nedůvodnou. 4. Proti tomuto rozhodnutí podaly odvolání obě procesní strany, když odvolání žalované směřuje do rozhodnutí ve věci samé, odvolání žalobkyně do výroku nákladového. 5. Žalobkyně v odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení vytýkala soudu I. stupně, že při určení mimosmluvní odměny za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem bylo nesprávně použito ust. § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen AT), namísto ust. § 11 odst. 1 písm. d) AT, jako by se jednalo o výzvu jednoduchou. Žalobkyně se domnívá, že jí zaslaná výzva splňuje kritéria ust. § 11 odst. 1 písm. d) AT a navrhla změnu nákladového výroku tak, že žalované bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 715 718,33 Kč. 6. Žalovaná vytýkala soudu I. stupně, že věc nesprávně právně posoudil, a to co do právního základu a eventuelně i výše nároku, když nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a jim označeným důkazům, věc nesprávně právně kvalifikoval a v důsledku toho nesprávně aplikoval ustanovení týkající se promlčení. 7. Právní posouzení uplatněného nároku žalovaná považuje za zmatečné a vzájemně rozporuplné, když soud dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na náhradu poskytnutého pojistného plnění až po zaplacení žalované částky přímému poškozenému z dopravní nehody, panu [jméno] [příjmení]. Jediné zákonné ustanovení, které k podpoře svých právních úvah soud uvádí, je ust. § 2820 odst. 1 o. z., které však obsahuje ustanovení o přechodu práv na pojistitele po vyplacení pojistného plnění a nezakládá žádný nový nárok na náhradu poskytnutého pojistného plnění a v důsledku tohoto pak dospěl k nesprávným závěrům stran aplikace příslušných ustanovení, týkajících se promlčení. 8. Žalovaná má za to, že nárok žalobkyně je potřeba kvalifikovat jako přímý nárok poškozeného na výplatu pojistného plnění podle § 9 zákona č. 168/1999 Sb. vůči žalované, který na žalobkyni přešel dle § 2820 odst. 1 o. z. výplatou plnění, ale který se svým obsahem ani kvalitou nijak nezměnil, žalobkyně výplatou pouze subrogovala do práv přímého poškozeného pana [příjmení], které však byly v době platby, a především podání žaloby proti žalované již promlčené. Poukázala na ust. § 635 odst. 2 o. z. a skutečnost, že k promlčení práva na odškodnění ztížení společenského uplatnění pana [příjmení] došlo nejpozději 4 roky po ustálení jeho zdravotního stavu, tj. nejpozději 16. 12. 2019, tedy před uplatněním žalobního nároku vůči žalované. Žalobkyně tím, že poskytla panu [příjmení] pojistné plnění, pouze vstoupila do práv pana [příjmení] v daném rozsahu, jejichž kvalita se tím nijak nezměnila a vstoupila tak do práv promlčených. 9. Pokud by bylo namítáno, že žalobkyně nemohla své právo vůči žalované uplatnit dříve, než poskytnutím plnění panu [příjmení], žalovaná odkazuje na běžnou praxi v rámci pojišťovnictví, kdy se pojišťovny o obdobných nárocích navzájem informují a soudům navrhují, aby všechny, které mají na výsledku zájem, vstoupily do řízení. 10. Argumentaci žalobkyně ohledně toho, že by její právo snad mělo mít povahu„ postihu“ dle § 2917 o. z., pak nepřevzal ani soud I. stupně a stejně by výsledkem této právní kvalifikace bylo, že žalobkyně subrogovala do již promlčených práv. 11. Dle žalované tak nárok žalobkyně je třeba posoudit jako právo přímého poškozeného pana [příjmení], které na žalobkyni výplatou plnění dle § 2820 o. z. přešlo, přičemž toto právo bylo již od konce roku 2018 promlčeno. 12. Dále žalovaná vyjádřila výhrady k výši uplatněného nároku s tím, že stanovení výše její povinnosti pojistného plnění musí být zcela nezávislé na skutečnosti, jakou částku žalobkyně poskytla poškozenému, neboť žalovaná kryje odpovědnost svého pojištěného vůči panu [příjmení], nikoli odpovědnost jeho zaměstnavatele podle zákoníku práce. Výše platební povinnosti žalované se proto nemůže odvíjet od pracovněprávních předpisů, ale podle předpisů občanského práva – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 254/2004. 13. Z tohoto pohledu žalovaná nepovažuje za oprávněný nárok co do částky, představující navýšení základního hodnocení zdravotního stavu poškozeného na základě znaleckého posudku, kdy Obvodní soud pro Prahu 9 v odůvodnění svého rozhodnutí sám uvádí, že nad rámec bodového hodnocení přistoupil k navýšení nároku podle § 271s zákoníku práce. Za adekvátní odškodnění ztížení společenského uplatnění by tak měl být přejat závěr revizního znalce, který stanovil, že výše hodnocení by měla činit [číslo] bodů a odškodnění by mělo činit nanejvýš 4 475 000 Kč, po zohlednění již v minulosti poskytnutého plnění v částce 1 875 000 Kč by maximální možné plnění mělo činit 2 600 000 Kč. V této souvislosti žalovaná odkazuje na své vyjádření ze dne 26. 1. 2022, s nímž se soud I. stupně nijak nevypořádal a nepřihlédl k němu. 14. Dále má výhrady i co se týká výpočtu nákladů řízení, kdy má za to, že při stanovení výše úkonu právní služby mělo být vycházeno z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) AT a navrhla, aby odvolací soud rozhodl tak, že se žaloba zamítá a žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. 15. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání žalované naopak označila právní posouzení uplatněného nároku ze strany žalované za nesprávné. V genezi uplatněného nároku uvádí, že na počátku stálo právo poškozeného pana [příjmení] vůči jeho zaměstnavateli na náhradu škody, která mu vznikla při pracovním úrazu a o tomto právu se vedlo řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 58/2017. Tento nárok pak zaměstnavatel uhradil z peněz žalobkyně, na kterého tak dle ust. § 2820 o. z. přešlo právo zaměstnavatele vůči provozovateli škodícího vozidla, nikoli právo poškozeného na náhradu škody. 16. Žalobkyně má za to, že se jedná o postih dle § 2917 o. z., protože zaměstnavatel nahradil panu [příjmení] škodu, za kterou však odpovídá někdo jiný (provozovatel škodícího vozidla) a z ust. § 2917 o. z. pak vyplývá, že v takovém případě vzniká zaměstnavateli proti skutečnému škůdci postih. Charakter postižního práva je přitom setrvale vykládán tak, že jde o originární právo, které vzniká teprve v okamžiku, kdy je škoda reálně uhrazena, tedy okamžikem, kdy první subjekt nahradí škodu poškozenému, vzniká mu právo postihu proti skutečnému škůdci. Na žalobkyni tak přešlo právo zaměstnavatele vůči provozovateli škodícího vozidla, a to v okamžiku, kdy poškozenému byla nahrazena škoda přiznaná rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 a teprve od tohoto okamžiku mohla začít běžet promlčecí lhůta. Žalobkyně trvá na tom, že na ni přešlo právo postihu ze zaměstnavatele poškozeného, které vzniklo teprve výplatou pojistného plnění. Toto právo pak uplatnila vůči žalované jako pojistiteli škodícího vozidla v souladu s ust. § 9 zákona č. 168/1999 Sb. 17. Pokud jde o výši nároku, žalobkyně sice nesporuje názo