44 CO 165/2022-49 — Krajský soud v Brně

1. Nadepsaným rozsudkem Městský soud v Brně výrokem I. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 413 529 Kč s příslušenstvím a výrokem II. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni ve stejné lhůtě na náhradě nákladů řízení částku 64 730,40 Kč. 2. Výrok II. rozsudku o náhradě nákladů řízení napadla žalobkyně odvoláním s námitkou, že soud nepostupoval správně, pokud žalovanému uložil povinnost k náhradě nákladů řízení pouze ve výši 64 730,40 Kč z důvodu, že za úkon zástupce žalobkyně v podobě předžalobní výzvy k plnění nesprávně přiznal pouze jednu polovinu mimosmluvní odměny podle § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996Sb., ačkoli měl přiznat odměnu podle § 11 odst. 1 písm. d) této vyhlášky, když v daném případě se jednalo o kvalifikovanou výzvu k plnění se skutkovým a právním rozborem, předcházející návrhu ve věci samé. Žalobkyně je přesvědčena, že jí podrobně a komplexně učiněná předžalobní výzva byla účelná a v souladu se zájmem na smírném řešení sporu bez nutnosti vymáhání nároků soudní cestou. Proto odmítá názor soudu prvního stupně, podle něhož bylo zaslání kvalifikované předžalobní výzvy nákladem vynaloženým neúčelně. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že jí přizná náhradu nákladů řízení v celkové výši 70 768,15 Kč (39 920 Kč za čtyři celé úkony právní služby, 1 200 Kč za čtyři paušály hotových výdajů, 21 % DPH ve výši 9 411,15 Kč a částku 16 542 Kč za soudní poplatek) a dále náhradu nákladů řízení odvolacího. 3. Odvolací soud poté, co shledal odvolání žalobkyně včasným a přípustným, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 4. V posuzovaném případě soud prvního stupně předžalobní výzvu k plnění ze dne 6.4.2021 (přiloženou jako příloha k žalobě) hodnotil z hlediska požadavku po náhradě účelně vynaložených nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. jako jednoduchou výzvu k plnění ve smyslu § 11 odst. 2 písm. h) cit. vyhlášky jako poloviční úkon s výši odměny 4 990 Kč, kdy má za to, že z pohledu právní úpravy předžalobní výzvy dle § 142a odst. 1 o. s. ř., která neklade žádné požadavky na kvalifikovanost předžalobní výzvy, postačovala jen tzv. prostá výzva odpovídající citovanému ustanovení vyhlášky. Za této situace okolnost, zda by mohlo v konkrétním případě obsahově jít o tzv. kvalifikovanou předžalobní výzvu, podřaditelnou pod § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky, nepovažoval za významnou. 5. Tento názor soudu prvního stupně odvolací soud v posuzovaném případě nesdílí. 6. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen vyhláška) mimosmluvní odměna náleží za úkon právní služby: písemné podání nebo návrh ve věci samé, výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé. 7. S ohledem na obsah předmětné předžalobní výzvy, která obsahuje podrobný skutkový i právní rozbor žalovaného nároku, je nepochybné, že se vskutku jednalo o výzvu s minimálně základním skutkovým a právním rozborem věci, která předcházela návrhu ve věci samé, a jako taková by měla být považována za plnohodnotný úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d) cit. vyhlášky. Lze též přisvědčit argumentaci žalobkyně, že předmětná výzva s ohledem na svoje zevrubnější vylíčení skutkové a právní povahy nároku (zvláště pak v daném typu sporu, který má základ v nároku na náhradu škody, vyznačujícím se obecně vzato složitější skutkovou i právní stránkou) mohla lépe, než pouhá prostá výzva ve smyslu § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky, přispět k případnému předejití soudnímu vyřešení věci, což bylo jistě žádoucí a tedy i účelné. Nelze rovněž pominout, že mezi datem předžalobní výzvy a podáním samotné žaloby u soudu prvního stupně uplynula doba několika měsíců (22.3.2022 – 12.8.2021). Délka této poměrně dlouhé doby podle názoru odvolacího soudu nesvědčí o účelovosti učinění takového úkonu ze strany zástupce žalobce s motivem případného umělého navyšování náhrady nákladů řízení. S přihlédnutím k uvedeném tak není namístě hovořit o neúčelně vynaloženém nákladu řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. 8. Odvolací soud tak neakceptoval argumentaci soudu prvního o neúčelnosti sporného úkonu právní služby jako úkonu dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky, a proto z uvedeného důvodu za použití ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení ve smyslu podaného odvolání tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení, tj. navýšením odměny za předžalobní výzvu na jeden celý úkon v částce 9 980 Kč. 9. V odvolacím řízení úspěšné žalobkyni pak odvolací soud výrokem II. usnesení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení v podobě nákladů právního zastoupení advokátem, a to ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny dle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen vyhláška) za úkon odvolání proti rozhodnutí nikoli ve věci samé, vypočtené dle § 7 vyhlášky z tarifní hodnoty poloviny úkonu, která byla předmětem odvolacího řízení (částka 4 990 Kč), tedy částka ve výši 500 Kč, dále paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 vyhlášky v částce 300 Kč a 21 % DPH v částce 168 Kč, celkem 968 Kč.