44 CO 55/2021-32 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. října 2020, č. j. 48 C 125/2019-18 bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 423 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), návrh žalobce, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 3 000 Kč a částku 27 000 Kč, byl zamítnut (výrok II, žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Nárok žalobce na náhradu škody ve výši 423 Kč (rozbitá kamera) žalovaný uznal s tím, že tuto uhradí. K nárokům na bolestné (3 000 Kč) a nemajetkovou újmu (27 000 Kč) dospěl soud I. stupně k závěru, že žalobce tvrzené újmy neprokázal, z obsahu spisu a zjištěných skutkových okolností plyne, že ani neutrpěl. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky docházelo opakovaně ke vzájemným potyčkám, chtěli si škodit, v konkrétním případě na straně žalobce nedošlo kromě oděrky na ruce k žádnému poranění, v déle trvající pracovní neschopnosti nebyl, pokud tvrdil, že měl nastoupit do zaměstnání v restauraci, nevzpomněl si, která restaurace to měla být, od kdy měl nastoupit, v jakém konkrétním pracovním zařazení. K uvedenému soud I. stupně uzavřel, že na základě takto nekonkrétního a neověřitelného údaje nelze posuzovat nemajetkovou újmu, příp. překážku lepší budoucnosti. Navíc sám žalobce uvedl, že pojišťovnou Generali [ulice] pojišťovna byl již za utrpěný úraz odškodněn. 2. Proti rozsudku soudu I. stupně podal včasné a přípustné odvolání žalobce (odvoláním napadl výrok II. a III.), navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. změnil tak, že mu bude přiznána i částka 30 000 Kč, dále náklady řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění odvolání uvedl, že mu nebylo umožněno doložit důkazy, soudkyně si ani neověřila tvrzení„ že mezi žalobcem a žalovaným docházelo k různému napadání, což bylo několikrát předmětem šetření policie, žalovaný mu vyhrožoval“. Pracovní neschopnost žalobce doložil lékařskou zprávou, přestupek byl odložen pořádkovou komisí pro opakované nedostavení se žalovaného před tuto komisi. Pokud soud I. stupně žalobce poučil, že se proti rozsudku nemůže odvolat, že se jedná o malou částku, tak byl tímto poučením záměrně uveden v omyl. Žalobce k odvolání připojil listinný důkaz – potvrzení firmy [jméno] [příjmení] o zrušení domluvené práce, kam nemohl nastoupit z důvodu pracovní neschopnosti. 3. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání ze dne 7. 4. 2022 uvedl, že žalobce již měl dva soudy, které prohrál; na úhradu částky 423 Kč dle výroku I. rozsudku soudu I. stupně poslal žalovaný žalobci 500 Kč, částka mu byla vrácena zpět, žalovaný doložil ústřižkem poštovní poukázky C toto vrácení peněz. Z jednání odvolacího soudu se žalovaný omluvil z důvodu péče o nemocnou matku, které je 78 let. 4. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalobce bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. e/, g/ o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 5. Podle ust. § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. 6. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil pro rozhodnutí ve věci dostatečné skutkové závěry, v rámci aplikace zásady volného hodnocení důkazů a při provádění důkazů, nijak nepochybil, své skutkové závěry správně právně posoudil. 7. V projednávaném případě se žalobce domáhal (kromě náhrady škody ve výši 423 Kč, o které bylo rozhodnuto výrokem I. a který nebyl odvoláním žalobce napaden) náhrady za vytrpěnou bolest přechodného rázu (bolestné) a náhrady další nemajetkové újmy (viz žaloba a doplnění žaloby ze dne 10. 7. 2019), která je spojena se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu újmy na zdraví nad obvyklou míru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018), přičemž je zřejmé, že žalobcem popisované následky (poškození zdraví, snížení životního standardu pro ztrátu budoucího zaměstnání v restauraci) jsou podřaditelné pod úpravu obsaženou v § 2958 obč. zák., jak také správně soud I. stupně dovodil. 8. Oba nároky (bolestné a další nemajetková újma) jsou relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodné události, a je nutné je přesně vyčíslit a každý nárok podložit konkrétními skutečnostmi a tyto také prokázat. V projednávané věci však žalobce svá tvrzení o déle trvající pracovní neschopnosti (cca 47 dní, jak uvedeno v žalobě) neprokázal, neprokázal žádné jiné poranění kromě drobné oděrky mezi 3. a 4. prstem pravé ruky, jak plyne z fotodokumentace Policie ČR, Městské ředitelství policie [obec], Oddělení hlídkové služby [obec] ze dne 14. 4. 2019 a vyjádření MUDr. [obec] [anonymizováno] ze dne 20. 5. 2019, která k poranění konstatovala, že se jedná o zranění zcela lehké a povrchní, k tomuto konkrétnímu poranění žalobce nedoložil výši bolestného, neuvedl, jak k požadované částce 3 000 Kč dospěl. Pokud jde o tvrzení, že poškozením zdraví žalobci vznikla překážka lepší budoucnosti (ztráta domluveného zaměstnání) a tím nemajetková újma, pak k tomuto soud I. stupně správně uzavřel, že ani toto tvrzení žalobce neprokázal, když při jednání dne 15. 10. 2020 v rámci svého účastnického výslechu nebyl schopen konkretizovat, do jaké restaurace měl nastoupit, ke kterému datu, v jakém pracovním zařazení. Předložil-li v odvolacím řízení žalobce potvrzení firmy [jméno] [příjmení] ze dne 8. 12. 2020 k doložení shora uvedených skutečností, odvolací soud k tomuto důkazu ve smyslu § 213 odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel, neboť vzhledem k principu neúplné apelace při dokazování v odvolacím řízení se jedná o důkaz nepřípustný; odvolací soud nehodnotil proto ani jeho věrohodnost. 9. Z uvedených důvodů byl rozsudek soudu I. stupně v jeho napadené části (výrok II., III.) jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrzen. 10. Úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, proto o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.