47 CO 121/2020-126 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3 254 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 63 874,27 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 53 057 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení a 75,92% úrok ročně z částky 46 221,61 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 192 236 Kč (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 46 655,48 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení, částku 10 817,27 Kč a 20% úrok ročně z částky 46 221,61 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 192 236 Kč, a do III. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Vysvětlil, že částka 46 655,48 Kč se skládá z částky 2 289,87 Kč, která představuje kapitalizovaný 20% úrok ročně z poskytnutého úvěru do dne zesplatnění, z částky 42 967,61 Kč, která odpovídá rozdílu mezi původní požadovanou dlužnou jistinou úvěru ke dni zesplatnění (46 221,61 Kč) a soudem přiznaným bezdůvodným obohacením (3 254 Kč), z částky 998 Kč smluvních pokut a částky 400 Kč nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného. Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru. Úrok byl smluven v zákonných limitech a měl by být žalobci alespoň částečně přiznán. Žalobce trval na tom, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudil. Pečlivě zkoumal i jeho výdaje s tím, že jejich jednotlivé položky je povinen pravdivě uvést právě klient. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka] plyne, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. K určení paušální částky výdajů na živobytí zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Žalobce uzavřel, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nedává soudu možnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele z úřední povinnosti, ale jedině k jeho námitce, neboť upravuje pouze relativní neplatnost smlouvy. 3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne 31. 7. 2020, nevyjádřil. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 16. 4. 2020, domáhal po žalovaném zaplacení částky 56 311 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení, částky 10 817,27 Kč a 75,92% úroku ročně z částky 46 221,61 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 192 326 Kč. Uvedl, že dne 21. 4. 2018 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytl peněžité prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 108,79 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 3 339 Kč, počínaje měsícem květnem 2018 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr, byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce si prověřil, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobci uhradil na dluh pouze prvních čtrnáct splátek. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč (za 15. a 16. splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění, po 499 Kč) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč (200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne 29. 9. 2019 podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou 15. splátky (splatná dne 24. 7. 2019) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 54 913,95 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od 1. 10. 2019 do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši 10 817,27 Kč k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce proto požaduje úrok z úvěru od 1. 10. 2019 do zaplacení z jistiny 46 221,61 Kč, avšak jen v nominální sazbě 75,92 % a jen do výše 192 326 Kč (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení byl nečinný. 6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. s tím, že na věc je nutné aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínku ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když odborně neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Součástí odborné péče úvěrujícího při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření těchto tvrzení jejich doložením. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39. Pouhé uvedení údajů do formuláře žalobce k hodnocení klienta, aniž by bylo zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V souladu s § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít, a proto soud považuje za neopodstatněnou argumentaci žalobce rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka]. Obezřetnost a důslednost žalobce při posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným žalovaným, byť současně prohlásil, že jsou„ pravdivé a úplné.“ U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, nicméně tvrzený výdaj na bydlení ve výši 1 680 Kč neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, přesto nebyl nijak prověřován. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Žalobce si vystačil jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby, která je podle podkladů pro poskytnutí úvěru riziková (nízké interní skóre NRKI). Žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele byla prověřena. Důsledkem nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Žalovanému vznikla pouze povinnost vrátit žalobci jistinu úvěru ve výši 50 000 Kč poníženou o provedené úhrady v celkové výši 46 746 Kč. Soud tak žalovaného zavázal k zaplacení částky 3 254 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Žalobci byl přiznán i 10% úrok z prodlení ročně z částky 3 254 Kč za dobu od 1. 10. 2019 do zaplacení (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), neboť žalovaný byl žalobcem vyzván k zaplac