70 CO 202/2021-50 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 1 000 000 Kč (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků ani stát nemají právo na náhradu nákladů řízení (II. a III. výrok). 2. Soud prvního stupně takto zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy, která měla být žalobci na jeho osobnostních právech způsobena tím, že žalovaný ve specifikované trestní věci požadoval znalecký posudek na osobu žalobce vypracovaný pro účely jiné trestní věci, v níž žalobce vystupoval v jiném procesním postavení, vydal opatření o přibrání znalce, ač mu v daném procesním stadiu takový postup trestní řád neumožňuje, a formuloval otázky nepřiměřeným způsobem. Soud prvního stupně o věci rozhodl i bez provedení dokazování policejními spisy, znaleckým posudkem a výslechy účastníků. Dovodil, že tvrzený zásah nebyl způsobilý přivodit žalobci újmu a neoprávněnost zásahu je vyloučena tím, že k němu došlo v rámci úředního jednání bez vybočení z věcné a časové souvislosti z plnění služebních povinností žalovaného. Následky případného pochybení by nesl stát dle zákona č. 82/1998 Sb. 3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho změny vyhověním žalobě. Soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl žádné dokazování a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jednání žalovaného je možno považovat za exces z výkonu služebních povinností, neboť žalovaný svévolně porušil pravomoci svěřené trestním řádem. 4. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. 5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je nedůvodné. 6. Odvolacímu soudu je z vlastní rozhodovací činnosti v jiných obdobných věcech žalobce známo, že žalobce opakovaně neúspěšně žaluje osoby plnící své služební úkoly pro jejich údajné excesy, přičemž dovolání či ústavní stížnosti žalobce jsou odmítány Nejvyšším či Ústavním soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]; usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]; usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). 7. I v nyní posuzované věci shodně platí, že za situace, kdy žalovaný činil jednotlivé úkony vyšetřování z titulu své funkce a nikoli jako soukromá osoba a sledoval jimi plnění úkolu policejního orgánu a nikoli svůj soukromý zájem, nemůže být dána pasivní věcná legitimace žalovaného a za případnou újmu způsobenou při výkonu činnosti by odpovídal stát. Odvolací soud odkazuje na princip lex specialis derogat legi generali a na judikaturu dovolacího soudu k těmto otázkám, dle které nelze cestou obecného předpisu (občanského zákoníku) obcházet či nahrazovat nároky vyhrazené speciálnímu režimu zákona č. 82/1998 Sb. (viz i rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008). Odpovědnost (v retrospektivním smyslu) za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci je obecně přičitatelná státu, a to v režimu a za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. O výkon veřejné moci však nejde tam, kde újmu sice způsobila osoba jinak reprezentující stát či územní celek, která nicméně svým jednáním zcela vybočila z rámce plnění služebních (úředních) povinností, tj. šlo o tzv. exces. V rámci hodnocení otázky možného excesu je třeba respektovat fakt, že ani v případě výkonu povinností zcela nevhodným způsobem, je-li jím sledováno plnění úkolů a nikoliv osobní nebo jiné zájmy, o exces nejde, a to dokonce ani za situace, kdy jednání naplnilo znaky trestného činu. O exces se naopak jedná, jestliže škoda byla způsobena při takové činnosti, jíž škůdce sledoval vlastní zájmy či potřeby, popř. zájmy jiných osob (srov. [příjmení], P. [příjmení] za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 14 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015). Výjimku z výše uvedeného pravidla nedostatku pasivní legitimace žalovaného jako osoby jednající za stát (tedy jeho exces) nelze v konkrétním případě dosledovat, neboť v žádném případě zde není ve hře činnost, kterou žalovaný sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly. 8. Rovněž v rozsudku ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 705/2019, Nejvyšší soud s ohledem na ustálené závěry soudní praxe uvedl, že i v poměrech založených zákonem č. 89/2012 Sb. platí, že nárok na náhradu tvrzené nemajetkové újmy, která měla být způsobena výkonem veřejné moci, musí být uplatněn proti státu, nikoliv vůči osobě, která vyvolala nepříznivý zásah do osobnostní sféry poškozeného v rámci činnosti sledující plnění služebních či pracovních úkolů při výkonu pravomocí orgánu státu. Od toho je potřeba odlišit případy, kdy počínání osoby vystupující v pozici některého ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb. je natolik vadné, že je nelze vůbec považovat za jednání v rámci výkonu veřejné moci; takové jednání se nazývá exces. Za případnou újmu pak neodpovídá stát, ale sama osoba, která se excesivního postupu dopustí. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby vykonávající veřejnou moc. V případě excesu se jedná o takovou činnost, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly. Ani to, že došlo k porušení zákona, a to dokonce v takové intenzitě, že byl případně spáchán trestný čin nebo přestupek, však automaticky neznamená, že se o exces jedná. 9. Se zřetelem k výše uvedenému proto odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil dle § 219 o.s.ř., včetně výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně vzdal. Za situace, kdy neúspěšnému žalobci, kterému byl ustanoven opatrovníkem advokát, nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení, nemohlo státu vzniknout právo na náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování (§ 149 odst. 2 o.s.ř. a contr.); o tom sice nebylo nutno rozhodovat samostatným výrokem rozhodnutí, nicméně pokud tak soud prvního stupně učinil, není takový výrok rozhodnutí nezákonný. 10. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků řízení na ni nemá právo, neboť žalobce byl se svým odvoláním neúspěšný a žalovaný jejich náhradu nepožadoval.