44 CO 148/2021-117 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2021, č. j. 50 C 196/2017-87 bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku ve výši 39 100 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I.), žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 5 991 457 Kč a částku ve výši 4 600 Kč, byla zamítnuta (výrok II.), žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). 2. Proti rozsudku soudu I. stupně podal včasné a přípustné odvolání žalobce, navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil ve výroku II., jeho části týkající se částky 5 991 457 Kč, a ve výroku III.; v odůvodnění odvolání žalobce uvedl, že soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, dospěl k nesprávným závěrům ohledně skutkového stavu, nesprávně právně věc posoudil. Soud I. stupně dle žalobce rezignoval na to, aby provedl dokazování v tom smyslu, zda kontaktní osoby obdržely poptávku žalobce o zaměstnání a zda jí vyhověly či nevyhověly, případně z jakého důvodu (k bodu 28. odůvodnění), žalobce dále nesouhlasí se závěry soudu I. stupně uvedenými v části 57. odůvodnění k otázce ušlého zisku; v části 58. rozsudku pak soud I. stupně neuvěřil žalobci, že výpověď od společnosti [právnická osoba] byla dána z důvodu zahájeného trestního stíhání a jeho medializace, přičemž soud nezohlednil časovou souvislost mezi zahájeným trestním stíháním, jeho medializací a dnem výpovědi (žalobce v podrobnostech rozvedl v odůvodnění odvolání tuto časovou chronologii). Závěr soudu I. stupně uvedený pod bodem 58. rozsudku, že výpověď byla dána pro nadbytečnost, je dle žalobce v rozporu s provedeným dokazováním. Před zahájením trestního stíhání žalobce pracoval v označené společnosti, a to od března 2009 do 30. 5. 2013. Předmětem podnikání společnosti byla od roku 2012 a stále je mimo jiné i technickoorganizační činnost v oblasti požární ochrany Poskytování služeb v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a Provádění staveb, jejich změn a odstraňování (viz výpis z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba]). Před nástupem do společnosti jednal žalobce v roce 2009 se společníkem [právnická osoba] s. r. o., která je jediným společníkem společnosti [právnická osoba], o spolupráci; podmínkou žalobce k nástupu do zaměstnání u [právnická osoba] byla majetková účast v této společnosti, s tím, že po vzájemné dohodě byla budoucí majetková účast možná za splnění podmínky dvou let zaměstnání a získání certifikace pro společnost [právnická osoba]; v době svého zaměstnání ve společnosti žalobce postupně získal odborné profesní certifikáty a osvědčení v oboru bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. I na základě toho došlo v roce 2012 k zapsání těchto činností do předmětu podnikání společnosti [právnická osoba] Na základě výše osvědčených certifikátů a osvědčení odbornosti byl žalobce více než plně odborně kvalifikován zejména v oblasti předmětu [právnická osoba] služeb v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Nelze uvěřit tomu, že by společnost [právnická osoba], která od roku 2012 měla jako předmět činnosti zapsáno Poskytování služeb v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci již na jaře roku 2013 s takto kvalifikovaným odborníkem rozvázala pracovní poměr právě z důvodu nadbytečnosti. Pokud soud I. stupně v bodě 58. odůvodnění vyjadřuje závěry, co žalobce měl a neměl udělat v momentě, kdy mu bezprostředně po medializaci případu [anonymizováno] byla dána výpověď ze zaměstnání, že mohl využít možnosti podat žalobu na neplatnost výpovědi od společnosti [právnická osoba], pak soud zcela pomíjí skutečnost, že bylo proti němu vedeno mediálně sledované trestní stíhání, veškeré prostředky a úsilí žalobce investoval do tohoto trestního řízení, kde mu hrozil citelný trest odnětí svobody, došlo i k devastaci osobního života žalobce; to, že nebyla podána žaloba na neplatnost výpovědi ze zaměstnání, nesvědčí samo o sobě vůbec o ničem. Žalobce uplatňuje majetkovou újmu v celkové částce 5 991 457 Kč, v odůvodnění odvolání pak dále uvedl, že pokud by se však odvolací soud neztotožnil s výpočtem, tak žalobce odůvodňuje alternativní petit, že dne 30. 5. 2013 dochází k výpovědi od společnosti [právnická osoba], kde pobíral měsíčně částku 60 520 Kč čistého, za období od 1. 6. 2013 do 1. 8. 2013, kdy žalobce nebyl z důvodu trestního stíhání zaměstnán, přišel o zisk ve výši 121 040 Kč; od 1. 8. 2013 do pravomocného zproštění obžaloby, tj. do dne 28. 5. 2014, žalobce pobíral od společnosti [právnická osoba] 45 000 Kč, což je o 15 520 Kč méně, než pobíral v době před trestním stíháním od společnosti [právnická osoba], žalobce tedy vinou trestního stíhání pobíral po dobu 9 měsíců od 1. 8. 2013 do dne 28. 5. 2014 sníženou mzdu o 15 520 Kč, tedy mu v příčinné souvislosti s trestním stíháním ušel zisk ve výši 139 680 Kč. Pokud by odvolací soud přijal pouze argumentaci, že žalobci ušel zisk v souvislosti s trestním stíháním, a to pouze po dobu tohoto stíhání, pak výše majetkové újmy za shora uvedené období činí 260 720 Kč. Při jednání odvolacího soudu dne 21. 9. 2022 žalobce objasnil, že jeho odvolání proti výroku II. rozsudku soudu I. stupně nesměřuje proti zamítavé části výroku ohledně částky 4 600 Kč; pokud v části V. odvolání pracuje s výpočtem svým nároků do celkové částky 260 720 Kč, pak uvedl, že trvá na svém žalobním návrhu týkajícím se částky 5 991 457 Kč, jak je uvedeno v napadeném výroku II. 3. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil písemně dne 8. 9. 2021, navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně v jeho napadené části. Pokud jde o nároky, které žalobce odvozuje od ztráty svých zaměstnání, pak ve vztahu k pracovnímu poměru u [právnická osoba] je nutno uvést, že tento pracovní poměr žalobce skončil dohodou. V žádném případě tedy není možno dovodit příčinnou souvislost mezi trestním stíháním žalobce a ukončením tohoto pracovního poměru, neboť jedinou příčinou tohoto konce byl souhlas žalobce s dohodou o jeho ukončení. Pokud jde o společnost [právnická osoba], pak žalobce tvrdí, že od této společnosti obdržel výpověď z důvodu nadbytečnosti, ovšem fakticky že tento důvod dán nebyl; pravým důvodem mělo být jeho trestní stíhání. Zde je však nutno připomenout, že dle zákoníku práce lze dát zaměstnanci výpověď pouze ze zákonem stanovených důvodů, mezi které trestní stíhání nespadá. Samo o sobě tedy nelze chápat trestní stíhání jako příčinu skončení pracovního poměru. Žalovaný ve vyjádření připustil, že mohou ovšem nastat situace, kdy zaměstnavatel pouze předstírá zákonem uznaný důvod, jako je např. nadbytečnost, byť pravý důvod byl jiný, např. trestní stíhání. Taková výpověď je ovšem neplatná a zákoník práce pro takové případy obsahuje i účinnou nápravu. Podle § 69 odst. 1 zákoníku práce platí, že dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení pak platí, že rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně na jiném dnu skončení, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, a to uplynutím výpovědní doby. Pokud byl tedy žalobce pro zaměstnavatele skutečně nadbytečný a výpověď byla dána platně, pak příčinou skončení pracovního poměru žalobce nebylo trestní stíhání, nýbrž jeho nadbytečnost. Pokud naopak žalobce nadbytečný nebyl, jak tvrdí, a zaměstnavatel mu dal výpověď neplatně, pak to nebyla neplatná výpověď, co bylo příčinou skončení jeho pracovního poměru (neboť neplatná výpověď nemá žádné právní účinky). Příčinou skončení pracovního poměru byla fikce, že pracovní poměr skončil dohodou; a tuto fikci vyvolal sám žalobce tím, že neoznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Jde-li o tvrzení, že trestní stíhání snížilo pracovní schopnost žalobce, který proto není schopen pracovat ve svém oboru, pak nutno uvést, že v tomto rozsahu nepovažujeme žalovaný odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně za zcela přiléhavé. Soud prvního stupně v bodě 61. uvádí, že má za prokázané, že žalobce práci ve svém oboru nevykonává„ dílem i pro svůj nepříznivý zdravotní stav“. Žalovaný má za to, že takové skutkové zjištění nelze z žádného dokazování dovodit; naopak z toho, že žalobce pracuje jako referent v psychiatrické nemocnici, je zřejmé, že je schopen zastávat i takové (jistě odpovědné a náročné) pracovní místo. Aby bylo možno dojít k závěru, že žalobce nemůže pracovat ve svém oboru, muselo by být provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, v jehož rámci by mimo jiné musela být hodnocena a srovnávána náročnost původní žalobcovy práce a té současné; a při posouzení vlivu žalobcova stavu na možnost vykonávat práci v jeho oboru by se soud jistě neobešel bez znale