47 CO 107/2021-146 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 17 988,42 Kč, úroku ve výši 22 107,05 Kč, úroku z prodlení ve výši 5 703,82 Kč, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 221 375,66 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 988,42 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 21,9 % z částky 53 000 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení (I. výrok), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 256 387,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 11. 2019 do zaplacení (II. výrok) a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 30 312 Kč (III. výrok). 2. Soud vyšel z toho, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] (dále jen„ Společnost R“), a žalovaným byla dne 1. 10. 2012 uzavřena smlouva o poskytování bankovních a dalších služeb, ve které se [anonymizována dvě slova] zavázala vést pro žalovaného běžný účet a umožnit mu využívat služby přímého bankovnictví; žalovaný se zavázal za tyto služby hradit poplatky. Dne 31. 5. 2018 [anonymizována dvě slova] a žalovaný uzavřeli smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu žalovaného ve výši 53 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit nejdéle do 1 roku. Žalovaný dne 1. 6. 2019 debet zcela vyčerpal. Společnost R a žalovaný dále uzavřeli dne 6. 2. 2017 smlouvu o půjčce na kliknutí [číslo] (dále jen„ Smlouva o půjčce“), na jejímž základě [anonymizována dvě slova] poskytla žalovanému částku 245 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet ve sto dvaceti měsíčních splátkách po 4 088,82 Kč (první splátka činila 3 949,01 Kč), splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem 15. 3. 2017. Soud konstatoval, že [anonymizována dvě slova] je právnickou osobou se sídlem na území České republiky a žalovaný měl v době uzavření smluv bydliště na území Slovenské republiky, kde také převzal žalobu; proto dovodil, že v době zahájení řízení měl žalovaný bydliště na území Slovenské republiky. Vzhledem k tomu, že služby vyplývající ze smlouvy o půjčce i smlouvy o povoleném debetu byly poskytnuty na pobočce [anonymizována dvě slova] v [obec], je dána mezinárodní příslušnost českých soudů a místní příslušnost Okresního soudu v Hodoníně, ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen„ Nařízení Brusel I bis“). Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že částku 245 000 Kč (z titulu Smlouvy o půjčce) zaslala [anonymizována dvě slova] na účet žalovaného dne 6. 2. 2017 a žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil 41 612,76 Kč. Dopisem ze dne 11. 10. 2019 [anonymizována dvě slova] oznámila žalovanému, že z důvodu prodlení s úhradou splatných závazků přistoupila v souladu s produktovými podmínkami k „ zesplatnění“ úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek č. 2018 [anonymizována dvě slova] postoupila pohledávky z titulu obou smluv na [právnická osoba], a. s., která dne 7. 12. 2019 postoupila pohledávky na žalobce. O postoupení pohledávek byl žalovaný vyrozuměn dopisy ze dne 20. 12. 2019 a 28. 1. 2020. K úhradě pohledávek žalobce vyzval žalovaného předžalobní upomínkou ze dne 4. 2. 2020, odeslanou žalovanému téhož dne. Při právním hodnocení věci posoudil soud smlouvu o běžném účtu jako platně uzavřenou smlouvu ve smyslu § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), a Smlouvu o půjčce jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že [anonymizována dvě slova] před uzavřením Smlouvy o půjčce řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, neboť žalobce soudu nesdělil žádné informace o tom, jak byla úvěruschopnost žalovaného prověřována, když pouze uvedl, že banka schopnost žalovaného splácet úvěr přiměřeně prověřila. Soud uvedl, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ směrnice“) a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Princip nadřazenosti evropského práva konstatoval Soudní dvůr Evropské unie (dále též jen„ SDEU“) v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64); Ústavní soud České republiky v usnesení (pléna) ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva. Rozpor § 87 zákona o spotřebitelském úvěru s označenou směrnicí konstatoval Soudní dvůr Evropské Unie v rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18), a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele. Na tomto základě soud konstatoval, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci (pouze) relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem; proto se rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Smlouvu o půjčce pak posoudil jako absolutně neplatnou pro nedostatek řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 256 387,24 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.), neboť žalovaný z poskytnutých 298 000 Kč vrátil 41 612,76 Kč. Soud přiznal žalobci také zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po dni, kdy byl žalovaný k plnění vyzván (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalovanému byla výzva k úhradě dlužné částky odeslána na adresu v jiném státě dne 11. 10. 2019 a dle zákonné fikce převzal zásilku 15. pracovního dne po odeslání (dne 25. 10. 2019), takže pohledávka žalobce se stala splatnou dne 26. 10. 2019. Proto soud uložil žalovanému zaplatit úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 256 387,24 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení. Ve zbytku žalobu zamítl jako nedůvodnou. 3. Soud dále konstatoval, že vzal na vědomí usnesení o prohlášení konkursu na majetek žalovaného, s ohledem na zrušení konkursu však v řízení pokračoval. 4. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), a přiznal žalobci, který byl v řízení částečně úspěšný, náklady řízení v rozsahu 70 % Náklady žalobce sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 13 719 Kč, odměny advokáta dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za dva úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu po 9 402 Kč a jeden úkon dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu ve výši 4 710 Kč, paušálních náhrad hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 24 450 Kč ve výši 5 135 Kč. 5. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání. Namítal, že na něj byl ve Slovenské republice dne 14. 2. 2019 prohlášen konkurs, který byl ukončen 28. 9. 2020. 6. V podání doručeném soudu 5. 5. 2021 žalovaný doplnil, že odvolání směřuje pouze proti výroku, kterým mu bylo uloženo zaplatit částku 274 375,66 Kč s příslušenstvím. Namítal, že byl oddlužen, přičemž předmětná pohledávka vznikla před oddlužením, takže není vymahatelná. 7. Ve vyjádření k odvolání žalobce navrhoval, aby odvolací soud potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí jako věcně správné. Uvedl, že o insolvenci žalovaného nemá žádné informace a ani po kontrole provedené v insolvenčním rejstříku nezjistil o žalovaném žádné záznamy. 8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 9. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 15. 4. 2020, se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 274 375,66 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že jeho právní předchůdce ([anonymizována dvě slova]) uzavřel s žalovaným smlouvu o běžném účtu, na jejímž základě poskytl žalovanému kontokorentní úvěr ve výši 53 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s dohodnutým úrokem do 1 roku od čerpání úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil smluvní povinnosti, vyzvala ho [anonymizována dvě slova] dopisem ze dne 11. 10. 2019 k okamžitému zaplacení dlužné částky, kterou žalovaný neuhradil. Společnost R a žalovaný uzavřeli také Smlouvu o půjčce, na jejímž základě [anonymizována dvě slova] poskytla žalovanému úvěr ve výši 245 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v (120) pravidelných měsíčních splátkách po 4