44 CO 45/2022-128 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2021, č. j. 49 C 110/2021-89 bylo rozhodnuto tak, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 424 361 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 424 361 Kč za dobu od 26. prosince 2020 do zaplacení, se zamítá (výrok I.), žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 37 461,60 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], [ulice a číslo], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně, navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 424 361 Kč s příslušenstvím, žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, současně jí bude přiznána i náhrada nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění odvolání žalobkyně uvedla, že se prostřednictvím podané žaloby domáhá po žalovaném náhrady výše uvedené částky s odkazem na § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, dle kterého má pojistitel právo na náhradu toho, co vyplatil za pojištěného, jestliže pojištěný řídil vozidlo v době, kdy nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění. Žalovaný byl totiž od roku 1971 držitelem pouze švédského řidičského oprávnění, v době předmětné nehody (9. 1. 2020), mu byl vydán švédský řidičský průkaz s platností ode dne 23. 2. 2010 do 23. 2. 2020. V roce 2010 mu byl Okresním soudem v Blansku uložen zákaz řízení vozidel na dobu 18 měsíců, do roku 2012. Poté, co skončila doba zákazu řízení, žalovaný bez dalšího pokračoval v řízení na základě svého švédského průkazu. Žalobkyně má za to, že vzhledem k tomu, že žalovaný nesplnil podmínky české právní úpravy pro vrácení řidičského oprávnění po uplynutí trestu zákazu řízení, v návaznosti na výše uvedený regresní důvod je třeba usuzovat, že v době nehody nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, které by ho opravňovalo k řízení dle české úpravy. Pokud držitel tuzemského řidičského oprávnění nesplní zákonné podmínky a předpoklady k vrácení řidičského oprávnění, přesto usedne do motorového vozidla a řídí jej, vykonává činnost, pro kterou takové oprávnění pozbyl. Pokud by totéž nebylo vyžadováno po držiteli řidičského oprávnění vydaného cizím státem, došlo by nedůvodně ke zvýhodňování takového držitele oproti držiteli tuzemského oprávnění, které mu za stejné jednání může dokonce hrozit trestní postih (viz rozhodnutí NS č. j. 7 Tdo 625/2013-18). V návaznosti na výše uvedené je proto žalobkyně přesvědčena, že pro účely posouzení, zda byl naplněn regresní důvod dle § 10 odst. 1 písm. g) zák. č. 168/1999 Sb., je možno uzavřít, že žalovaný nesplnil podmínky české právní úpravy pro znovunabytí oprávnění k řízení motorových vozidel na území České republiky, tedy byl v době předmětné nehody osobou bez příslušného řidičského oprávnění. 3. K odvolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil písemně dne 15. 5. 2022, navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení k rukám zástupce žalovaného. V odůvodnění odvolání žalovaný uvedl, že soud prvního stupně pro daný případ vyhodnotil jako podstatné vyřešení otázky, zda žalovaný byl ke dni předmětné dopravní nehody držitelem řidičského oprávnění, či nikoliv. V souvislosti s předmětnou dopravní nehodou bylo jednání žalovaného projednáváno v rámci přestupkového řízení ve věci vedené Magistrátem města Brna, Odbor dopravněsprávních činností, sp. zn. ODSČ – [číslo] – DOS/PŘ, č. j.: ODSČ – [číslo] – 47, které posléze vyústilo v rozhodnutí správního orgánu ze dne 1. 7. 2020, přičemž správní orgán mimo jiné na straně 4 odst. 7 konstatoval, že: Z evidenční karty řidiče vyplývá, že autoškolu skupiny„ B“ absolvoval v roce 1971 ve Švédsku a byl mu vydán švédský ŘP s platností ode dne 23. 2. 2010 do 23. 2. 2020. Český ŘP nikdy nevlastnil a dle seznamu řidičských oprávnění vlastnil švédské řidičské oprávnění. Obviněný tedy byl v době spáchání dopravní nehody dne 9. 1. 2020 držitelem švédského řidičského oprávnění. Správní orgán tedy řízení ve věci přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu zastavil dle ustanovení § 86 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, neboť spáchaný přestupek, o němž se vede řízení, se nestal nebo není přestupkem. Dle citovaného rozhodnutí pak má správní orgán v souladu se soudem prvního stupně za to, že žalovaný byl v době dopravní nehody držitelem řidičského oprávnění. Obdobné situaci jako v projednávané věci se věnoval i Veřejný ochránce práv ve svém stanovisku k některým aspektům, týkajícím se držitelů řidičského průkazu členského státu a řidičského průkazu vydaného cizím státem, vedeném pod sp. zn. [číslo], kde Veřejný ochránce konstatoval, že: Držitel řidičského průkazu členského státu, řidičského průkazu vydaného cizím státem nebo mezinárodního řidičského průkazu vydaného cizím státem nepozbývá řidičské oprávnění v důsledku v tuzemsku uloženého trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel ani v důsledku dosažení hranice 12 bodů v bodovém hodnocení, avšak v obou případech pozbývá oprávnění řídit motorová vozidla na území České republiky. Vzhledem k uvedenému má žalovaný ve shodě se soudem prvního stupně za to, že v době předmětné dopravní nehody byl řádným držitelem řidičského oprávnění, když z dikce příslušných ustanovení je evidentní, že pro držitele českých řidičských průkazů platí jiný režim, než pro držitele řidičských průkazů vydaných cizím státem (zde platí, že blokace ŘP skončila uplynutím doby trestu, neboť v případě držitelů řidičských oprávnění získaných na území jiného členského státu nedochází ke ztrátě řidičského oprávnění, nýbrž ke ztrátě práva řídit motorové vozidlo po určitou dobu na území České republiky). Odvolání žalobkyně pak obsahuje opětovně pouhý přehled právní úpravy, kterou žalobkyně spíše subjektivně hodnotí, věcně však neuvádí žádnou relevantní právní argumentaci, která by měla vyvracet uvedené právní závěry. Žalobkyně může mít dojem, že dotčená právní úprava není z jeho pohledu spravedlivá, nicméně z podstaty podaného odvolání a z výše uvedeného, zejména pak z pohledu závěrů rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2013, čj. 17 A 10/2012-37, zveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 2947/2014, není takováto argumentace relevantní. Skutečnost, že se žalobkyni takováto právní úprava nelíbí, nemůže nic změnit na tom, že žalovaný byl v době předmětné dopravní nehody držitelem řidičského oprávnění a žalobkyně ze své pozice nemůže požadovat náhradu za vynaložené plnění z titulu uzavřené pojistné smlouvy. 4. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Ve věci byl uplatněn nárok pojistitele (žalobkyně) proti pojištěnému (žalovaný) na náhradu toho, co za něho plnil (424 361 Kč), když pojištěný dle tvrzení pojistitele řídil vozidlo v době dopravní nehody dne 9. 1. 2020 v 13.05 hodin a nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění (§ 10 odst. 1 písm. g/ zák. č. 168/1999 Sb.). Žalobkyně k uvedenému tvrdila, že žalovaný byl od roku 1971 držitelem pouze švédského řidičského oprávnění, v době předmětné nehody (9. 1. 2020) mu byl vydán švédský řidičský průkaz s platností ode dne 23. 2. 2010 do 23. 2. 2020; v roce 2010 mu byl Okresním soudem v Blansku uložen zákaz řízení vozidel na dobu 18 měsíců, tj. do roku 2012. Poté, co skončila doba zákazu řízení, žalovaný bez dalšího pokračoval v řízení na základě svého švédského průkazu, to, aniž by pro znovunabytí řidičského oprávnění prokázal zdravotní a odbornou způsobilost, jak je povinen držitel tuzemského řidičského oprávnění. 6. Soud prvního stupně názoru žalobkyně nepřisvědčil. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně potvrdil, že vnitrostátní právní úprava (§ 102 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb.) vyžaduje v případě trestu zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu přesahující dvanáct měsíců následné prokázání zdravotní způsobilosti jako podmínky pro vrácení řidičského oprávnění; míněno ovšem vrácení řidičského oprávnění vydaného příslušnými orgány České republiky, nikoliv řidičského průkazu vydaného cizím státem. Vlastní uložení trestu zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel u držitele řidičského průkazu členského (cizího) státu nemá dle soudu prvního stupně za následek pozbytí řidičského oprávnění jeho držitele, ale„ jen“ pozbytí práva k řízení motorového vozidla na území České republiky. Proto